ŽvB deníky

Konec

22. prosince 2016
                                                     *z pohledu třetí osoby*

Je před Vánoci. Sněží a je zima. Pro mlhu skoro není vidět na krok. Co by se neobvyklého mohlo stát tady v Dublinu? Zřejmě nic. Ale něco se dít začíná. Na nedaleký most přichází nějaká osoba v černém a já jdu blíž, abych lépe viděl. Je to nějaká mladá dívka, asi v mém věku-kolem 23 let.
Naklání se přes zábradlí na mostě. Snad nechce skočit! Jdu ještě blíž.
"Co blázníš?" houknu na ni.
Koukne na mě a ucukne. Já ji znám! Občas chodí po téhle části Dublinu jako duch. Vždy, když ji potkám, připadá mi, jako by zní vyzařovala magie. Připadá mi, že je utrápená. A ani se jí nedivím. Nikdy jsem po jejím boku nikoho neviděl.
"Končím," zabrble.
"A to jako proč?"
"Nepochopíš."
"Třeba jo."
Jen zavrtí hlavou a nakloní se ještě víc.
"Neskočíš," řeknu jí.
"Proč si to myslíš?"
"Hele, kolik ti vůbec je?" zeptám se jí.
"23."
"A jak dlouho se takhle trápíš?"
"Trápím? To víš jak?"
"Kouká ti to z očí."
"Z očí?"
"Jo."
"Pochybuju."
"Ještě jsi mi neodpověděla na otázku, jak dlouho se takhle trápíš?"
"Od jedenácti let."
"Od jedenácti?"
"Samozřejmě a ještě jsi mi neodpověděl, proč to neudělám?"
"Hele, když už je to 12 let, tak už by jsi to dávno udělala."
"Ne, neudělala.Nemohla jsem. Teď už ale můžu."
"Nemůžeš!Život jsi si nedala, takže si ho nemůžeš ani vzít!"
"Máš pravdu, ale já to udělám."
"Jsi normální?" zeptám se jí.
"Ne. Byla jsem i na léčení."
"A jak tě vůbec mohli pustit?"
"Normálně, aby jsi se měl čemu divit."
"Jsi blázen."
Pokrčí rameny.
"Dělej si co chceš, mně je to jedno."
"Díky."
Zamračím se na ni a odejdu dál.
Ta holka bleskově přeleze zábradlí a opře se o něj.
Pozoruji ji. V dálce je slyšet vlak.
Koukne ke mně a zavolá:
"Tak sbohem a šťastný a veselý!"
A v tu chvíli skočí.Skutečně skočí dolů.
Rychle běžím k mostu a koukám se dolů.
Leží tam. A v tu chvíli ji přejede vlak.
Tohle už přežít nemohla.
Počkám, až vlak odjede a pak rychle běžím dolů ke kolejím.
Otočím její tělo na záda. Je po ní.
Začne foukat studený vítr. A já ji beru do náruče a nesu ji pryč...

Hned po Vánocích měla pohřeb. Pozoroval jsem je přes plot Bylo tam hodně lidí a většina byla jako ona. Vyzařovala z nich taky ta magie.
Pohřeb končí a všichni odchází. Oči mají zalité slzami...


Další den jsem se na hřbitov vrátil. Svíčka stále hořela.Rychle jsem přečetl nápis na náhrobku:

Elisa Loyd

31.srpna 1993-22. prosince 2016



Přidal Elisa Loyd ve 30.11.2017 0:00:00
Kategorie:
;