ŽvB deníky

Zápis #25 - Odjezd z Bradavic

30.6.2006

Londýn, pokoj v Děravém kotli

 

Milý deníčku,

z Bradavic jsme odjížděli dříve, než jsem čekala. Takže jsme si bohužel ani nestihli znovu zahrát Uno. Hned po probuzení na mě čekat dopis od rodičů. Posílali mi odměnu za zkoušky a v dopise mi psali, jak moc se na mě těší. A hlavně, že jim mám taky někdy přivézt ukázat Iz. Vypadá to, že už se konečně zorientovali v soví poště, protože tentokrát odepsali hrozně rychle. Balíčku od rodičů se také dočkala i Iz. Konečně dostala ten kufr, o který je žádala. Nestihla jsem si dopis ani pořádně přečíst, a už se z rozhlasu ozvalo, že své kufry máme vhodit do truhly ve vstupní síni. Popadla jsem tedy oba kufry a vydala se zdolat těch milión schodů, které mě čekali. Byla to teda pořádná fuška. Kufry jsem vhodila to truhly a vydala se zpět nahoru pro zvěřinec. Cestou jsem potkala Velta, který řekl, ať na něj počkáme ve vstupní síni, že nás odvede ke kočárům.

 

Chvíli jsem bojovala s Oliverem, kterému se do klece vůbec nechtělo. Dávala jsem ho do ní opravdu nerada, jenže i tak jsme odjížděli hrozně narychlo a neměla bych čas přemlouvat ho, ať jde pěkně za mnou a nikam neutíká. To by se pak mohlo stát, že by v Bradavicích zůstal celé prázdniny. Iz ještě na rychlo něco dobalovala, takže jsem se dolů vydala sama. Přišla jsem zrovna ve chvíli, kdy tam průvodčí měl přednášku o tom, jak se nemáme pokoušet schovat se ve vlaku, že ho stejně celý prochází. Velt mi dal tip, že pod sedadla se nekouká. Já stejně ale nechápu, proč to vůbec říkal. Přece jenom, proč by někdo měl chtít zůstat na celé prázdniny zavřený ve vlaku. Nechápu.

 

Když dorazila dolů i Iz, vydali jsme se společně s Veltem ke kočárům. Tam jsme měli vytvořit skupinky po třech, nasedli jsme a vyjeli do Prasinek na nádraží. Je trochu divné, že ty kočáry nikdo netáhl. Prostě jely samy. Asi zase nějaké další kouzlo. V Prasinkách jsme se vydali úplně do zadního vagónu, protože v těch prvních bylo plno. Do kupé si k nám sedla i Lisa, takže jsem se začala vyptávat, jak probíhaly oslavy. Velt nám ještě na cestu dal svou krabici plnou dobrot a pak si usnul. Cesta do Londýna mi utekla celkem rychle, s holkami jsme ji skoro celou prokecaly. Iz jsem oznámila, že se mnou bude muset někdy jet domů a Lisa se vyptávala na Lukyho. Do kupéčka k nám přišla taky taková starší paní. Byla hrozně milá a ptala se nás, jestli si nechceme koupit něco na mlsání. Poděkovaly jsme jí, ale nic jsme si nekoupily. Zásob jsme měly dost a přece si nebudeme nic kupovat, když můžeme ujídat z Veltovi krabice, ne?

 

Když jsme dorazili do Londýna, snažili jsme se probudit Velta. Iz na něj hulákala, já s ním třásla, ale nic ho neprobudilo. Už jsem myslela, že jeho probouzení budeme muset nechat na panu průvodčím, naštěstí se ale Velt se zastavením vlaku probudil a všichni jsme vystoupili. Na nástupišti byl takový zmatek, že se nám Iz i Lisa ztratily. Chvíli jsme na ně s Veltem čekali před nádražím, pak jsme se ale vydali do Děravého kotle. Říkala jsem si, že se určitě chytly nějaké skupinky a už tam budou. Celou cestu jsem se držela Velta, protože já si cestu nepamatovala. Jak jinak, že? Dorazili jsme do Kotle a Iz tam už seděla a mávala na mě. U stolu s ní seděla i ta prvačka z Mrzimoru, která se objevila na hostině. Moc výřečná ale teda nebyla a pak najednou někam zmizela.

 

Najednou se tam ale objevili (nejspíš) zaměstnanci z Kotle a táhli sebou truhly, do kterých jsme všichni naházeli své kufry v Bradavicích. A začalo rozdávání kufrů. Když přišla řada na mě, zamířila jsem k brigádníkovi. Chudáka jsem trochu vyděsila, protože když jsem se ohlásila, stál ke mně zrovna zády. Chvíli si tam ze mě dělal srandu, že na něj jdu takhle zezadu a že jsem mu málem způsobila infarkt. Což trochu přeháněl, protože na infarkt vypadal až moc mladě. Dal mi mé kufry a já zamířila ke stolu zpátky k Iz. Ta na ty své totiž ještě čekala. Když i ona dostala ty své, vydali jsme se do patra k pokojům čekat, až nám jeden z nich přidělí. Čekali jsme dost dlouho a nikdo nepřicházel, zatímco ta naše čekající skupinka se stále rozrůstala. Po nějaké době jsem se vydala to tam trochu prozkoumat. To vláčení kufrů mě totiž už přestalo bavit. Paní, která přidělovala pokoje, jsem našla v dalším patře, kde postávala další skupinka čekatelů. Nakonec jsme se ale dočkaly a i my dvě jsme dostaly svůj pokoj. Je teda vážně mrňavý, ale jsme tam s Iz samy, takže je to super. Hned jsme se pustili do vybalování. Rozuměj tomu tak, že to nejdůležitější jsme vytáhly z kufrů a zbytek jsme v kufrech nacpaly do skříní.

 

Iz si potom šla na chvilku lehnout a já se šla projít. Nejdříve jsem se chvilku procházela po Londýně, pak jsem ale zamířila zpět do Kotle a na Příčnou ulici. Zamířila jsem rovnou do banky k těm milým skřetům a vyměnila si mudlovské peníze za ty kouzelnické. A pak jsem začala utrácet. Prošla jsem snad každý obchod. Nakoupila jsem takové suprové bonbóny, které když sníš, tak potom chvíli vydáváš zvuky jako nějaké zvíře. Na koleji jsme od kolejních dostaly zvuky džungle, když jsem ale zjistila, že těch zvuků je víc, tak jsem je nakoupila všechny. Takže máme zvuky farmy, domácích zvířat, pralesů a spoustu dalších druhů. Zastavila jsem se také v obchodě se zvířaty. Tam jsem koupila Oliverovi další klubíčko na hraní a koukala jsem se po sovách. Nejsou tak drahé, jak jsem si myslela, přesto ale radši s nákupem počkám až na konec prázdnin, kdy budu mít nakoupené všechno do školy.

 

Bylo už docela pozdě a já měla vážně hlad. S Iz jsme si koupily něco k večeři, ale žádný zázrak to nebyl. Byl to jen toust se sýrem. Až si příště budu stěžovat na jídlo ve škole, propleskni mě prosím. Ani já a ani Iz jsme se z toho moc nenajedly, proto Iz znovu zamířila k pultu, a vrátila se s dvěma talíři. Ty toho už očividně taky hodně zažily. Ale aspoň tam toho k jídlu bylo troch víc, ale chuťově to žádný zázrak nebyl. Už se těším na jídlo od mamky nebo od babiček.

S Iz jsme dole ještě chvilku poseděly, ale bylo už dost pozdě, takže jsme zamířily zpět na pokoj a ochutnávaly jsme ty bonbónky, které jsem donesla. Sousedi z nás asi moc velkou radost mít nebudou, protože jich máme fakt dost a jsem si jistá, že dost dobře museli z našeho pokoje slyšet velrybu, psa, prase nebo osla. Ale my jsme se bavily, což je hlavní.

 

Chtěla jsem ještě napsat rodičům, a poděkovat jim za dopis, ale nechám si to až na zítra. Dneska už jsem fakt utahaná. A navíc, je brzy stejně uvidím. Už se hrozně těším. Dobrou noc.

 

~ Faye ♥

Harmonogram odjezdu Kočáry V kočáru
 
Příjezd do Londýna Zabydlujeme se
Ve vlaku Příjezd do Londýna Zabydlujeme se
Přidal Faye Ivers ve 10.12.2017 0:00:00
Kategorie: ŠkolaBetaprovoz1. ročník
;