Druhého dne ráno jsem vstal velice brzy. Laddy mě pozdravila veselým mňouknutím, ale hned jsem jí radost zkazil tím, že jsem jí strčil do klece. Rychle jsem si naházel pár svých věcí do kufru, který jsem si koupil na Příčné ulici. Vzal jsem do jedné ruky klec do druhé kufr a vydal se ke dveřím. Právě v tu chvíli se probudil Cleo. Divil se, proč jsem vstal tak brzy, ale to víte, do Bradavic se jede poprvé jen jednou.
Sešel jsem do Kotle a hodil kufry do bedny, ve které nám kufry přivezou do Bradavic. Opodál všelijakého mumraje na mě čekali Mick, Mort a Sophi. Usmál jsem se a zamířil přímo k nim. Chvíli jsme ještě čekali na Molly, ale ta se neukázala a jelikož se už blížila sedmá hodina, kdy měl vlak odjet, radši jsme vyrazili.
Projít onou přepážkou bylo super. takový příjemný hřejivý pocit. Vůbec se vám netočila hlava, jako když cestujete letaxem. Tohle bylo jako kdby vás ovanul příjemný teplý vánek. Lokomotiva byla také velice úžasná. Taková veliká. Lokomotiva, již jsem před měsícem přijel sem byla malinkatá.
Prošli jsme celým vlakem a nikde jsme nemohli najít žádné volné kupé. Až skoro na konci vlaku jsme narazli na Clea, který byl v kupé úplně sám. Zeptali jsme se ho jestli si můžem přisednout a on že jo. Vytáhl jsem Laddy z klece. Chvíli ještě trucovala a oblézala ostatní, ale pak mi skočila do náruče a usnula. Uprostřed cesty nám někdo zaklepal na dveře kupé. Byla to Molly. Prý nás nikde nemohla najít. Těsně před tím, než jsme dojeli do Bradavic jsme dorazili do Bradavic jsme projeli tunelem a Cleo nám ukázal jak perfektně umí ovládat Lumos. Když vlak začal zpomalovat, trošku jsem drknul do Laddy a přinutil jí, aby šla do klece. Šla více méně sama, protože věděla, že si v kleci může bez rušení odpočinout a byla rozespalá. Ještě jsme si s Mortem skočili na záchod, aby jsme se převlékli do hábitů a vystoupili z vlaku.
Byli jsme na malém nádražíčku. Nějaký hlas svolával prváky a já jsem si uvědomil, kolik na školu přijelo prváků. Cleo mi jakoby četl myšlenky, protože do mě drknul a zašklebil se: ,,Na to si moc nezvykej! Do konce roku většinu vyhážou za špatné chování nebo odstoupí sami!" Chvíli jsme ještě museli počkat než i poslední opozdilci odejdou do nádražní budovy a potom jsme šli my. Prošli jsme krbem a ocitli se uvnitř BRADAVIC, což mi přišlo škoda. Podle Clea jsou Bradavice upá nádhernej hrad a když by jsme jeli loďkou krásně by jsme na něj viděli.
Zavedli nás až do velké síně. Kde nás jeden po druhém začali vyjmenovávat. ,,Sophie Williams!" ozvalo se. Sophi přeřadili do Mrzimoru. Micka taky a Molly taky. Když měli zařazovat Morta, někdo do mě drknul a já se otočil dozadu, Když jsem se znovu otočil na Morta, viděl jsem jak míří k Mrzimorskému stolu. Najednou jsem chtěl chodit také do Mrzimoru. Chtěl jsem chodit do stejné koleje jako moji přátelé. Zamyslel jsem se a přeslechl jsem, že mě volají na stoličku.
Když Klobouk vyslovil slovo: HAVRASPÁR cítil jsem několik pocitů najednou. Radost, Smutek a Strach. Radost kvůli tomu, že jsem do Havraspáru chtěl. Smutek proto, že se mnou není nikdo z mých kamarádů. A strach jelikož jsem si vzpomněl na Cleova slova: Na to si moc nezvykej! Do konce roku většinu vyhážou za špatné chování nebo odstoupí sami. Když jsem se vydával k Havraspárskému stolu, byl jsem myšlenkama úplně jinde.
Příčná ulice aneb to už je konec prázdnin!?
Když jsem druhý den ráno sešl dolů do Děravého Kotle na snídani (tedy spíše už oběd) a rozhlédl jsem se, překvapilo mě poměrné ticho, které se skrývalo ve všech koutech hostince. Doslova mi to vyrazilo dech. Ten klid! U jednoho stolu seděl Mort. Koupil jsem si oběd a vydal jsem se přímo k němu. ,,Aho..." nedořekl jsem pozdrav, jelikož mi Mort skočil do řeči. ,,Už máš všechno nakoupené?" Tuhle otázku jsem nečekal, ale hned jsem věděl co tím myslí. Otočil jsem se na průchod do Příčné ulice. Bylo otevřeno. Vyrazil jsem dovnitř akovou rychlostí, která je u mě nevídaná (musím podotknout, že umím běhat celkem rychle) a ještě jsem slyšl Morta, jak se za mnou směje.
Příčná ulice je majestátná! Plno obchodů a ruchu. Ale né takového ruchu, jako býval v Děravém Kotli. Tohle byl příjemný ruch mnoho spokojených lidí, kteří spokojeně nakupovali. Na samém konci ulice se majestátně tičila veliká mosazná budova. Ihned mi docvaklo, že to je Gringotovic banka. Ač jsem se u pár obchodů nechal zlákat a nahlídl jsem do nich. Moje kroky mířili přímo tam.
Zevnitř vypadala banka ještě majestátněji než zvenčí. U přepážce a k mému překvapení nebyla fronta moc dlouhá. Cleo mě dřív rád krmil kecy o tom, že fronta do Gringotovi banky se táhne až ven ze dveří. Potkal jsem tam jednoho kluka. Jmenoval se Jackob Sames a chodil do třetího ročníku. Další fajn kamoš. Musím říct, že tady jsem poprvé viděl skřeta a kdyby mi krok po kroku nediktoval co mám dělat, určitě bych na něj v úžasu dokázal civět až do zavření banky. Dal jsem Skřetovi jakýsi poukaz a on mi dal klíček. Prý má sejít dolů ze schodů blízko přepážky. Udělal jsem to.
Schody mě zavedli do jakési podzemní čekárny, kde už na mne čekal jeden ze skřetů a vedl mě až k mému trezoru. Pravda, čekal jsem, že mi rodiče naspořili více peněz. Ale musejí šetřit i pro Clea. Každý přece jenom nemůže být bohatý, ale až se jednou stanu Ministrem kouzel....Stát se ministrem kouzel je můj největší sen. Nebo být aspoň jeho blízký pobočník. Berete za to veliké peníze a jste vždy v obraze.
Vyšel jsem z banky a začal se rozhlížet po obchodech. Konkrétně jsem jeden hledal. Hůlkařství u Ollivandera. Nemohu přece začít svůj život budoucího Ministra kouzel bez hůlky. Jelikož jsem vstal celkem pozdě a většina lidí už měla nakoupeno, nebyli nikde žádné fronty. Až na Madam Malkinovou, kde jsem se ve frontě seznámil se Sophi. Sophi je milá a ochotná komukoliv pomoct (jsem si jist, že by pomohla i svému úhlavnímu nepříteli)
Později tohož dne, když už jsem měl všechno nakoupeno jsme se s Mortem, Molly, Mickem, Jacobem a Sophi sešli v cukrárně a rozebírali jsme všemožná témata. Dokonce tam padlo i jedno (myslím, že bylo od Jacoba) jak moc se těšíme na zítřejší odjezd. My odjíždíme už zítra? Tomu jsem nemohl uvěřit a rychlostí blesku jsem vyběhl z cukrárny. Běžel jsem do jednoho z obchodů, ve kterém jsem ještě nebyl-zvěřinec a koupil jsem si tam malé bílé kotě, které jsem pojmenoval Laddy. Teď už jsem měl jistotu, že ať mé kamarády rozdělí do jiné koleje než mě, tak přece jenom nějakou kamarádku mít budu.
PORTSMUCK aneb naše dřívější parta je úplná
Mort je fajn! Za necelé tři dny už jsou z nás nejlepší kámoši. Každý den objevujeme něco nového. Lezeme za ploty v Londýně (a dokonce jsem se tam spřátelili i s jedním bezdomovcem). Proháníme ovce ve Visánku, ale ze všeho nejvíce trávíme čas v malém Irském městečku jménem Portsmuck. Jeho okolí je nádherné. Tam je opravdu mnoho míst na objevování. Například jeskyně, trosky starého domu, maják.... Portsmuck se dělí na dvě části, které spojuje jedna lesní cestička. Je tam jeden opuštěný hostinec a právě tam jsme si udělali naší základnu.
Jednoho dne, kdy jsem tam na Morta čekal, tam přivedl jakéhosi kluka, Jmenoval se Mick Moore a párkrát jsem ho už zahlédl v kotli nebo i někde jinde. Ze začátku se mi to moc nelíbilo a byl jsem na dobromyslného Morta vzteklej, postupem času jsem si, ale Micka dost oblíbil a Mortovi jsem odpustil.
Ukázali jsme Mickovi všechny naše tajné úkryty a další jiná zajímavá místa, Jeden bez druhého, druhý bez třetího a třetí bez prvního nedal skoro ani ránu. Jednoho dne, když jsem byl na cestě na "naší" základnu, jsem spatřil jakousi dívku, která vypadala ztraceně. To že je čarodějka jsem poznal už na první pohled, teda spíše na první sluch, jelikož něco nesmyslně blábolila a mě připomínala mě samotného, když jsem hledal cestu do Děravého Kotle. Slitoval jsem se nad ní a vzal ji do našeho hostince. Částečně jsem to, ale bral také jako pomstu Mortovi.
Dívka se představila jako Molly Edams a působila jako milá a hodná dívka, která se od rána do noci jen a pouze usmívá (což se, ale nedá říct o dnešku, že Molly? :D ). Kluci Molly přivítali s nadšením a tak to všechno začalo na novo. Všichni tři jsme ukazovali Molly naše tajná místa. Nebyla jako ostatní holky. S Molly můžete kecat o čem chcete a má velice dobrodružnou povahu.
Vždycky s Mortem, se kterým jsme pořád zůstali nejbližší, jsme sedávali v Kotli a vymýšleli různé nové trasy a připravovali jsme se na nová dobrodružství. Ani jeden z nás nevnímal jak se prázdniny chílí je konci. Úplně jsme zapomněli na existenci Bradavic, a že tam za pár dní všichni čtyři odcestujeme. Přestával jsem vídat Clea, jelikož jsem na do pokoje chodil pouze pozdě večer a to on už dávno spal. Poprvé co jsem si vůbec uvědomil, že prázdniny končí bylo tehdy, když se jednoho večera v Kotli objevila cedule oznamujicí otevření Příčné ulice.
Londýn aneb můj první kamarád
Takže jsem ve vlaku do Londýna. Super! Jel jsem sám, jelikož Cleo, můj bratr, musel odjed do Děravého Kotle o něco dříve, ale slíbil mi, že mi zarezervuje pokoj, tak se uvidí, jelikož Cleo má četné sklony k zapomínání.
Když jsem z onoho vlaku vystoupil na veliké nádraží, nemohl jsem uvěřit tomu, že jsem konečně tady. Za chvíli na mě však dopadl první tíživí moment. Kudy se dostanu do kotle? Cleo mi nevysvětlil cestu, ba ani nedal mapu! Musím se však přiznat: ani mě samotného do této chvíle nenapadlo jak se dostanu do Kotle. Byl jsem až moc rozrušený.
Pobíhal jsem po Londýně a ptal se Mudl, jestli neznají cestu do Děravého Kotle. Nevšímali si mne. Ostatně, Mudlové o existenci kouzelnického světa neměli ani páru, takže sotva mohli vědět, kde se Děravý Kotel nachází. takže se ani nedivím, že mne ignorovali. Být jima, taky bych si nevšímal malého kluka, který mele nesmysly. Snad zásahem boží vůle jsem spatřil kluka, mrmlajicího něco o Mudlech a tak jsem neváhal a sedoval ho až do Kotle.
Kotel byl celkem blízko nádraží a určitě jsem kolem oné budovy několikrát prošel. Děravý Kotel byla však polorozpadlá budova a já, jako většina Mudlů, jsem jí nevěnoval pozornost.
Uvnitř bylo doslova narváno. Zahlédl jsem Clea, jak na mne mává a hned mne zavedl do našeho pokoje. Byl malý, ale útulný. Byl to prostě úplně senzační pokoj. Poté mě pozval na jídlo dolů do lokálu, ale tam bylo na můj vkus až moc narváno a tak jsem skončil na malé tiché zahrádce za kotlem. Uvelebil jsem se pod jeden ze stromů a začal číst jednu z Cleových učebnic, když vtom přede mne ze stromu skočil jakýsi chlapec s uličnickým výrazem. Nevěděl jsem, jestli ho mám ignorovat, nebo začít ječet a utíkat pryč. Kluk se na mě však jen usmál a napřáhl ke mě ruku: ,,Já jsem Mort!" zazubil se a já už po tomhle chatrném představení věděl, že mám prvního nejlepšího kámoše.
Deník!? Jako vážně? Co JÁ budu dělat s deníkem? Nikdy bych jim to neřekl do očí, ale deník je snad ten nejhorší dárek, který jsem kdy mohl dostat k narozeninám. Ještě od rodičů. No dobře. Tak dobře. Hned tě tedy vyzkouším. Vazba je nezdobená z tvrdé kůže obarvéné na hnědo. Fajn. Dobře vědí, že hnědou nesnáším. Dále rohy. Jsou troch poohýbané po přepravě, ale snad existuje nějaké kouzlíčko, které by to zpravilo. Tak se podíváme co se nachází uvnitř.
Hmmm, je tu nějakej test či co. Ikdyž, proč ne.
Jméno: Braen Nile
věk: 12 let
kolej: Havraspár
Tak to nebyl moc těžkej test. Pak už je tu jen plno stránek na psaní. Kdo ví? Chodím už sice do druháku, ale přece jenom bych měl začít od prvního ročníku, a kdo ví? Třeba se mi to i zalíbí....
