Děravý kotel
Když jsem v Londýně, na Paddingtonském nádraží, vystoupila z vlaku, vyndala jsem si svou mapu s vyznačenou cestou. Rozložila jsem ji a podívala se na tenkou červenou čáru vyznačenou zvýrazňovacím kouzlem od mého táty. Začalo už být šero, vždyť už je skoro 7 večer, a tak jsem vykročila do ulic. Jela jsem dokonce i metrem, což pro mě bylo velkým zážitkem. Stále jsem se bála mé cesty do Bradavic, a tak jsem si představila, že takovýchto zážitků tam zažiji na tisíce. A myslím si, že to je určitě pravda...
Když jsem dorazila do Děravého kotle, všechno už spalo. Jenom brigádnice za pultem myla sklenice od máslového ležáku. Přišla jsem k ní a optala se, kde si mohu pronajmout pokoj. Byla velmi laskavá. Dovedla mě k jednomu pokoji a nechala mě tam bydlet s jednou dívkou, která také pojede prvním rokem do Bradavic. Byla jsem za to ráda. Poděkovala jsem a šla se umýt do sprch, vyčistit zuby a spát.