ŽvB deníky

Dilema moudrého klobouku

Když jsme dorazili, již pozdě večer, na nádraží v Prasinkách, řekli nám, že se máme obléct do hábitů na zařazování do kolejí, ale já si uvědomila, že jsem vše nechala v kufru. Co teď? Ptala jsem se sama sebe a kousala jsem se do rtu. Zeptala jsem se na to průvodčího "Ale to nevadí, děvenko," zasmál se postarší muž "prostě se pak převlíkneš na koleji. Moudrému klobouku to tolik nevadí." "Všichni ke mně!" zvolal rázný hlas "Seřaďte se zde do dvou zástupů. Půjdeme, a hlavně ORGANIZOVANĚ, k jezeru. Tam nasednete do loděk maximálně po čtveřicích a poplujeme směrem k hradu, ano?" "ANO" zaznělo z již utvořených zástupů "Tak tedy jdeme." Došli jsme až k jezeru, kde na nás čekaly obyčejné dřevěné loďky, avšak bez vesel, či pádel. Do jedné loďky jsme nastoupili já, Elis, Nat a jeden chlapec, který se jmenoval Hikaru, se kterým jsme seděli ve vlaku. Spolu jsme tiše seděli v loďce, která se lehce pohupovala na vlnách jezera, a občas se ošili, když na nás stříkla sprška vodní tříště. Pluli jsme podél útesu, porostlého trávou, jež se v měsíčním světle jevil jen jako černý stín. Když jsme dorazili na jeho okraj a obepluli ho, uviděli jsme poprvé Bradavice. Když mi táta vyprávěl o bradavicích, myslela jsem si, že budou opravdu velké. Ne… zmýlila jsem se. Byly přímo obrovské! Bylo zde tolik věží, hlásek a budov, obklopených rozlehlými nádvořími, že jsem nevěděla, kam spočinout pohledem jako první. „Vidíš támhle tu věž, Kate?“ zašeptala mi najednou do ucha Nat, zatím co ukazovala na tlustou věž uprostřed hradu. „To je havraspárská věž, tam jsou havraspárské ložnice a společenská místnost. Tam budeme bydlet, pokud nás moudrý klobouk zařadí do Havraspáru.“ Všichni jsme, ohromeni mohutností hradu, upírali zraky na Bradavice, a nepromluvili ani slovo, dokud- „Ááááá!“ zakřičela malá dívka ve vedlejší loďce, která seděla přitisknutá ke své kamarádce vedle ní a ukazovala kamsi k hladině jezera. Mezi studenty panoval neklid a někteří si také ukazovali na hladinu jezera a něco naléhavě sdělovali svým kamarádům. A pak jsem to uviděla také. Mohutné nachové tělo se vynořilo z vody a odhalilo svých 8 chapadel s přísavkami velkými jako talíře. Z vody na nás koukala obrovská chobotnice. Byla jsem zprvu zaražena její velikostí, ale ona tam jen tak stála ve vodě a klidně nás pozorovala. Zvedla jsem se, abych se na ní mohla pořádně podívat, ale loďka se mi rozhoupala pod nohama, a tak jsem si raději zase sedla na své dřevěné sedátko. Když jsem se chtěla na chobotnici znovu podívat, už tam nebyla.
Když jsme dorazili ke břehu jezera, paní profesorka, se kterou jsme jeli na loďkách nás dovedla po kamenných schodech k mohutným dveřím z dubového dřeva a třikrát na ně zaklepala. Dveře se se zavrzáním otevřeli a za nimi stála další čarodějka, která nás odvedla do vstupní síně. Stály zde 4 sochy: socha lva, jezevce, havrana a velkého, stočeného hada. Naproti nám stály dveře vedoucí do sklepení a mohutné mramorové schodiště, vedoucí do vyšších pater hradu. „Tak" Řekla čarodějka ostrým hlasem, aby si získala naši pozornost. „Jmenuji se Tara Grimes a jsem zde zástupkyně ředitele.“ Mezi studenty to zašumělo. „Za těmito dveřmi se nachází velká síň a všichni ostatní studenti 4 Bradavických kolejí. Nebelvíru, Mrzimoru, Havraspáru a Zmijozelu.“ Ukázala na velké dveře po naší pravici, za nimiž se ozývaly nesčetné hlasy. „ Každá z kolejí má svou vlastní historii, a doufám, že budete své koleji prokazovat čest, ať už budete zařazeni do jakékoliv z nich. Zařazování započne za okamžik, radím vám, abyste se tedy náležitě upravili.“ Nejistě jsem si do úst hodila mentolku, i když jsem měla pocit, že se přesně tento proslov opakuje každý rok. „Seřaďte se do dvojstupu, prosím. No tak, to nevíte, jak vypadá dvojstup?“ Nasměrovávala nás paní profesorka, když jsme se nemotorně potáceli a tvořili dlouhý a neuspořádaný dvojstup. Čekala jsem ve dvojici s Nat téměř na úplném konci řady, až se všichni uspořádají a napjatě poslouchala profesorku Grimes, která stála na opačném konci řady. „Po 6 lidech, tedy 3 dvljicích budeme vstupovat touto chodbou do velké síně.“ Ukázala za sebe. „Tak tedy 1. skupinka za mnou!“ Otočila se na podpatku a rázným krokem zamířila chodbou k malým, vedlejším dveřím do velké síně a 6 malých prvňáčků cupitalo za ní. Byla to jako věčnost. Stáli jsme ve frontě, jako na banány a netrpělivě vyhlíželi ze stran, jestli se paní profesorka nevrací. Občas byl z velké síně slyšet potlesk a jindy zase hrobové ticho. Vedle nás stál starý školník Filch, který po nás se svou vypelichanou kočkou, Paní Norrisovou, zamračeně pokukoval. 1. skupinka, 2., 3., 4. a pak… „Pojďte za mnou. Ano, vás 8. Už je vás tu jen pár. Bylo by opravdu zbytečné vás rozdělovat.“ Když jsme procházeli chodbou, všude okolo se ozývaly kroky a dopady bot na kámen. Sevřel se mi žaludek očekáváním, i strachem. Rozřazování do kolejí ovlivní příštích 7 let mého života… co když se stane něco, co… co… co to prostě zkazí! Měla jsem strach, ale nevěděla jsem z čeho. Koukla jsem se vedle na Nat a zjistila, že v tom nejsem sama. Obličeje všech ostatních dětí byly pobledlé a vážné. Profesorka otevřela dveře a zavedla nás dovnitř do síně s- „Páni!“ tím nejúžasnějším stropem, který jsem kdy spatřila. Byl tmavý a plný hvězd, jako noční obloha. Občas se přes něj přehnaly mraky. Pod začarovaným stropem stály čtyři dlouhé stoly a u nich seděli a bedlivě nás sledovali ostatní studenti s různě barevnými plášti. Vysoký, hubený chlapec s slámově bílými vlasy vykročil k profesorce ke středu čestného stolu, ze kterého na nás upírali oči naši budoucí učitelé. Podívala jsem se za chlapcem a uviděla malou trojnožku, na které stál starý ošuntělý klobouk. Profesorka Grimes ho zvedla, a když se chlapec posadil na trojnožku klobouk mu nasadila. Za krempou se otevřela trhlina, která se chvílemi křivila a rozšiřovala, jako kdyby to byla ústa přemýšlejícího člověka. Netrvalo to ani půl minuty a klobouk vykřikl „Mrzimor!“ Ozval se velký potlesk od stolu úplně vlevo a chlapec se připojil ke studentům, kteří u nej seděli. Zařazeni byli ještě 3 studenti, a pak přišla řada na mě. „Kate Oak!“ zavolala paní profesorka a já se pomalu rozešla ke stoličce a opatrně si na ni sedla. Tak strašně jsem se chtěla dostat do Havraspáru. Klobouk mi sedl na hlavu a přepadl přes oči. Zavřela jsem je a čekala, co se bude dít. Nic. Dlouhou čtvrt minutu jsem jen seděla a rukama strachem křečovitě svírala stoličku. „Hmm…“ ozval se tenký hlásek, jakoby od nikud. „Jsi velmi odvážná, přátelská… a chytrá…“ Našeptával jemně hlásek „Nadání ti také nechybí…“ „Prosím do Havraspáru.“ Pomyslela jem si „Tak do Havraspáru říkáš?“ Podivil se hlásek. Už to byla dobrá 1 minuta. „Opravdu? V jiných kolejích by se ti dařilo lépe, to mi věř…“ „Havraspár, prosím Havraspár…“ „A proč zrovna to? Dokaž mi, že tam patříš.“ Nastalo ticho, jako by klobouk zvažoval, jestli mi dá vůbec šanci. Stoličku jsem svírala tak pevně, že mi zbělely klouby na rukou. „Hmm… pověz mi, kolik má pavouk očí?“ „K-kolik očí má pavouk?“ To, co jsou gangliony, a kde je mají pavouci umístěné jsem věděla, ale na tak primitivní orázku, jsem odpověď neznala… „No…“ Musím něco říct, musím ho přesvědčit! „Pavouci mají… eh…“ musím znít presvědčivěji… „mají vždy sudý počet očí… eh… třeba sedm… eh, ne…“ „Jen pokračuj“ „Mají, mají každý jinak očí. Někteří 4, někteří 6… a tak…“ „Hmm…“ zabručel klobouk. Na stoličce jsem musela sedět už víc, jak 5 minut. Studenti okolo si šuškali. A co hůř, určitě si šuškali o mě! „Jsi si jistá, že Havraspár je místo, kam chceš, kam patříš?“ „Ano, ano!“ „Abys věděla, pavouci mají všichni 8 očí, a to by měl vědět každý.“ Přestala jsem svírat stoličku. Do Havraspáru se nedostanu, ani kdybych se snažila sebevíc. Mám jinou povahu, než sedí na Havraspárské standardy. „V jiných kolejích by se ti dařilo lépe…“ neodpověděla jsem „Ale když myslíš… ať je to tedy…“ „HAVRASPÁR!“ zakřičel klobouk přes celou síň a 2. stůl zprava vybuchl v jásot. Se šťastným výrazem na tváři jsem odcupitala k němu a přisedla si k Elis, která tam na mě už čekala a šťastně mávala. „Co ti to tak trvalo? Bylas tam dobrých 8 minut!“ Pokrčila jsem rameny. Upřímně jsem neměla nejmenší tušení, proč mě klobouk nechtěl zařadit do Havraspáru. Ne že bych nesnesla to, že bych byla zařazena do jiné koleje, ale chtěla jsem být v Havraspáru, jako můj otec. Mé myšlenkové provazy přesekl další potlesk od našeho stolu a už si to k nám mířila i Nat se stejnou otázkou. Náš rozhovor po zařazování uťal pan profesor, který si stoupl a zvedl ruce, aby si sjednal klid. „To je pan ředitel…“ slyšela jsem odněkud od stolu „…má vždy na začátku roku proslov.“ Vítejte milí žáci v novém školním roce v Bradavicích, mé jméno je Nicholas Fields a dělám na této škole ředitele…“ opřela jsem se o ruku a sledovala dění u čestného stolu, i když jsem vůbec nevnímala proslov pana ředitele. Prohlížela jsem si profesory, kteří seděli u stolu. Občas, když pan ředitel něco řekl, někdo z učitelů se postavil, pokynul hlavou a ode všech stolů zazněl potlesk. Poprvé jsem si uvědomila, jak vlastně strašně vyčerpaná jsem. Když profesor Fields dopovídal, hase se rozlehl v síni rozruch a Elis do mě šťouchla. „Kate, mohla bys s tím loktem pohnout trochu doleva? Nedosáhnu na ty pečené brambory.“ Ohromeně jsem zírala okolo sebe. Na našem stole, ale i stolech ostatních kolejí stály misky s ovocem, polévkami, talíře s bramborami a masovými koláči, džbány s čajem a dýňovou šťávou a plno dalších lahodných pokrmů, které provoněly celou síň. Na talíř jsem si nandala pár velkých brambor a Cornwallskou taštičku a dala se do jídla. Dobrou půl hodinu se jedlo a zvesela povídalo a poté najednou vše zmizelo a u našeho stolu se zvedla vysoká, černovlasá dívka a zavolala na nás. „Prváci sem! Půjdeme teď do naší, havraspárské věže a tam dostanete všechna svá zavazadla a rozdělíme vás do pokojů, ano? Tak pojďte, trochu si protáhneme nožky, cesta po schodech bude dlouhá. A tak jsme se plní výtečných dobrot vlekli po mramorovém schodišti směrem ke věži, kdy jsmě měli dalších 7 let bydlet. Došli jsme ke zdi a zastavili jsme se u ní. Netušila jsem proč. „Tady je vchod do havraspársé věže. Vždy zaklepete klepadlem na stěnu a ono vám položí otázku. Pokud jí odpovíte správně, otevře se vám průchod do věže. Pokud odpovíte špatně, můžete to zkusit znovu, a nebo počkat na někoho, kdo odpověď zná.“ Teprve teď jsem si všimla starého klepadla, ve tvaru havrana, které viselo na solidní kamenné stěně, jež rozhodně nevypadala, že by nás hodlala pustit dál. „Tak si to zkuste.“ Pokynula nám, a malý, hnědovlasý chlapec se chopil klepadla a opatrně zaklepal. Klepadlo otevřelo svá kamenná ústa a spustilo: „Je to těžké, ale nic to neváží, co to je?“ V hlavě se mi najednou rozsvítilo. Na to znám odpověď! Není to pře e tak těžké… a tak jsem přistoupila ke klepadlu a odpověděla: „Otázka…“ Kus kamenné zdi se se odsunul do strany a odkryl průchod, za nímž se schovávala soch a točité schody. Vyšlapali jsme schody nahoru a zde na nás čekali profesor a profesorka. „Dobrý den.“ Řekl pan profesor, když jsme všichni vešli do místnosti. Zamumlala jsem zaraženě pozdrav a utkvěla pohledem na stropě, který byl úplně stejný, jako ve velké síni. „Jmenuji se Oliver Blackwood a jsem kolejním ředitelem havraspáru. Toto je má kolegyně Scarlett Leadenrose, která tu dělá zástupkyní kolejního ředitele.“ Usmál se a pokynul k paní profesorce, která stála vedle něj. „Můj kabinet najdete na tomto patře, hned za toaletami a kabinet paní profesorky v přízemí hned za hlavním nádvořím.“ Pan profesor se nervózně podrbal na zátylku a odkašlal si „Bohužel se stala jakási chyba v organizaci, neboť eh… jsme nedostaly naše kufry, ale kufry Mrzimoru. Bude se to samozřejmě řešit, aby jste dostali svá zavazadla co nejdříve, a tak zatím dostanete od nás pyžama, abyste se mohli alespoň v něčem vyspat.“ Všichni nejistě přikývli a pak pokračovala profesorka Leadenrose „Prváci budou za chvíli přiděleni do svých pokojů. Pojďte tedy za mnou. Nejdříve dívky, ano?“ pokynula nám a rozešla se po měkkém koberci směrem ke schodům vedoucím k ložnicím a za ní se táhl průvod malých prvňáčků, který musel z dálky vpadat, jako průvod kachňátek za kačenou. Na pokoji jsem skončila s Elis, Nat a jednou milou dívkou se jménem Emma. Rychle jsme se seznámily a rozdělily si postele. Brzy jsme vyčerpáním lehly na svá lůžka, zatáhly nebesa a usnuly. Byl to úžasný den. Asi ten nejlepší v životě, co jsem kdy zažila. To jsem ale nevěděla jaká další dobrodružství mě zde čekají.
Přidal Kate Oak ve 16.4.2018 0:00:00
Kategorie:
;