Milý deníčku, dnes byl opět skvělý den. Překecala jsem totiž Blair, aby mne ukázala okolí hradu. Samozdřejmě mi nešlo tak o okolí hradu jako o ten les, co je docela blízko. Blair se toho zhostila a ukázala mi nějakou šachovnici, dráhy na létání, famfrpáliště, skleníky a mnoho dalšího. Sice se jí do lesa moc nechtělo, kvůli tomu, že tam zemřel její kamarád a Dannyho tam poranili, ale i tak jsem ji přesvědčila. Doběhli jsme až k Hagridovi, ale nebyl doma...když jsme se ohlédly byla tam nějaká srnka, která na nás mluvila, že jsme šílenci...hm...ano to jsme! Letos jsou ale tvorové v lese nějací divní a útočí na vše, co se k nim jen přiblíží a každou chvíli se prý bude oplocovat. Tohoto dne jsem byla u lesa ještě asi 3x...nevím...nějak mě tam něco láká deníčku, tak doufej, že to nebude poslední zápis, kterého se dožiji.
První den v Bradavicích
Tak a je tu už konečně první den. Probudila jsem se v děravém kotli a spěchala rychle na snídani. Dnes se totiž konečně odjíždí do Bradavic! Sbaleno už jsem měla od včerejška, takže jsem tam jen hodila poslední zbytečnosti a mohlo se vyrazit na nádraží. Potkala jsem Dannyho a domluvila se, že pojedu s ním v kupé, ale Blair jsem nikde nenašla...Cesta poměrně rychle utíkala a za okny už se rýsovaly Bradavice. A už to bylo tady rozřazování. Celá nervózní jsem usedla na stoličku a na hlavu mi položili klobouk. Chtěla jsem buď do Mrzimoru nebo Nebelvíru a splnilo se to, teď hrdě nosím žlutý plášť i kravatu a jsem s Blair v koleji. Je to super být zrovna s ní, i když si myslím, že do konce roku přijde Mrzimor asi o pár bodů. Hned první večer po přidělení pokojů jsme se vydali obhlédnout hrad. K naší smůle nás ve sklepení načapal prefekt Zmijozelu a Blair odvedl. Já stihla utéct, ale bylo mi to houby platné, přecijen jsem tu byla první den a rozhodně jsem to tu neznala. Po chvíli mně našla profesorka a předala tomu samému prefektovi, co odvlekl Blair a doprovodil mě na kolej. I když to dopadlo takhle, byl to skvělý večer. Díky, Blair!
Život před Bradavicemi
Už jako malé jsme se sestrou Waltricií věděli, že nejsme stejné jako ostatní děti, měli jsme schopnosti, o kterých nám rodiče zakazovaly mluvit před ostatními dětmi „ Ostatní to nechápou, vzali by vás pryč a už bychom nikdy nebyli spolu“ říkali každý večer, když nás ukládali do velkých postelí. Naším domovem, bylo veliké sídlo v předměstí Londýna. Naši rodiče Ella a Thomas byli váženými občany, kteří navenek působili jako normální spořádaní lidé, avšak jakmile se za nimi zavřely dveře domu, bylo vše jinak. Maminka se zavřela ve skleníku, kde pěstovala bylinky a různé přísady anebo do laboratoře kde jako léčitelka dělala různé lektvary. Táta se zavíral často v knihovně, kde studoval nová a nová kouzla a zkoušel je ve speciální místnosti. U mě a Wal se schopnosti projevily už v raném věku, často jsme sedávali s tátou a učily se novým kouzlům, ale někdy jsme zavítaly i za maminkou, která nás učila dělat lektvary. Vše by bylo dokonalé, kdyby i v naší rodině nebyla černá ovce u nás to byla Dominique, neprojevily se u ní schopnosti, a proto náš začala nenávidět. Když jsme nastoupily do školy, nikoho jsme si nevšímaly, seděli jsme s Wal spolu v lavici po celou školní docházku. Nechápaly jsme, proč tam musíme chodit, vždyť jsme přece čarodějky, ale rodiče chtěli, abychom byli vzdělané i v obyčejných věcech než v magii. Můj život se změnil v den 11 narozenin, když mi přišel dopis z Bradavic.
