ŽvB deníky

Druhý den v bažině

„Kvááák!“ Rozřízlo ticho rázné zakvákání žáby. „Kváákk!“ Profesor Aquarin otevřel oči. Spal na židli ve svém oranžovém stanu, který zdědil po otci. Byli stále uprostřed bažiny na pustém ostrově, který byl celý včerejší den tak podivně tichý. „Kvááák!“ Ne, nezdálo se mu to, opravdu slyší žábu jak si venku vesele kváká. Pomalu vstal a vykoukl ze stanu. Byla tam tma jako v pytli. Zašátral v kapse a vytáhnul hůlku. Stačilo jen pomyslet a tmu rozřízlo oslnivé světlo. Posvítil před sebe a opravdu. Seděla tam středně velká zelená žába. Její oči se ve světle z hůlky výrazně leskly a vypadalo to, že ho bedlivě pozoruje. Žába se začala nafukovat a... „Kvááák!“ vydala ze sebe skřehotavý zvuk. „Je to je jenom žába,“ pomyslel si a zašel zpět do stanu. Trvalo mu jen chvilku a opět začal spokojeně podřimovat.

Škvírou v závěsu ve vchodu do stanu se dovnitř dralo denní světlo. Jistě to znáte, jak i nepatrná skulinka si dokáže najít choulostivé místečko nejlépe na obličeji spáče. To samé se ráno stalo i profesoru Aquarinovi. Bylo ráno, a on se mu vydal vstříc ven ze stanu. V bažině seděly žáby. Ne jedna žába ale nejméně tak pět. Zamrkal, aby si oči přivykli změně světla, ale i tak nezmizely. Seděly si tam a pozorně ho sledovaly. Nebo se mu to jen zdálo? Zbytek trosečníků vstal záhy a všichni si, po vyjití ze stanu, taky ihned všimli žab. Zásoby jídla, které našli minulého dne po kapsách a batozích po snídani značně prořídly a taková žabí stehýnka jsou sice ve Francii delikatesa, ale asi by nebylo vhodné na ty žáby vůbec šahat. Nikdo neví, jestli nejsou jedovaté a kdo ví kolik jich tu ještě žije. „Musíme najít něco jiného. Co ale najít v bažině aby to nebylo shnilé, ani otrávené?“ pomyslel si. Naštěstí s odpovědí záhy přišel kolega Alert. Večer se mu vybavila jedna rostlina, která by snad šla najít v mělkém bahně. Jmenuje se bahnovatka a prý když se to dobře umyje, tak se z toho dá uvařit celkem dobrá a jedlá kaše. Skupinka studentů se tedy vypravila do blízkého okolí ostrova...

Za půl hodiny byli tu. Sice někteří poměrně promáčení, ale zato nesli co bylo potřeba. Bahnovatka vypadá jako no brokolice, pouze má křiklavě zelenou barvu. Recept na kaši je snadný, do litru vody dáme pět kusů a při 90-ti stupních vše pořádně zamícháme. Chuťově to je no... Už jsem jedl i horší věci, ale úplně špatné to není. Je to jídlo a to je to, co nyní potřebujeme nejvíce.

Ostrov uprostřed bažin

Je normální prázdninový den a profesor Nomos Aquarin se ve svém malém baráčku právě chystal k odchodu letaxovou sítí do Děravého kotle. Měl na dnešní den domluvené doplňující zkoušky z astronomie. Přistoupil ke krbu a hodil do něj prášek. Plameny zezelenaly a on do nich vstoupil. Byl už na ten pocit zvyklý. Štiplavý zápach dýmu prostoupil jeho nos a on jasně a zřetelně řekl jako vždycky místo svého cíle. ,,Děravý kotel". Jěště než stačil zavřít oči, aby se mu do nich nedostal popel, spatřil, jak postupně mizí jeho pokoj. S připaženýma rukama se řítil letaxovou sítí. Něco ale nebylo jako vždy. Cesta trvala podezřele dlouho. ,,Zas na tom Ministerstvu něco s tou sítí provádějí a asi se jim to moc nepovedlo", pomyslel si. Cesta ne a ne skončit, když tu najednou se poměrně vysokou rychlostí vynořil z polorozpadlého krbu. Rozplácnul se na zemi. Pomalu otevřel oči. Zamrkal. Vůbec se neocitnul na podlaze Děravého kotle, ale na obrovském kapradí. Pomalu a neohrabaně se vyšplhal na nohy. Rozhlédl se. To co spatřil mu přišlo povědomé.
ostrov

Byl to ostrov, který se zdá být obklopen... ,,Ale co to je? Louka to není, není to bažina?" pomyslel si. Něco mu ale na tom zvláštním místě připadalo povědomé. Rozhlédl se ještě jednou a strnul v úžasu. Na tomto místě už byl. Jednalo se o ostrov na kterém se objevil při poruše sítě před několika lety. Místo se do té doby moc nezměnilo. Jen trochu víc zarostlo a krb ze kterého doslova vyletěl vypadá jako když má každou chvíli spadnout. Z chatrče kolem něj už moc nezbylo, vlastně jen torza několika zdí. ,,Achjo", povzdychl si. Věděl, že tento nechtěný výlet se asi stejně jako posledně natáhne na několik dní. Sáhl do kapsy a vytáhl miniaturu stoličky. Ihned jak jí vyndal z kapsy začala se mu sama v ruce zvětšovat až dorostla do normální velikosti. Jako by nacvičeným pohybem si jí strčil za sebe a uvelebil se na ní. ,,Pokud se nepletu, tak tu zanedlouho mohu čekat společnost".

Školní rok 1994/95: 1. zápis

Když se bradavický hrad dne 14.10.1994 probouzel do slunečného rána, typického pro pozdní léto, ještě netušil, že ani dnes si neužije klidu obvyklého vyučovacího dne. Takřka okamžitě, jakmile se četné bradavické věžičky, hlásky a bašty vynořily z noční indigové modři, protlo ticho na pozemcích další děsivé zaječení, stejné jako ty předchozí, možná ještě o tón vyšší a hrůzostrašnější; i těm nejodvážnějším, kteří měli tu smůlu jej

slyšet, při něm tuhla krev v žilách. Zapovězený les, i za běžných dní vzbuzující respekt a mrazení v zádech, jakoby potemněl ještě o několik odstínů, a koruny nejvyšších smrků a borovic se zatvářily ještě neprostupněji a nevlídněji.

Slunce již vesele putovalo po obloze, když školou zazněl hlas Nomose Aquarina, kolejního ředitele Mrzimorské koleje, svolávajícího své studenty na krátkou poradu ohledně nastálé situace. Ostatní kolejní tak učinili již předchozí den v dobách pozdního večera. Během své stručné, ale důrazné řeči varoval své studenty před nebezpečím v podobě snad vzteklých zvířat v bezprostřední blízkosti Zapovězeného lesa, podporován čerstvou primuskou Anabeth Westenovou.

Později toho dopoledne zašustili na školních pozemcích dva pláště smaragdově zelené barvy, jejichž nositelé si varování svých kantorů nevzali k srdci. Krátké, ale svižné kroky studentů prvního ročníku Litta Ranarniela a Mervola Groosea mířily přímo v ústrety nervóznímu vlku a vzteklé srně. Vkročení do jejich teritoria bylo pouze konečným impulsem k útoku, s nímž obě zvířata dlouho neváhala. Oba studenti naštěstí včasně vzali nohy na ramena a vyvázli se zraněními, s nimiž si zdravotnice Sayaka Hitori bez zaváhání věděla rady.

Po poledni pro změnu otřásl stěnami bradavického hradu kouzlem zesílený hlas zástupkyně ředitele Nancy Orwell: "Poprosím všechny profesory, aby se před obědem dostavili do sborovny na krátkou poradu, děkuji." hlásila profesorka. Během porady se rozhodlo o všech klíčových bezpečnostních opatřeních pro školu v nastálé situaci, včetně složení odborného průzkumného týmu profesorů. Taktéž byly jednohlasně schváleny vyšší pravomoce pro prefekty a primuse v zájmu bezpečnosti studentů.

Když na gotická průčelí hradu opět dopadl temný soumrak, jeho obyvatelé již vesele hodovali ve Velké síni pod začarovaným stropem; ten nyní připomínal klidné, ale pošmourné počasí před bouří. Na večeři dorazil i šafář Rubeus Hagrid, když si musel proklestit cestu mezi štěbetajícími prváky.
Asi v půlce hostiny si na improvizované podium před síň stoupla profesorka Orwell, a zopakovala všechny sjednané věci z profesorské porady - rozhodně to nebyl ten usměvavý proslov Albuse Brumbála při příležitosti příjezdu do školy. Oporou nervózním studentům nebyla ani černočerná tma za zdobenými skleněnými vitrážemi v síni.

Následovná prefektská porada se nesla ve stejném duchu; praskající oheň v místnosti pro prefekty atmosféru však snad alespoň trochu odlehčoval.

A když hrad konečně po rušném dni konečně utichl, někteří se ve svých postelích stále neklidně převalovali; až zítra ráno opět prořízne ticho mrazivý jekot, nebude hlásit další obvyklý školní den...