Peklo...
Ahoj deníčku,
vím, že už je to hodně dávno, co jsem tě naposledy otevřela, ale dělo se toho poslední dobou tolik, že jsem vůbec nestíhala. Zkusím ti to nějak vylíčit po pořadí, ale přesné data si většinou už nepamatuji.
Už je to docela dlouho, co mě pustili z ošetřovny a chvíli se vůbec nic nedělo až do chvíle, kdy jsem večer potkala u nás na kolejce Devona a začala se celá klepat. No představ si to, že jsem zjistila, že jsem dostala strach z odznaků! Jediné Beth se nějak nebojím, i když mi to nějak nedává smysl, ale mohu být i ráda, že je tam i někdo, koho se nebojím. Chudák Devon, byl z toho strašně rozhozený a snažil se být ten nejhodnější, abych se uklidnila a přestala třást, ale stejně vůbec nic nepomáhalo. Opravdu mi to bylo líto, ale došla jsem na to, kdy se to ve mně tenhle strach ukořenil. Ano bylo ten první den, co mě Mason vedl na kolej a nepříjemně se mě vyptával…
Dalším šokem pro mě byla smrt Brumbála, sice jsem ho nějak moc neznala, ale i tak jsem šla na jeho pohřeb a tak uctít jeho památku. Ještě horší překvapení bylo, že umřel v bitvě s rudým půlměsícem a Blair ten den viděla na hradě podezřelou osobu. No…samozřejmě jsme to nenechaly jen tak a udělali si svůj vlastní vyšetřovací tým a po pár týdnech jsme zjistily, že jsme se nemýlily a Rudý Půlměsíc, opravdu propukl na hrad, ale to už trochu předbíhám, tak já ti to uvedu na pravou míru.
Bylo zrovna 23. března ano, přesně tak deníčku, den před mými skutečnými narozeninami, ale já jsem zvyklá je slavit den předem. Vypadalo to na obyčejně klidný den. Ráno jsem vstala a šla se normálně nasnídat a pak za Blair – která je už v podstatě má sestra – šli jsme do tréninkovky, i když tam prváci nesmí, ale byly jsme tam samy a tak to bylo jedno. Já si aspoň procvičila kouzla, která už umím, jenže pak přišel šok. Blair ví o mých narozeninách a popřála mě! Dárek byl skvělý nový plášť s takovou zlatavou barvou a dort, jenže pak mě dorazila informace o tom, že mám mít oslavu a má tam být i Richard – to je jeden prvák, co se mi líbí a je od nás z koleje – a to jsem chtěla jen sfouknout svíčky o půlnoci a sama si popřát tak jako každý rok! No ovšem už se blížil večer a oslava nakonec snad pro mé štěstí nebyla a tak jsem jen v rudých šatech seděla u dortu a čekala na půlnoc, ovšem to by se tam nesměl objevit Jake, který mě začal štvát a přeměňovat i dort, když se ale dozvěděl o mých narozeninách, tak mi popřál a udělal mi s ostatními takovou menší oslavu. A abych nezapomněla tak od Richarda jsem dostala semínko na zasazení, takže musím sehnat květináč. Naši oslavu ovšem překazil rozhlas, že se ztratila studentka a to bychom nebyli my, kdybychom to nešli omrknout…no…nakonec jsme zjistili, že jsou to nezvaní hosté a založili si s Blair, Jakem a Aliou takovou malou armádu – ano takové děti toho asi moc nesvedou, já vím – ale i tak jsme trénovali celou noc kouzla a o půlnoci jsem si hezky sfoukla svíčky a byla spokojená.
Během těchto týdnů se skoro nic nedělo až na mé omdlévání z prefektů a někdy od ustavičného cvičení kouzel, to se ovšem nelíbilo Rosie a zavolala na mě Sayku v noci a dovedla ji až na spolku, protože jsem odmítala jít na ošetřovnu – opravdu mi tam ležení jednou stačilo, a vícekrát mě tam už nikdo nedostane – Sayka si se mnou povídala a nakonec jsem musela ráno k ní na ošetřovnu. Stejně jsem měla pravdu, že to nic závažného není, prý si mám jen více šetřit a odpočívat při nácviku a při strachu mám jíst čokoládu a když to nepomůže tak mám za ní dojít a něco vymyslíme. Ještě ten den jsem prefekty potkala a celá se roztřásla a málem zase odpadla, a ta čokoláda nezabrala!! Asi budu muset zase na ošetřovnu, ale když mě se tam tak nechce…No a všechno završil večer, kdy jsem opět odpadla po krátkém souboji s Rosie – přes den jsem totiž něco špatného snědla, zvracela a tak jsem byla slabá – prý jsem byla mimo celých 5 minut a opět zase vyváděla, docela se divím, že nezašla pro Sayku, i když se děsím toho, že se ráno probudím a bude někde poblíž mě…