ŽvB deníky

Smůla se mi lepí na paty

První dny v bradavicích šly skvěle, dny ubíhaly jako voda a já stále neznala některé polohy učeben. Zrovna věc, co by se mi hodila, že? Většinou jsem prostě někoho zastavila a zeptala se. Lidé se vždy snažili pomoci… ale občas to prostě pro prváka, jako já nemělo smysl a význam: "Ptáš se, kde je učebna přeměn? S Ryers? Joooo… to je u draků!" Vážně užitečné, když nevím kde je učebna draků, natož, že se tu tento předmět vůbec vyučuje.
Velkou pomocí a podporou pro mě byli moji kamarádi a hlavně Faye ze třeťáku a Raziel ze druhého ročníku Havraspáru. Vždy, když jsem něco nevěděla, nebo potřebovala pomoci, vždy s radostí přidali ruku k dílu.
Raz mi pomáhal učit se kouzla. Hlavně mi ukázal, že nemůžu začít hned s těžkými kouzly, ale musím postupně. Bylo to hned desetkrát jednodušší s někým, kdo už to dávno uměl...
Faye mi vždy pomohla najít učebnu, nebo pomoct s hledáním knihy v knihovně. Připadalo mi, že je tam snad jako doma.
Dny šly jeden za druhým a já se pomalu učila kouzelnickému umění. Bylo to až tak idylické, že by bylo nanejvýš pošetilé si myslet, že to takhle bude po zbytek roku...
Jednou, když jsem po celém dni přišla do společenské místnosti, unavená z celého dne a z toho, že jsem stála skoro půl hodiny před vstupem do společenské místnosti a stále dokola nemohla přijít na odpověď na otázky orlího klepadla. Sedla jsem si ke stolu a chystala jsem si vyndat zápisky z dějin a začít se učit, když v tom jsem si všimla nového nápisu na kolejní tabuli, který hlásal: "Kdo se chce letos přihlásit do kolejního famfrpálového mužstva, nechť vhodí lísteček se svým jménem do této krabice." Podívala jsem se pod tabuli a tam stála trochu pomačkaná kartonová krabice s vyříznutým otvorem ve víčku, aby se do něj vešly malé lístečky. To by byl úžasný nápad, připojit se k mužstvu. Už jsem si brala do ruky brk a papír, když vtom jsem se zarazila. Vždyť úplně každý bude chtít hrát famfrpál za Havraspár, a já jsem vlastně skoro nikdy pořádně neseděla na koštěti. Jednou jsem sice zkoušela malé koště svého mladšího bratra, ale jen co jsem na něj nasedla, hned mě ze sebe shodilo. Nejspíš ho měl bratříček očarovaný proti nevítaným hostům. Lísteček jsem tam tedy nevhodila a pokračovala ve své každodenní rutině.
O týden později tam však krabice stále stála a už se na ní začal usedávat prach. Říkala jsem si:"Když uvidím jak na tom budu při létání na koštěti, tak se pak podle toho rozhodnu." Moje plány však zkřížila první praktická hodina lektvarů. Vařili jsem čaj... a já jsem nebyla schopna ho uvařit... proč? Protože jsem si zapomněla své přísady nahoře ve věži. Celé 2 hodiny jsem tam seděla na stoličce a s hrůzou čekala, co se stane, až to paní profesorka zjistí. Ptala jsem se své kamarádky Emmy, jestli mi nepůjčí jeden pytlíček s čajem, ale ona že "Né, mě to tam bude chybět..." Byla jsem na ní naštvaná. Během našeho 1. týdny jsme spolu tolik zažily a ona mi pak ani nepomůže? Jen kdyby mi půjčila na chvilku jeden blbej pytlíček s čajem! Zazvonil zvon ohlašující konec vyučovací hodiny a paní profesorka si od každého vybrala flakonek s jejich čajem. Když se zastavila u mě, která tam seděla s prázdným kotlíkem a se zpocenými dlaněmi, zachvěla jsem se. Zrovna prostě při vaření čaje? Jako vážně?! Jemně se zamračila a poodešla k dalšímu stolu. Docela mě to překvapilo. Upřímně jsem čekala bouřku, hromy, blesky, ale rozhodně ne toto... "Můžete jít. Hodina skončila." Spadl mi ohromný kámen ze srdce, zvedla jsem se ze stoličky a šla si vylít vodu z kotlíku, ale- "Vy ne Oak, zůstaňte tady." Emma se za mnou u vchodu otočila a nasadila omluvný výraz. Udělal se mi ohromný knedlík v krku. Položila jsem kotlík zpátky na stůl a čekala. Paní profesorka za mnou přišla, opřela se o stůl a narovinu se mě zeptala "Oak, proč jste dnes nepracovala, jako vaši spolužáci?" neodpověděla jsem "Vždyť na čaji není nic těžkého, jen jsem chtěla, abyste si vyzkoušeli práci s lektvarologickým náčiním..." "Já... já si zapomněla své přísady." Pípla jsem a oči jsem zabodla do kamenné, a očividně velmi zajímavé desky na stole. "Tak proč jste něco neřekla, nebo nepožádala o pomoc své kamarády?" Vzpomněla jsem si na Emmu a přivřela jsem oči. Zazvonilo na další hodinu a paní profesorka odešla ke svému stolu. Za chvilku se vrátila s malým, čajovým pytlíkem, položila ho na stůl a koukla na mě. "Tak se do toho pusťte." Koukala jsem na ní, jako kdybych spadla z višně. Vždyť nestihnu létání! Ale i tak jsem zapla vařič, postavila na něj kotlík s pečlivě odměřenou vodou. Počkala jsem, až se voda dostatečně zahřeje a poté do ní vhodila pytlíček s čajem. Za chvíli jsem kotlík odstavila a zamíchala ho, abych se přesvědčila, že se kouzelný pytlíček s čajem opravdu rozpustil ve vodě. "No vidíš, a utíkej, ať stihneš další hodinu. Ale ať se to už neopakuje!" "Ano, jistě. Na shledanou!" Křikla jsem přes rameno, když jsem utíkala ze dveří a málem se vydala špatným schodištěm ke vstupní síni. Vyběhla jsem ze skepení a rozhlédla se. Já si ani v nejmenším nepamatovala cestu k učebně létání. Věděla jsem jen, že jsem asi tak na druhé straně 1. poschodí, než je učebna létání. Rozhlížela jsem se, jestli tu někde nepotkám zázrakem Faye, nebo někoho jiného, ale všichni byli na svých hodinách, nebo ve společenské místnosti. Zkoušela jsem prohledat 1. patro, ale bylo tu tolik různých chodeb a zákoutí, ve kterých se člověk snadno ztratí. Nakonec zazvonil zvon, a já se odebrala do spolky, abych si vyměnila učebnice a pak šla na oběd. Cestou jsem potkala hlouček prváků z Mrzimoru, kteří si vzrušeně šuškali. Opatrně jsem se k nim přiblížila, abych si poslechla, co tak důležitého visí ve vzduchu. "To bylo úžasný, jak jsi tam vyletěla nahoru a pak zase dolů a celou cestu ses na tom udržela Lilian. To já bych nikdy nedokázala. Skončil bych asi tak, že bych tam spadnul a vyválel se v bahně!" Celý hlouček se rozesmál a mě se sevřel žaludek. No paráda! Přišla jsem o svou šanci rozhodnout se, jestli se budu moct připojit ke kolejnímu mužstvu. Na obědě jsem si odsedla od kamarádů a snědla si jídlo v tichosti. Bylo mi na nic. Jediný co mi tak pomáhalo, byla vzpomínka na jeden mudlovský článek o butterfly effectu, který pojednával o tom, že každé malinké rozhodnutí může udělat díru do světa. Kdyby mi Emma půjčila ten blbej čaj, mohla jsem skončit včas a udělat první skvělej dojem, a ještě stihnout hodinu létání, na které bych třeba odkryla svůj letecký talent, a pak zazářit na famfrpálovém hřišti. A nebo taky ne...
Celý den se vlekl jako šnek a ani mě nerozveselily dějiny, překvapivě můj nejoblíbenější předmět, ani to, že jsem se zase ztratila při hledání učebny přeměňování, takže jsem se na ní nedostavila. Další prošvihnutá hodina a co hůře... v tom samém dni! Hned po večeři jsem chtěla jít na kolej, ale měla jsem moc mizernou náladu na to, abych se zase setkala se svými kamarádkami na koleji. Procházela jsem se chodbami bradavic a narazila jsem na zajímavou skrytou místnost za obrazem testrála. Do spolky jsem se vrátila skoro až po večerce. Otevřela jsem dveře za schodištěm a tam stál hlouček lidí, kteří se bavili nad plechem sušenek a pomačkanou krabicí. Když jsem za sebou zavřela, všichni se ke mně otočili a tvář jedné z nic, Faye, se rozzářila. "Kate! Počkej chvilku..." Faye něco řekla blonďaté dívce s jasně bílými teniskami a ta se rozběhla směrem k ložnicím. Za chvíli se vrátila a v ruce držela- "Naučíme tě létat na koštěti Kate!" Řekla dívka a podala mi koště. Já jsem ho zdráhavě uchopila a prohlížela si ho. "Mimochodem, já jsem Rose. Kapitánka famfrpálového týmu Havraspáru." Paralizovaně jsem na ni zírala "Tak na co čekáš? Sedej!" Neohrabaně jsem nasedla na koště a téměř okamžitě z hladce opracované násady sklouzla zpět na zem. "Hou hou… opatrně!" A tak jsme další hodinku strávili tím, že se všichni snažili naučit malou, neohrabanou prvačku létat na koštěti. Nakonec, když usoudili, že už základy mám, jsem sesedla a Rose si vzala zpět své koště. "Tak, seš v týmu, trénink je každou středu 4. hodinu. Dostav se včas..." "C-co prosím?!" Byla jsem absolutně vyvedená z míry. Já? V týmu? Jak se to mohlo stát? Srdce mi bušilo nadšením. "No, budeme hrát famfrpál, ne? Heleď, Havraspár je snad asi prokletej, protože skoro nikdo není moudrým kloboukem do Havru vybranej, a nebo prostě během roku přestoupí. Nechápu to. S tím se úží i výběr žáků, kteří umí lítat a mohou tedy za nás hrát." "Ale já neumím létat!" "Ale co... umíš... udržela ses ve vzduchu? Jo. Tak umíš" Stála jsem tam uprostřed místnosti a zírala před sebe. Že by se butterfly effect obrátil zpět na mou stranu? Z toho důvodu, že jsem neměla pytlík čaje, jsem musela zůstat v učebně lektvarů, a nestihla tak létání, na které jsem se tak dlouho těšila, a tak jsem byla strašně smutná a přišla do spolky pozdě a tak mě létat naučili zde a... z nějakého důvodu jsem teď v týmu! Nerozuměla jsem tomu, ale to mi rozhodně nevadí, říkala jsem si, když jsem večer usínala v ložnici. Vše se vždy nakonec obrátí v dobré.
Přidal Kate Oak ve 31.8.2018 0:00:00
Kategorie: 1. ročník
;