ŽvB deníky

Milý deníčku,

Tak jsem měla pravdu. Ráno jsem se vzbudila a vypadalo to docela na hezký den. Šla jsem se najíst do Velké Síně a ve vstupce nebyl ani prefekt, fakt krásné ráno. Jenže vše opět začalo po snídani. V rozhlase se vyvolávalo moje jméno a můžeš hádat kdo, ano přesně tak byla to Sayka, že se mám ihned za ní doplazit na ošetřovnu. Hrozně se mi tam nechtělo a tak jsem šla, co nejpomaleji to šlo, protože jsem moc dobře věděla, kvůli čemu to je a kdo za to může, že tam musím jít. Pro mé štěstí mi Sayka uvěřila a tak asi po deseti minutách jsem mohla z ošetřovny odejít. Bohužel jsem ve vstupce narazila na Rosie a byla jsem opravdu naštvaná a tak jsem na ní zařvala, ať se mi už do zdraví nestará, že si ho ohlídám sama a pak jsem odešla. Zbytek dne jsem chodila po hradě a pozemcích a hledala Rosie, protože mi chvíli po tom incidentu došlo, že to nebylo hezké a chtěla jsem se jí omluvit. Jenže jsem ji vůbec nemohla najít až na večeři, kde jsem se jí omluvila a teď je to mezi námi zase v rámci mezí v pohodě.

Po večeři jsem si chtěla jít lehnout, jenže na spolce byl Richie a tak jsem si s ním povídala a také si kvůli mně vypůjčil lopatku. Tak jsem si zaběhla pro květináč, co jsem sehnala od Petera a vydloubla to uschlé kvítko, co tam bylo. Ihned jsem tam chtěla zasadit to semínko, co jsem od Richarda dostala, jenže to nešlo, asi nepotřebuje květináč, takže ho mám úplně naprd. Pak jsme si už jen povídali a cvičili kouzla až do pozdních hodin, než se neobjevil Devon na koleji. Bohužel k mé smůle, i když je strašně hodný a mám ho ráda, je to pořád prefekt. Samozřejmě jsem se hned rozklepala, i když byl u druhého stolu a Richard to chvíli nechápal a tak jsem mu vykoktala, co se to se mnou děje. Pak už se to seběhlo tak rychle, že je to až hrozné. Celá rozklepaná jsem vstala, abych přiložila do krbu, jenže jak jsem se vracela, upadla jsem a hlavou jsem se bouchla o lavici. Z hlavy mi tekla krev a já jsem omdlela. Podle toho, co jsem se pak dozvěděla tak mě Devon nesl na ošetřovnu, kde jsem se pak pomocí Sayky probudila. No, teď nevím, jestli být ráda nebo ne, ale spíše bych měla mít ráda, protože představa, že se mu probudím v náručí, jak mě nese na ošetřovnu…no asi bych opět omdlela…Sayka mě kupodivu jen uklidňovala a dala mi lektvar na to krvácení, jenže pak zasadila ostrou ránu – Budu muset na terapie s prefekty!!! No…to bude zase něco, já a prefekt v místnosti, radši si nepřeji vědět, kolik lektvarů a kouzel na mě Sayka vyplýtvá, ale stejně mi nic jiného nezbylo, alespoň ze začátku prý dostanu někoho hodného, takže nejspíš Devona. Docela mě to překvapilo, ale pustila mě na kolej. Na ošetřovně jsem se vystřídala s Aliou, která taky omdlela a vydala se pryč. Na chodbě stál ještě Danny s Kath, kteří Aliu doprovázeli. Chvíli jsem se s Dannym bavila, ale bylo to po té dlouhé době strašně fajn. Oba jsme si řekli, co nás trápí a pak mě chvíli i utěšoval. Na kolej jsem došla dost pozdě, ale byla vzhůru až do rána, protože mi Sayka i řekla, ať zkusím hned neusnout…

Ahoj deníčku,

vím, že už je to hodně dávno, co jsem tě naposledy otevřela, ale dělo se toho poslední dobou tolik, že jsem vůbec nestíhala. Zkusím ti to nějak vylíčit po pořadí, ale přesné data si většinou už nepamatuji.

Už je to docela dlouho, co mě pustili z ošetřovny a chvíli se vůbec nic nedělo až do chvíle, kdy jsem večer potkala u nás na kolejce Devona a začala se celá klepat. No představ si to, že jsem zjistila, že jsem dostala strach z odznaků! Jediné Beth se nějak nebojím, i když mi to nějak nedává smysl, ale mohu být i ráda, že je tam i někdo, koho se nebojím. Chudák Devon, byl z toho strašně rozhozený a snažil se být ten nejhodnější, abych se uklidnila a přestala třást, ale stejně vůbec nic nepomáhalo.  Opravdu mi to bylo líto, ale došla jsem na to, kdy se to ve mně tenhle strach ukořenil. Ano bylo ten první den, co mě Mason vedl na kolej a nepříjemně se mě vyptával…

Dalším šokem pro mě byla smrt Brumbála, sice jsem ho nějak moc neznala, ale i tak jsem šla na jeho pohřeb a tak uctít jeho památku. Ještě horší překvapení bylo, že umřel v bitvě s rudým půlměsícem a Blair ten den viděla na hradě podezřelou osobu. No…samozřejmě jsme to nenechaly jen tak a udělali si svůj vlastní vyšetřovací tým a po pár týdnech jsme zjistily, že jsme se nemýlily a Rudý Půlměsíc, opravdu propukl na hrad, ale to už trochu předbíhám, tak já ti to uvedu na pravou míru.

Bylo zrovna 23. března ano, přesně tak deníčku, den před mými skutečnými narozeninami, ale já jsem zvyklá je slavit den předem. Vypadalo to na obyčejně klidný den. Ráno jsem vstala a šla se normálně nasnídat a pak za Blair – která je už v podstatě má sestra – šli jsme do tréninkovky, i když tam prváci nesmí, ale byly jsme tam samy a tak to bylo jedno. Já si aspoň procvičila kouzla, která už umím, jenže pak přišel šok. Blair ví o mých narozeninách a popřála mě! Dárek byl skvělý nový plášť s takovou zlatavou barvou a dort, jenže pak mě dorazila informace o tom, že mám mít oslavu a má tam být i Richard – to je jeden prvák, co se mi líbí a je od nás z koleje – a to jsem chtěla jen sfouknout svíčky o půlnoci a sama si popřát tak jako každý rok! No ovšem už se blížil večer a oslava nakonec snad pro mé štěstí nebyla a tak jsem jen v rudých šatech seděla u dortu a čekala na půlnoc, ovšem to by se tam nesměl objevit Jake, který mě začal štvát a přeměňovat i dort, když se ale dozvěděl o mých narozeninách, tak mi popřál a udělal mi s ostatními takovou menší oslavu. A abych nezapomněla tak od Richarda jsem dostala semínko na zasazení, takže musím sehnat květináč. Naši oslavu ovšem překazil rozhlas, že se ztratila studentka a to bychom nebyli my, kdybychom to nešli omrknout…no…nakonec jsme zjistili, že jsou to nezvaní hosté a založili si s Blair, Jakem a Aliou takovou malou armádu – ano takové děti toho asi moc nesvedou, já vím – ale i tak jsme trénovali celou noc kouzla a o půlnoci jsem si hezky sfoukla svíčky a byla spokojená.

Během těchto týdnů se skoro nic nedělo až na mé omdlévání z prefektů a někdy od ustavičného cvičení kouzel, to se ovšem nelíbilo Rosie a zavolala na mě Sayku v noci a dovedla ji až na spolku, protože jsem odmítala jít na ošetřovnu – opravdu mi tam ležení jednou stačilo, a vícekrát mě tam už nikdo nedostane – Sayka si se mnou povídala a nakonec jsem musela ráno k ní na ošetřovnu. Stejně jsem měla pravdu, že to nic závažného není, prý si mám jen více šetřit a odpočívat při nácviku a při strachu mám jíst čokoládu a když to nepomůže tak mám za ní dojít a něco vymyslíme. Ještě ten den jsem prefekty potkala a celá se roztřásla a málem zase odpadla, a ta čokoláda nezabrala!! Asi budu muset zase na ošetřovnu, ale když mě se tam tak nechce…No a všechno završil večer, kdy jsem opět odpadla po krátkém souboji s Rosie – přes den jsem totiž něco špatného snědla, zvracela a tak jsem byla slabá – prý jsem byla mimo celých 5 minut a opět zase vyváděla, docela se divím, že nezašla pro Sayku, i když se děsím toho, že se ráno probudím a bude někde poblíž mě…

Ráno jsem se probudila celkem brzy, ale hned jsem si myslela, že jsem zaspala silvestr, což se mi také po chvilce potvrdilo. Celý den byl poměrně klidný, posnídala jsem a šla za Blair, se kterou jsme si povídali a poté jsem šla na chvíli ven, abych jí donesla z pokoje dárky, protože ona už ven nemůže. Tentokrát jsem měla opět štěstí a jenom co jsem sešla do přízemí, hned ve vstupní síni stála Sophie, která s ní je na pokoji a tak mě pustila dovnitř pro dárky. Byly poměrně těžké, ale donesla jsem je až na ošetřovnu. Blair měla strašnou radost. Během dne na ošetřovnu přibylo ještě pár pacientů a na večer se vrátila Sayka. Bohužel jak jsme vzápětí zjistili, někdo během její nepřítomnosti provedl a tak se nám to vymstilo všem. Celý den máme být na postelích, jídlo jen ve vymezeném čase a pochybuji, že budeme moci na vycházky. Nebylo mi nějak dobře a tak jsem si šla docela brzo lehnout, probudila jsem se až pozdě večer, ale slyšela jsem hlasy, že někdo nespí a tak potají jsem přešla na druhou stranu velké místnosti v ošetřovně, kde ležela Blair s Mattym. Docela ještě dlouho jsme si povídali a já ležela na posteli vedle Blair, kde jsem i usnula, ale měla jsem opět noční můry. Mé tělo bylo jako v ohni a strašně jsem se potila. Ze spánku mě probudila Blair, která se mnou třásla. Byla jsem celá vyděšená a když jsem rychle vstala, vykulila jsem oči, protože přede mnou stál i Matty…prý jsem řvala ze spaní jejich jména, je to velice možné. Matty mi přičaroval trochu vody, kterou jsem vypila a poté jsem už opět usnula, ale nechtěla jsem být sama a tak jsem zůstala ležet v posteli vedle Blair.

A je to tady! Dlouho očekávaný den v roce, den kdy se sedívá s rodinou u stolu a dobrého jídla, povídá si, jenže letos je to jinak. Vánoce strávím na hradě s ostatními, sice tu ještě nemám mnoho kamarádů, ale za to mám kamarádku, která je jako má sestra a udělala bych pro ni cokoliv. Včera jsem byla už na trzích, ale pořád nemám vše a tak hned po snídani jsem se vydala na trhy. K mému překvapení tu byl jeden stánek, ostatní prý až večer. No co…to přece nevadí, alespoň u toho jednoho jsem koupila Blair dárek a sešla do vstupní síně, kde jsem potkala pár lidí a sice jsem je skoro neznala, ale i tak šli se mnou ven a začali jsme stavit ten nejlepší hrad ze sněhu. Šlo to hodně od ruky a kolem oběda už byly postaveny skvělé základy hradu, jenže po obědě jsem musela na ty trhy, protože jsem neměla dárek pro Danyho. Okamžitě jsem to koupila a vydala se opět stavit, do večeře kromě nedodělaného hradu už byly i základy brány a chtěla jsem s tím po večeři opět pokračovat, jenže se stal pravý opak. Když jsem se vydala opět stavit, přepadla mě malátnost a nechuť k jídlu…došla jsem tedy na ošetřovnu a tam jsem tak nějak pořád, doufám, že brzy udělají i ten lektvar, protože nemoc se rychle rozšiřuje po celém hradu.