ŽvB deníky

Zápis #22 - Nečekaná návštěva

31.5.2006
Bradavice, Společenská místnost Havraspáru

Milý deníčku,
původně jsem tě chtěla otevřít až po zkouškách, ale tohle ti prostě říct musím. Ale začnu zase trochu postupně.

Mark je asi vážně trochu mimo. Ráno jsem ho potkala ve vstupní síni a on mě pozdravil. Ale ne že by řekl ahoj, on mi řekl dobrý den. Tak staře snad nevypadám, nebo jo? Vlastně, radši ani neodpovídej. Iz zase zmizela někam s Carterem, takže jsem se dopoledne dost nudila. Vzala jsem si ale sešity, a pročetla jsem si je. Zveřejnili nám totiž rozvrh závěrečných zkoušek. Čekala jsem, že to bude stejné jako náš rozvrh, ale nějak jsem nepočítala s tím, že zkoušky budou většinou dvouhodinové. Takže přeměňování, opčm a formule máme rozdělené na dvě části - teorii a praxi. Lektvary jsou taky dvouhodinové. A jak teda rozvrh vypadá? Takhle:


Středa bude docela náročná. Ještě večer pak mám totiž chystat kostýmy na divadlo. Jsem zvědavá, co si zahrajeme tentokrát. A snad tentokrát profesor Archer nezapomene. Posledně mi říkal, že chudák si pořádně ani neodpočine, a stejně nestíhá. A na tu čokoládu už nejspíš taky zapomněl. Ještě že mám zásoby.

Byla jsem taky domluvená s Lisou, že se chvíli před obědem sejdeme a já ji ukážu, kde je klub lektvarů. Chtěla si procvičit lektvary. Jak byla Iz s Carterem, tak jsem stejně neměla co dělat, takže jsem šla taky vařit. Uvařila jsem si herelex, což je lektvar, po kterém ti povyrostou vlasy. Chutnal sice hnusně, ale vlasy mám opravdu o trochu delší.

Potom jsem se vydala rovnou na pečení. Tentokrát jsme pekli a zdobili dorty. Mně se sice dort povedl asi až na pátý pokus, pokaždé se mi spálil, ale nakonec se povedlo. A naházela jsem na něj pak všechno, co mám ráda. Čokoládu (bez té by to ani nešlo), kokos a borůvky. Pak jsem si šla nachvilku se sešitem sednou na své oblíbené místečko. Natrhala jsem si taky pár hrušek.

Taky jsme konečně dostali peníze za brigádu. Dostala jsem jeden galeon, stejně tak i Iz. Což je docela nefér, protože ona pracovala jen jeden den. Druhý den se tam ukázala jen na chviličku. Ale co už. Stejně jsem tam šla jen proto, abych se nějak zabavila. Zjistila jsem, že je docela nevýhoda učit se průběžně. Teď se všichni učí jak šílení a já se nudím. Tak si to pořád dokola čtu, ale to už mě taky přestává bavit.

Po večeři Iz zase někde lítala, asi zase s Carterem, takže jsem vzala Olivera, sešit a učebnici na obranu a sedla jsem si do spolky, kde stejně nikdo nebyl. Oliver mi spokojeně ležel na klíně a já otevřela sešit. Najednou jsem ale od schodiště uslyšela slabé mňoukání. Oliver to být nemohl, takže jsem ho vyhnala na zem, a šla se podívat ke schodišti. A nikde nic. Vrátila jsem se do spolky a prohledala to tam, ale zase nic. Pro jistotu jsem se vrátila na schodiště. Kolem mě proběhla Iz. Něco říkala, ale nevím co. Pořád jsem se rozhlížela a pak jsem si najednou všimla malého zrzavého koťátka, které se schovávalo pod schodištěm. Došla jsem teda dolů. Nedostala jsem se až k němu, protože tam je pak zábradlí, byla jsem ale rozhodnutá ho klidně přelézt. Jenže jsem ho nechtěla vyplašit. Místo toho jsem vytáhla z tašky pamlsky (všiml sis, Deníčku, že mám v tašce pořád nějaké jídlo?) co mám pro Olivera, a přes zábradlí jsem natáhla ruku. Sice trochu nemotorně, ale přece jen ke mně přicupitalo. Jídlo si vzalo a já ho pak chtěla vytáhnout ven. Rozmyslela jsem si to, a nakonec jsem ho jen opatrně pohladila a čekala, jak se zachová. Vypadalo spokojeně, tak jsem ho nakonec přece jen vzala a odnesla do spolky.

Tam čekal Oliver, zvědavý, koho to nesu. S kotětem jsem se posadila na zem, a během chvilky začalo pobíhat po celé místnosti a všechno si prohlíželo. Docela mě překvapilo, jak se Oli zachoval. Neblbnul, jen si ho prohlížel. Dokonce mu ani nevadilo, když jsem kotěti nakonec dala jeho poslední klubíčko. Měl bys ho vidět, Deníčku. To klubko bylo pomalu větší než on, ale přesto mu dal pěkně zabrat. Myslím, že ho jednou dám Oliverovi, a můžu objednávat další…

Po chvíli se kotě najednou zarazilo a kouklo ke vchodu. Otočila jsem se a tam další kotě. Na rozdíl od toho prvního, tohle bylo šedé. Asi jako Oliver. Ale vypadalo stejně staře. Možná to jsou sourozenci. Aspoň tak vypadali. Ihned se začali kočkovat. Skákali tam po sobě a dobře se bavili. Jedno se pak začalo schovávat za Olivera a to druhé mu skočilo rovnou na záda. Oliver se po něm sice trochu ohnal, jinak to ale celkem ustál. Sice je to taky ještě prcek, přece jen je ale o pár měsíců starší než oni. A jak jistě víš, když chce, umí být i pěkně zákeřnej. Moje ruka o tom ví své. Obě koťátka pak dál trochu zlobila Olivera, on se ale vyprovokovat nenechal. Jsem na něj fakt pyšná! Jen se trochu bojím, jestli ta koťata náhodou nejsou jeho práce. Ale snad ne, vždyť je to sám ještě prcek. Ale furt mi někam utíká. A to jedno kotě se na něj docela podobalo. Ne teda, že bych byla nějakej odborník na kočky. Kočku jsem nikdy neměla, až Oliho.

No, radši to nechám být. Z toho, jak pořád poskakovali po Oliverovi, jsem byla docela nervózní, nebyla jsem si jistá, jak dlouho Oliver ještě vydrží být v klidu. Vzala jsem radši pytlík s jídlem a během chvilky jsme měla všechny na klíně. Každý dostal jeden kousek, spokojeně se cpali a já byla v sedmém nebi. Teda do chvíle, než mi jedno kotě zabodlo do šatů drápky a chtělo vyšplhat nahoru. Naštěstí to šaty přežili. Pak došel Velt. Ten chtěl trénovat, takže si stoupl na druhou stranu místnosti, aby je nevyděsil a přenesl si na zem jeden lístek. Asi ho chtěl zvětšovat, nebo zmenšovat. To už jsem se ale nedozvěděla, protože ve chvíli, kdy si koťata všimla lístku na zemi, okamžitě se k němu vrhla a začala ho cupovat. Moc z něho nezbylo. Pak se zaměřili na Veltovi bílé tenisky. Donesla jsem jim taky pelech, ten kdyby zničili, tak by to tolik nevadilo, mám ještě pro Olivera druhý. Jenže Veltovi boty se jim asi hodně líbili. Nebo spíš nelíbili, protože dostali pěkně zabrat. A když jsem se pokusila jedno zvednout, a aspoň částečně tak zachránit Veltovi boty, tak mě pěkně podrápalo. Nic jiného jsem ani nečekala. Věděla jsem, že se mu to moc líbit nebude. Ale zkusila jsem to. Pak už to ale Veltovi boty měly spočítané.

Velt to věděl taky, protože pak si je radši sundal a chystal se jít spát. To šedé koťátko se mu ale pověsilo na nohu a nechtělo se ho za žádnou cenu pustit. To bylo tak rozkošné. Nakonec se ho ale pustil a cupital si sníst pamlsek, který jsem mezitím položila na zem. A Velt pak radši zmizel. Doslova. Já jsem jim pak dala na hraní obálku, a když se o ni přetahovali, tak ještě lístek. Hodně, opravdu hodně, blbý nápad. Nejdříve se začala dusit to zrzavé. Takže jsem se snažila vytáhnout všechen ten papír, co ho dusil. A pak mě pozvracel. Teda, uskočila jsem, ale stejně to odnesly šaty. A pak i to druhé. Trochu to vypadalo, jako kdyby se opičilo. Takže se to celé opakovalo. A já se o ně tak hrozně bála. Všechno papírové jsem jim pak zabavila. Zrzek se pak uvelebil na křesle, a já začala uklízet tu spoušť po nich. Byla jsem moc ráda za to, že mě Carter na brigádě naučil to kouzlo na čištění. Díky Cartere!

Šedému koťátku se kouzlo očividně taky líbilo. Začalo pobíhat za bublinami a hrát si v nich. Pak se i ono ale utahalo, a lehlo si na křeslo vedle brášky. Teda, pořád předpokládám, že to jsou sourozenci. A já se šla převléknout. Když jsem se vrátila do spolky, koťata tam stále byla a spokojeně spinkala. Ani se nedivím, měli náročný den. Nejdřív bojovali s obřím klubkem (a to jim ho Velt ani nezvětšil), pak rozcupovali boty a nakonec se málem udusili. Už jsem jim taky vymyslela jména…

Promiň, Deníčku, že jsem se tak odmlčela. Před chvilkou sem přišla Iz a vyjeveně zírala na koťata. Byla dost překvapená, a chtěla vědět, kde jsem je vzala. Proč všichni automaticky předpokládají, že jsou moje? Ale nejradši bych si je nechala, to je pravda. Jsou fakt rozkošná. Ale kde jsem to předtím skončila? Jo jasně, u jmen. No, tak zrzkovi říkám Loki. A té šedé zase Lottie. Sice je tu ráno nejspíš už nenajdu, ale stejně jsem si je pojmenovala. A pořád nedokážu pochopit, kde se tu vůbec vzala. Něčí přece musí být, ne?

No nic, Deníčku, půjdu už zalehnout. Oli se rozhodl, že dneska přenocuje ve spolce, hned vedle koťátek. Snad je uhlídá, abych je tu ráno našla a chvilku si s nimi ještě pohrála, než půjdu na zkoušku. Dobrou noc.

~ Faye ♥

Klub pečení - dortyOblíbené místo u skleníkůKoťátko v Havraspáru
Koťátko vs. klubkoDvě koťátka v HavraspáruKrmení koťátek
Velt se snaží odejítHrátky s bublinami
Přidal Faye Ivers ve 4.12.2017 8:14:00
Kategorie: ŠkolaBetaprovoz1. ročník
;