z Bradavic jsme odjížděli dříve, než jsem čekala. Takže jsme si bohužel ani nestihli znovu zahrát Uno. Hned po probuzení na mě čekat dopis od rodičů. Posílali mi odměnu za zkoušky a v dopise mi psali, jak moc se na mě těší. A hlavně, že jim mám taky někdy přivézt ukázat Iz. Vypadá to, že už se konečně zorientovali v soví poště, protože tentokrát odepsali hrozně rychle. Balíčku od rodičů se také dočkala i Iz. Konečně dostala ten kufr, o který je žádala. Nestihla jsem si dopis ani pořádně přečíst, a už se z rozhlasu ozvalo, že své kufry máme vhodit do truhly ve vstupní síni. Popadla jsem tedy oba kufry a vydala se zdolat těch milión schodů, které mě čekali. Byla to teda pořádná fuška. Kufry jsem vhodila to truhly a vydala se zpět nahoru pro zvěřinec. Cestou jsem potkala Velta, který řekl, ať na něj počkáme ve vstupní síni, že nás odvede ke kočárům.
Chvíli jsem bojovala s Oliverem, kterému se do klece vůbec nechtělo. Dávala jsem ho do ní opravdu nerada, jenže i tak jsme odjížděli hrozně narychlo a neměla bych čas přemlouvat ho, ať jde pěkně za mnou a nikam neutíká. To by se pak mohlo stát, že by v Bradavicích zůstal celé prázdniny. Iz ještě na rychlo něco dobalovala, takže jsem se dolů vydala sama. Přišla jsem zrovna ve chvíli, kdy tam průvodčí měl přednášku o tom, jak se nemáme pokoušet schovat se ve vlaku, že ho stejně celý prochází. Velt mi dal tip, že pod sedadla se nekouká. Já stejně ale nechápu, proč to vůbec říkal. Přece jenom, proč by někdo měl chtít zůstat na celé prázdniny zavřený ve vlaku. Nechápu.
Když dorazila dolů i Iz, vydali jsme se společně s Veltem ke kočárům. Tam jsme měli vytvořit skupinky po třech, nasedli jsme a vyjeli do Prasinek na nádraží. Je trochu divné, že ty kočáry nikdo netáhl. Prostě jely samy. Asi zase nějaké další kouzlo. V Prasinkách jsme se vydali úplně do zadního vagónu, protože v těch prvních bylo plno. Do kupé si k nám sedla i Lisa, takže jsem se začala vyptávat, jak probíhaly oslavy. Velt nám ještě na cestu dal svou krabici plnou dobrot a pak si usnul. Cesta do Londýna mi utekla celkem rychle, s holkami jsme ji skoro celou prokecaly. Iz jsem oznámila, že se mnou bude muset někdy jet domů a Lisa se vyptávala na Lukyho. Do kupéčka k nám přišla taky taková starší paní. Byla hrozně milá a ptala se nás, jestli si nechceme koupit něco na mlsání. Poděkovaly jsme jí, ale nic jsme si nekoupily. Zásob jsme měly dost a přece si nebudeme nic kupovat, když můžeme ujídat z Veltovi krabice, ne?
Když jsme dorazili do Londýna, snažili jsme se probudit Velta. Iz na něj hulákala, já s ním třásla, ale nic ho neprobudilo. Už jsem myslela, že jeho probouzení budeme muset nechat na panu průvodčím, naštěstí se ale Velt se zastavením vlaku probudil a všichni jsme vystoupili. Na nástupišti byl takový zmatek, že se nám Iz i Lisa ztratily. Chvíli jsme na ně s Veltem čekali před nádražím, pak jsme se ale vydali do Děravého kotle. Říkala jsem si, že se určitě chytly nějaké skupinky a už tam budou. Celou cestu jsem se držela Velta, protože já si cestu nepamatovala. Jak jinak, že? Dorazili jsme do Kotle a Iz tam už seděla a mávala na mě. U stolu s ní seděla i ta prvačka z Mrzimoru, která se objevila na hostině. Moc výřečná ale teda nebyla a pak najednou někam zmizela.
Najednou se tam ale objevili (nejspíš) zaměstnanci z Kotle a táhli sebou truhly, do kterých jsme všichni naházeli své kufry v Bradavicích. A začalo rozdávání kufrů. Když přišla řada na mě, zamířila jsem k brigádníkovi. Chudáka jsem trochu vyděsila, protože když jsem se ohlásila, stál ke mně zrovna zády. Chvíli si tam ze mě dělal srandu, že na něj jdu takhle zezadu a že jsem mu málem způsobila infarkt. Což trochu přeháněl, protože na infarkt vypadal až moc mladě. Dal mi mé kufry a já zamířila ke stolu zpátky k Iz. Ta na ty své totiž ještě čekala. Když i ona dostala ty své, vydali jsme se do patra k pokojům čekat, až nám jeden z nich přidělí. Čekali jsme dost dlouho a nikdo nepřicházel, zatímco ta naše čekající skupinka se stále rozrůstala. Po nějaké době jsem se vydala to tam trochu prozkoumat. To vláčení kufrů mě totiž už přestalo bavit. Paní, která přidělovala pokoje, jsem našla v dalším patře, kde postávala další skupinka čekatelů. Nakonec jsme se ale dočkaly a i my dvě jsme dostaly svůj pokoj. Je teda vážně mrňavý, ale jsme tam s Iz samy, takže je to super. Hned jsme se pustili do vybalování. Rozuměj tomu tak, že to nejdůležitější jsme vytáhly z kufrů a zbytek jsme v kufrech nacpaly do skříní.
Iz si potom šla na chvilku lehnout a já se šla projít. Nejdříve jsem se chvilku procházela po Londýně, pak jsem ale zamířila zpět do Kotle a na Příčnou ulici. Zamířila jsem rovnou do banky k těm milým skřetům a vyměnila si mudlovské peníze za ty kouzelnické. A pak jsem začala utrácet. Prošla jsem snad každý obchod. Nakoupila jsem takové suprové bonbóny, které když sníš, tak potom chvíli vydáváš zvuky jako nějaké zvíře. Na koleji jsme od kolejních dostaly zvuky džungle, když jsem ale zjistila, že těch zvuků je víc, tak jsem je nakoupila všechny. Takže máme zvuky farmy, domácích zvířat, pralesů a spoustu dalších druhů. Zastavila jsem se také v obchodě se zvířaty. Tam jsem koupila Oliverovi další klubíčko na hraní a koukala jsem se po sovách. Nejsou tak drahé, jak jsem si myslela, přesto ale radši s nákupem počkám až na konec prázdnin, kdy budu mít nakoupené všechno do školy.
Bylo už docela pozdě a já měla vážně hlad. S Iz jsme si koupily něco k večeři, ale žádný zázrak to nebyl. Byl to jen toust se sýrem. Až si příště budu stěžovat na jídlo ve škole, propleskni mě prosím. Ani já a ani Iz jsme se z toho moc nenajedly, proto Iz znovu zamířila k pultu, a vrátila se s dvěma talíři. Ty toho už očividně taky hodně zažily. Ale aspoň tam toho k jídlu bylo troch víc, ale chuťově to žádný zázrak nebyl. Už se těším na jídlo od mamky nebo od babiček.
S Iz jsme dole ještě chvilku poseděly, ale bylo už dost pozdě, takže jsme zamířily zpět na pokoj a ochutnávaly jsme ty bonbónky, které jsem donesla. Sousedi z nás asi moc velkou radost mít nebudou, protože jich máme fakt dost a jsem si jistá, že dost dobře museli z našeho pokoje slyšet velrybu, psa, prase nebo osla. Ale my jsme se bavily, což je hlavní.
Chtěla jsem ještě napsat rodičům, a poděkovat jim za dopis, ale nechám si to až na zítra. Dneska už jsem fakt utahaná. A navíc, je brzy stejně uvidím. Už se hrozně těším. Dobrou noc.
z Bradavic jsme odjížděli dříve, než jsem čekala. Takže jsme si bohužel ani nestihli znovu zahrát Uno. Hned po probuzení na mě čekat dopis od rodičů. Posílali mi odměnu za zkoušky a v dopise mi psali, jak moc se na mě těší. A hlavně, že jim mám taky někdy přivézt ukázat Iz. Vypadá to, že už se konečně zorientovali v soví poště, protože tentokrát odepsali hrozně rychle. Balíčku od rodičů se také dočkala i Iz. Konečně dostala ten kufr, o který je žádala. Nestihla jsem si dopis ani pořádně přečíst, a už se z rozhlasu ozvalo, že své kufry máme vhodit do truhly ve vstupní síni. Popadla jsem tedy oba kufry a vydala se zdolat těch milión schodů, které mě čekali. Byla to teda pořádná fuška. Kufry jsem vhodila to truhly a vydala se zpět nahoru pro zvěřinec. Cestou jsem potkala Velta, který řekl, ať na něj počkáme ve vstupní síni, že nás odvede ke kočárům.
Chvíli jsem bojovala s Oliverem, kterému se do klece vůbec nechtělo. Dávala jsem ho do ní opravdu nerada, jenže i tak jsme odjížděli hrozně narychlo a neměla bych čas přemlouvat ho, ať jde pěkně za mnou a nikam neutíká. To by se pak mohlo stát, že by v Bradavicích zůstal celé prázdniny. Iz ještě na rychlo něco dobalovala, takže jsem se dolů vydala sama. Přišla jsem zrovna ve chvíli, kdy tam průvodčí měl přednášku o tom, jak se nemáme pokoušet schovat se ve vlaku, že ho stejně celý prochází. Velt mi dal tip, že pod sedadla se nekouká. Já stejně ale nechápu, proč to vůbec říkal. Přece jenom, proč by někdo měl chtít zůstat na celé prázdniny zavřený ve vlaku. Nechápu.
Když dorazila dolů i Iz, vydali jsme se společně s Veltem ke kočárům. Tam jsme měli vytvořit skupinky po třech, nasedli jsme a vyjeli do Prasinek na nádraží. Je trochu divné, že ty kočáry nikdo netáhl. Prostě jely samy. Asi zase nějaké další kouzlo. V Prasinkách jsme se vydali úplně do zadního vagónu, protože v těch prvních bylo plno. Do kupé si k nám sedla i Lisa, takže jsem se začala vyptávat, jak probíhaly oslavy. Velt nám ještě na cestu dal svou krabici plnou dobrot a pak si usnul. Cesta do Londýna mi utekla celkem rychle, s holkami jsme ji skoro celou prokecaly. Iz jsem oznámila, že se mnou bude muset někdy jet domů a Lisa se vyptávala na Lukyho. Do kupéčka k nám přišla taky taková starší paní. Byla hrozně milá a ptala se nás, jestli si nechceme koupit něco na mlsání. Poděkovaly jsme jí, ale nic jsme si nekoupily. Zásob jsme měly dost a přece si nebudeme nic kupovat, když můžeme ujídat z Veltovi krabice, ne?
Když jsme dorazili do Londýna, snažili jsme se probudit Velta. Iz na něj hulákala, já s ním třásla, ale nic ho neprobudilo. Už jsem myslela, že jeho probouzení budeme muset nechat na panu průvodčím, naštěstí se ale Velt se zastavením vlaku probudil a všichni jsme vystoupili. Na nástupišti byl takový zmatek, že se nám Iz i Lisa ztratily. Chvíli jsme na ně s Veltem čekali před nádražím, pak jsme se ale vydali do Děravého kotle. Říkala jsem si, že se určitě chytly nějaké skupinky a už tam budou. Celou cestu jsem se držela Velta, protože já si cestu nepamatovala. Jak jinak, že? Dorazili jsme do Kotle a Iz tam už seděla a mávala na mě. U stolu s ní seděla i ta prvačka z Mrzimoru, která se objevila na hostině. Moc výřečná ale teda nebyla a pak najednou někam zmizela.
Najednou se tam ale objevili (nejspíš) zaměstnanci z Kotle a táhli sebou truhly, do kterých jsme všichni naházeli své kufry v Bradavicích. A začalo rozdávání kufrů. Když přišla řada na mě, zamířila jsem k brigádníkovi. Chudáka jsem trochu vyděsila, protože když jsem se ohlásila, stál ke mně zrovna zády. Chvíli si tam ze mě dělal srandu, že na něj jdu takhle zezadu a že jsem mu málem způsobila infarkt. Což trochu přeháněl, protože na infarkt vypadal až moc mladě. Dal mi mé kufry a já zamířila ke stolu zpátky k Iz. Ta na ty své totiž ještě čekala. Když i ona dostala ty své, vydali jsme se do patra k pokojům čekat, až nám jeden z nich přidělí. Čekali jsme dost dlouho a nikdo nepřicházel, zatímco ta naše čekající skupinka se stále rozrůstala. Po nějaké době jsem se vydala to tam trochu prozkoumat. To vláčení kufrů mě totiž už přestalo bavit. Paní, která přidělovala pokoje, jsem našla v dalším patře, kde postávala další skupinka čekatelů. Nakonec jsme se ale dočkaly a i my dvě jsme dostaly svůj pokoj. Je teda vážně mrňavý, ale jsme tam s Iz samy, takže je to super. Hned jsme se pustili do vybalování. Rozuměj tomu tak, že to nejdůležitější jsme vytáhly z kufrů a zbytek jsme v kufrech nacpaly do skříní.
Iz si potom šla na chvilku lehnout a já se šla projít. Nejdříve jsem se chvilku procházela po Londýně, pak jsem ale zamířila zpět do Kotle a na Příčnou ulici. Zamířila jsem rovnou do banky k těm milým skřetům a vyměnila si mudlovské peníze za ty kouzelnické. A pak jsem začala utrácet. Prošla jsem snad každý obchod. Nakoupila jsem takové suprové bonbóny, které když sníš, tak potom chvíli vydáváš zvuky jako nějaké zvíře. Na koleji jsme od kolejních dostaly zvuky džungle, když jsem ale zjistila, že těch zvuků je víc, tak jsem je nakoupila všechny. Takže máme zvuky farmy, domácích zvířat, pralesů a spoustu dalších druhů. Zastavila jsem se také v obchodě se zvířaty. Tam jsem koupila Oliverovi další klubíčko na hraní a koukala jsem se po sovách. Nejsou tak drahé, jak jsem si myslela, přesto ale radši s nákupem počkám až na konec prázdnin, kdy budu mít nakoupené všechno do školy.
Bylo už docela pozdě a já měla vážně hlad. S Iz jsme si koupily něco k večeři, ale žádný zázrak to nebyl. Byl to jen toust se sýrem. Až si příště budu stěžovat na jídlo ve škole, propleskni mě prosím. Ani já a ani Iz jsme se z toho moc nenajedly, proto Iz znovu zamířila k pultu, a vrátila se s dvěma talíři. Ty toho už očividně taky hodně zažily. Ale aspoň tam toho k jídlu bylo troch víc, ale chuťově to žádný zázrak nebyl. Už se těším na jídlo od mamky nebo od babiček.
S Iz jsme dole ještě chvilku poseděly, ale bylo už dost pozdě, takže jsme zamířily zpět na pokoj a ochutnávaly jsme ty bonbónky, které jsem donesla. Sousedi z nás asi moc velkou radost mít nebudou, protože jich máme fakt dost a jsem si jistá, že dost dobře museli z našeho pokoje slyšet velrybu, psa, prase nebo osla. Ale my jsme se bavily, což je hlavní.
Chtěla jsem ještě napsat rodičům, a poděkovat jim za dopis, ale nechám si to až na zítra. Dneska už jsem fakt utahaná. A navíc, je brzy stejně uvidím. Už se hrozně těším. Dobrou noc.
~ Faye ♥
Harmonogram odjezdu
Kočáry
V kočáru
Ve vlaku
Příjezd do Londýna
Zabydlujeme se
Zápis #24 - Ukončení roku
29.6.2006
Bradavice, Můj pokoj
Milý deníčku,
škola oficiálně skončila. Teď už mě čeká jen zítřejší odjezd domů a pak dlouhé prázdniny.
Když jsem se probudila, čekala na mě rolička. Opět od profesorky Fowler, ale tentokrát zpráva od ní byla daleko příjemnější, než posledně, kdy nám v den zkoušky poslala látku, kterou jsme nestihli probrat. Na lístku stálo, že mi obodovala esej a rozbor kouzla, takže jsem dostala 8 bodů. A cestou na snídani jsem zjistila, že máme desetibodový náskok na Mrzimor. Teď to jen udržet. Na snídani jsem se potkala s Carterem, který řekl, že se půjde podívat za koníkama. A protože to vypadalo, že Iz dneska vstane až na slavnostní hostinu, šla jsem s Carterem. Stejně, na brigádě jsem oba koníky zahlédla jen z dálky. Cestou mi Carter ukázal jednu zkratku, kterou ještě neznám a taky jsme natrhali pár jablkem, abychom je měli jak uplatit. Merlin se k nám okamžitě otočil, jablíčka si vzal a nechal se i pohladit. Zatímco Artur o nás očividně nejevil zájem. Prostě stál zády k nám a vůbec si nás nevšímal.
Taky tam v ohradě vedle koníků bylo jedno opravdu zajímavé zvíře. Vypadalo trochu jako fretka, jen trochu větší a dokonce i umělo mluvit. Jenže pokecat se s ním moc nedalo, protože jediné, co říkal, byly samé nadávky. Carter říkal, že je to Dlaždičoun, což k němu opravdu sedí. Vážně lituju ta další zvířátka, která tam s ním musí být celý den zavřená. Já bych to asi nevydržela.
Pak jsme se pomalu vraceli zpět do hradu. Carter se taky zmínil o tom, že by si nejradši příští rok přivezl do školy štěňátko. Jenže zatímco vzít si do Bradavic sovu, kočku, krysu nebo žábu je jednoduché, na štěňátko je potřeba získat zvláštní povolení. Takže se rovnou vydal zjišťovat, co je k tomu potřeba. A já zamířila na kolej.
Na koleji jsem potkala Ashe, který mi řekl, že Iz šla na náhradní zkoušku z formulí. Trochu mě mrzelo, že jsem ji nepotkala a nepopřála štěstí, aspoň jsem jí ale držela na dálku palce. Pro jistotu jsem se ještě zeptala Ashe, jestli si můžu nechat Katie i na prázdniny a ten řekl, že klidně. Což je super. Sice Ash nevypadá, že by na vrácení Katie nějak spěchal, ale i tak… Plánuju si koupit vlastní sovu, abych mu ji mohla co nejrychleji vrátit, ale chci s tím počkat, až si nakoupím všechno potřebné na další rok. Takže když už, tak až ke konci prázdnin. A chci mít nějakou možnost, jak se o prázdninách spojit s ostatními.
Cestou na oběd jsem se potkala s Iz, která šla zrovna ze zkoušky a vybavovala se s Carterem. Hned jsem se jí ptala, jak dopadla zkouška, vůbec na to nereagovala, protože ve stejnou chvíli jí Carter zrovna oznámil, že si plánuje přivézt štěně. Prý už to má zařízené, o prázdninách bude muset poslat informace o tom, o jakou rasu se přesně jedná a čekat, jestli mu to schválí nebo ne. Když ne, bude muset nechat štěně doma. Pak už jsem z Iz konečně dostala informace o zkoušce. Říkala, že celkem v pohodě, jen trochu bojovala s kouzlem na otevření dveří. To je trochu zrádné, trefit se přesně do zámku občas bývá trochu oříšek.
Po obědě jsem zamířila na kolej, kde pořád seděl Ash. Řekla jsem mu, že profesorka Grimes by měla být v kabinetu, tak by jí mohl skočit ukázat ten blín. Rovnou tam zamířil a já se vydala do klubovny. Tam jsem byla skoro celé odpoledne, prohlížela jsem si totiž knížky, které tam jsou v knihovně. A že jich tam je. Potom jsem si prošla ještě zkratky, které nám Kal ukázala. Jednu jsem hledala celkem dlouho, protože když jsme nám je ukazovala, byla ve sklepení pořádná tma a já se spíš soustředila na to, abych v té tmě holky neztratila, takže jsem vůbec nevnímala, kudy jsme šly. Za dne to hledání šlo trochu líp. Tedy ne že by přes den bylo ve sklepení nějak moc světla, pořád je to tam dost temné, ale rozhodně lepší, než v noci. To si ani nevidíš na špičku nosu.
Potom jsem už začala balit. Nejdřív jsem si myslela, že to všechno ani do těch dvou kufrů nenarvu, nakonec se ale podařilo a zbylo mi tam trochu místa i pro Iz, kdyby chtěla. Jediné, co mi ještě zbývalo zabalit, byly kytky a Oliverův pelech. Ale to jen ráno hodím do kufru, takže to je bez problému. Pak už byl čas hostiny.
Od nás jsme na hostinu dorazili jen já, Iz, Ash a Velt. U stolu Mrzimoru to vypadalo stejně prázdně, u Zmijozelu jich bylo víc a nebelvírský stůl byl téměř plný. To se jim pak vyhrává, když jich je tolik… Dorazilo i dost profesorů. Byl tam samozřejmě pan ředitel, a z profesorů pak i Grimes, Fowler, Leadenrose, Tyler a LaMalet. Ikdyž profesorka LaMalet vypadala, že by tam nejradši nebyla. Byla trochu pobledlá, jídla se snad ani nedotkla a celkově to vypadalo, že jí není moc dobře. Asi na ni leze nějaká viróza…
U profesorského stolu seděl taky jeden docela zarostlý profesor, kterého vůbec neznám a pak taky ta zrzavá profesorka, která má to štěně Zackyho. Pak ředitel se hned ujal slova. Najdříve nás všechny přivítal, a ještě před vyhlášením se vrátil k požáru, který tu někdo pár dní zpátky založil. Viníka se prý dopadnout nepodařilo, pochválil ale Anet, že nezaváhala a začala požár hned hasit. Pak už začal vyhlašovat. Na posledním místě byl tedy Mrzimor, ten měl myslím 237 bodů. Na třetím jsme byli my s 247 body (i když u nás se ředitel trochu přeřekl a řekl nám, že máme 347 bodů, což by znamenalo, že jsme skončili druzí). Na druhém místě byl pak Zmijozel, ten měl nějakých 316 bodů (nebo tak nějak, poslední dobou jsem sledovala jen stav bodů Havraspáru a Mrzimoru) a na prvním místě pak překvapivě *nakreslený šklebící se smajlík* Nebelvír. Ten měl asi 399 bodů (taky si to přesně nepamatuju). Nebelvírští tam hned začali mávat hůlkami, vypouštět z nich jiskry a slavit. Ředitel je trochu uklidňoval, zatímco profesorka LaMalet zase pohledem mírnila zmijozelské, kteří tam celý večer měli nějaké poznámky. Ředitel jim v jednu chvíli taky pohrozil, že jestli toho nenechají, tak jim odebere body a pošle je všechny na kolej bez večeře.
Pak následovalo předávání poháru. Ten převzala nebelvírská prefektka, protože nikdo z kolejních Nebelvíru se na hostinu nedostavil a Nebelvírští se dál radovali. Jasně, přeju jim to, ale stejně měli oproti ostatním kolejím hrozně velkou převahu. A pro mě jsme stejně vítězové my. Aspoň za těch posledních pár dní, kdy jsme stáhli fakt obrovskou ztrátu.
Následně se před námi konečně objevilo jídlo a všichni se začali cpát. Jídlo bylo vážně moc dobré, daleko lepší, než jaké máme během roku. To jsou pořád jen koláče, dorty, ovoce, polévky a maso. Ale hrozně často se ta jídla opakují, až časem zjistíš, že už několik dní za sebou jíš vlastně to samé. Velt se najedl nejrychleji a zamířil na kolej, kde na nás počká. Měli jsme oslavit to, že nejsme poslední. Pak nás opustil i Ash a krátce po něm jsme s Iz odcházely na kolej taky. Málem bych zapomněla! Na hostině se taky objevila jedna prvačka z Mrzimoru, kterou jsem vážně dlouho neviděla. Pamatuju si ji jen podle toho, že sice má plášť, ale jinak po hradě chodila v normálním oblečení. A dost často jsem jí viděla postávat u kabinetu profesorky Mang. S tím, jak málo jsou kolejní na hradě mě napadlo, jestli si náhodou na začátku roku, stejně jako já, doobjednávala věci, jenže jí tu objednávku nikdo nevyřídil. Ani bych se tomu nedivila. V tomhle je naše profesorka Leadenrose hrozně super. Jeden den vhodíš objednávku do truhličky, a druhý den si ji už vyzvedáváš. Teď mě napadlo, že to vypadá, jako by jinak profesorka Leadenrose super nebyla, což samozřejmě není pravda. Ta je skvělá pořád.
Jak Velt sliboval, čekal na nás na koleji. Hned jak jsme došly, se zvedl a řekl, ať na něj počkáme, že ještě něco skočí zařídit. Po chvilce se vrátil i s profesorkou Leadenrose. Chtěl po ní, aby mu otevřela jedny zamčené dveře u klučičích pokojů. S Iz jsme tam samozřejmě hned zvědavě nakukovaly. Vypadalo to, že je tam nějaký sklad her. Jak to, že jsme se o tom nedozvěděli dříve!? Velt tam vzal jednu krabičku, s nápisem UNO. O té hře vím, jenom jsem ji nikdy nehrála. Naštěstí ji neznala ani Iz a oni profesorka Leadenrose, která si s námi taky zahrála (vidíš, já říkala, že je skvělá). Velt nám v rychlosti vysvětlil pravidla, která naštěstí moc složitá nebyla, a hráli jsme. A hráli jsme tak dlouho, že se profesorka Leadenrose musela omluvit, že už bude muset jít. Chtěli jsme ještě ukecat Ashe, jenže ten tu hru taky neznal, takže mu Velt dal pravidla, ať si je nastuduje, a zahrajeme si ještě zítra dopoledne, těsně před odjezdem. Stejně jsme všichni ještě museli balit.
Tedy, všichni až na mě. Já jsem pomáhala s balením Iz. A tím pomáhala myslím to, že jsem jí ujídala z pytlíku plného sladkostí, který byl tak velký, že se nevešel ani ke mně do kufru. Prostě se musel trochu zredukovat. Něco málo jsem taky naházela do brašny, abychom mohly mlsat i ve vlaku.
Taky mi ještě přišel dopis od rodičů. Prý na prázdniny zůstaneme v Londýně u babičky. Mají dost velký dům, takže se tam všichni v pohodě vejdeme, dokonce tam přijede i babička s dědou z Camridge, takže tam budeme všichni spolu. Což je super, nebudu muset celý prázdniny lítat sem a tam, uvidím spolužáky, co jsou, nebo budou na prázdniny zůstávat v Londýně a taky si v klidu budu moci nakoupit všechny věci do školy. Někdy o prázdninách přijede i Chloe, takže i s ní se uvidím. Jenže pořád jsem nevymyslela, co jí řeknu o tom, kde jsem celý rok byla. Vážně netuším a nechci jí ani lhát…
škola oficiálně skončila. Teď už mě čeká jen zítřejší odjezd domů a pak dlouhé prázdniny.
Když jsem se probudila, čekala na mě rolička. Opět od profesorky Fowler, ale tentokrát zpráva od ní byla daleko příjemnější, než posledně, kdy nám v den zkoušky poslala látku, kterou jsme nestihli probrat. Na lístku stálo, že mi obodovala esej a rozbor kouzla, takže jsem dostala 8 bodů. A cestou na snídani jsem zjistila, že máme desetibodový náskok na Mrzimor. Teď to jen udržet. Na snídani jsem se potkala s Carterem, který řekl, že se půjde podívat za koníkama. A protože to vypadalo, že Iz dneska vstane až na slavnostní hostinu, šla jsem s Carterem. Stejně, na brigádě jsem oba koníky zahlédla jen z dálky. Cestou mi Carter ukázal jednu zkratku, kterou ještě neznám a taky jsme natrhali pár jablkem, abychom je měli jak uplatit. Merlin se k nám okamžitě otočil, jablíčka si vzal a nechal se i pohladit. Zatímco Artur o nás očividně nejevil zájem. Prostě stál zády k nám a vůbec si nás nevšímal.
Taky tam v ohradě vedle koníků bylo jedno opravdu zajímavé zvíře. Vypadalo trochu jako fretka, jen trochu větší a dokonce i umělo mluvit. Jenže pokecat se s ním moc nedalo, protože jediné, co říkal, byly samé nadávky. Carter říkal, že je to Dlaždičoun, což k němu opravdu sedí. Vážně lituju ta další zvířátka, která tam s ním musí být celý den zavřená. Já bych to asi nevydržela.
Pak jsme se pomalu vraceli zpět do hradu. Carter se taky zmínil o tom, že by si nejradši příští rok přivezl do školy štěňátko. Jenže zatímco vzít si do Bradavic sovu, kočku, krysu nebo žábu je jednoduché, na štěňátko je potřeba získat zvláštní povolení. Takže se rovnou vydal zjišťovat, co je k tomu potřeba. A já zamířila na kolej.
Na koleji jsem potkala Ashe, který mi řekl, že Iz šla na náhradní zkoušku z formulí. Trochu mě mrzelo, že jsem ji nepotkala a nepopřála štěstí, aspoň jsem jí ale držela na dálku palce. Pro jistotu jsem se ještě zeptala Ashe, jestli si můžu nechat Katie i na prázdniny a ten řekl, že klidně. Což je super. Sice Ash nevypadá, že by na vrácení Katie nějak spěchal, ale i tak… Plánuju si koupit vlastní sovu, abych mu ji mohla co nejrychleji vrátit, ale chci s tím počkat, až si nakoupím všechno potřebné na další rok. Takže když už, tak až ke konci prázdnin. A chci mít nějakou možnost, jak se o prázdninách spojit s ostatními.
Cestou na oběd jsem se potkala s Iz, která šla zrovna ze zkoušky a vybavovala se s Carterem. Hned jsem se jí ptala, jak dopadla zkouška, vůbec na to nereagovala, protože ve stejnou chvíli jí Carter zrovna oznámil, že si plánuje přivézt štěně. Prý už to má zařízené, o prázdninách bude muset poslat informace o tom, o jakou rasu se přesně jedná a čekat, jestli mu to schválí nebo ne. Když ne, bude muset nechat štěně doma. Pak už jsem z Iz konečně dostala informace o zkoušce. Říkala, že celkem v pohodě, jen trochu bojovala s kouzlem na otevření dveří. To je trochu zrádné, trefit se přesně do zámku občas bývá trochu oříšek.
Po obědě jsem zamířila na kolej, kde pořád seděl Ash. Řekla jsem mu, že profesorka Grimes by měla být v kabinetu, tak by jí mohl skočit ukázat ten blín. Rovnou tam zamířil a já se vydala do klubovny. Tam jsem byla skoro celé odpoledne, prohlížela jsem si totiž knížky, které tam jsou v knihovně. A že jich tam je. Potom jsem si prošla ještě zkratky, které nám Kal ukázala. Jednu jsem hledala celkem dlouho, protože když jsme nám je ukazovala, byla ve sklepení pořádná tma a já se spíš soustředila na to, abych v té tmě holky neztratila, takže jsem vůbec nevnímala, kudy jsme šly. Za dne to hledání šlo trochu líp. Tedy ne že by přes den bylo ve sklepení nějak moc světla, pořád je to tam dost temné, ale rozhodně lepší, než v noci. To si ani nevidíš na špičku nosu.
Potom jsem už začala balit. Nejdřív jsem si myslela, že to všechno ani do těch dvou kufrů nenarvu, nakonec se ale podařilo a zbylo mi tam trochu místa i pro Iz, kdyby chtěla. Jediné, co mi ještě zbývalo zabalit, byly kytky a Oliverův pelech. Ale to jen ráno hodím do kufru, takže to je bez problému. Pak už byl čas hostiny.
Od nás jsme na hostinu dorazili jen já, Iz, Ash a Velt. U stolu Mrzimoru to vypadalo stejně prázdně, u Zmijozelu jich bylo víc a nebelvírský stůl byl téměř plný. To se jim pak vyhrává, když jich je tolik… Dorazilo i dost profesorů. Byl tam samozřejmě pan ředitel, a z profesorů pak i Grimes, Fowler, Leadenrose, Tyler a LaMalet. Ikdyž profesorka LaMalet vypadala, že by tam nejradši nebyla. Byla trochu pobledlá, jídla se snad ani nedotkla a celkově to vypadalo, že jí je moc dobře. Asi na ni leze nějaká viróza…
U profesorského stolu seděl taky jeden docela zarostlý profesor, kterého vůbec neznám a pak taky ta zrzavá profesorka, která má to štěně Zackyho. Pak ředitel se hned ujal slova. Najdříve nás všechny přivítal, a ještě před vyhlášením se vrátil k požáru, který tu někdo pár dní zpátky založil. Viníka se prý dopadnout nepodařilo, pochválil ale Anet, že nezaváhala a začala požár hned hasit. Pak už začal vyhlašovat. Na posledním místě byl tedy Mrzimor, ten měl myslím 237 bodů. Na třetím jsme byli my s 247 body (i když u nás se ředitel trochu přeřekl a řekl nám, že máme 347 bodů, což by znamenalo, že jsme skončili druzí). Na druhém místě byl pak Zmijozel, ten měl nějakých 315 bodů (nebo tak nějak, poslední dobou jsem sledovala jen stav bodů Havraspáru a Mrzimoru) a na prvním místě pak překvapivě *nakreslený šklebící se smajlík* Nebelvír. Ten měl asi 399 bodů (taky si to přesně nepamatuju). Nebelvírští tam hned začali mávat hůlkami, vypouštět z nich jiskry a slavit. Ředitel je trochu uklidňoval, zatímco profesorka LaMalet zase pohledem mírnila zmijozelské, kteří tam celý večer měli nějaké poznámky. Ředitel jim v jednu chvíli taky pohrozil, že jestli toho nenechají, tak jim odebere body a pošle je všechny na kolej bez večeře.
Pak následovalo předávání poháru. Ten převzala nebelvírská prefektka, protože nikdo z kolejních Nebelvíru se na hostinu nedostavil a Nebelvírští se dál radovali. Jasně, přeju jim to, ale stejně měli oproti ostatním kolejím hrozně velkou převahu. A pro mě jsme stejně vítězové my. Aspoň za těch posledních pár dní, kdy jsme stáhli fakt obrovskou ztrátu.
Následně se před námi konečně objevilo jídlo a všichni se začali cpát. Jídlo bylo vážně moc dobré, daleko lepší, než jaké máme během roku. To jsou pořád jen koláče, dorty, ovoce, polévky a maso. Ale hrozně často se ta jídla opakují, až časem zjistíš, že už několik dní za sebou jíš vlastně to samé. Velt se najedl nejrychleji a zamířil na kolej, kde na nás počká. Měli jsme oslavit to, že nejsme poslední. Pak nás opustil i Ash a krátce po něm jsme s Iz odcházely na kolej taky. Málem bych zapomněla! Na hostině se taky objevila jedna prvačka z Mrzimoru, kterou jsem vážně dlouho neviděla. Pamatuju si ji jen podle toho, že sice má plášť, ale jinak po hradě chodila v normálním oblečení. A dost často jsem jí viděla postávat u kabinetu profesorky Mang. S tím, jak málo jsou kolejní na hradě mě napadlo, jestli si náhodou na začátku roku, stejně jako já, doobjednávala věci, jenže jí tu objednávku nikdo nevyřídil. Ani bych se tomu nedivila. V tomhle je naše profesorka Leadenrose hrozně super. Jeden den vhodíš objednávku do truhličky, a druhý den si ji už vyzvedáváš. Teď mě napadlo, že to vypadá, jako by jinak profesorka Leadenrose super nebyla, což samozřejmě není pravda. Ta je skvělá pořád.
Jak Velt sliboval, čekal na nás na koleji. Hned jak jsme došly, se zvedl a řekl, ať na něj počkáme, že ještě něco skočí zařídit. Po chvilce se vrátil i s profesorkou Leadenrose. Chtěl po ní, aby mu otevřela jedny zamčené dveře u klučičích pokojů. S Iz jsme tam samozřejmě hned zvědavě nakukovaly. Vypadalo to, že je tam nějaký sklad her. Jak to, že jsme se o tom nedozvěděli dříve!? Velt tam vzal jednu krabičku, s nápisem UNO. O té hře vím, jenom jsem ji nikdy nehrála. Naštěstí ji neznala ani Iz a oni profesorka Leadenrose, která si s námi taky zahrála (vidíš, já říkala, že je skvělá). Velt nám v rychlosti vysvětlil pravidla, která naštěstí moc složitá nebyla, a hráli jsme. A hráli jsme tak dlouho, že se profesorka Leadenrose musela omluvit, že už bude muset jít. Chtěli jsme ještě ukecat Ashe, jenže ten tu hru taky neznal, takže mu Velt dal pravidla, ať si je nastuduje, a zahrajeme si ještě zítra dopoledne, těsně před odjezdem. Stejně jsme všichni ještě museli balit.
Tedy, všichni až na mě. Já jsem pomáhala s balením Iz. A tím pomáhala myslím to, že jsem jí ujídala z pytlíku plného sladkostí, který byl tak velký, že se nevešel ani ke mně do kufru. Prostě se musel trochu zredukovat. Něco málo jsem taky naházela do brašny, abychom mohly mlsat i ve vlaku.
Taky mi ještě přišel dopis od rodičů. Prý na prázdniny zůstaneme v Londýně u babičky. Mají dost velký dům, takže se tam všichni v pohodě vejdeme, dokonce tam přijede i babička s dědou z Camridge, takže tam budeme všichni spolu. Což je super, nebudu muset celý prázdniny lítat sem a tam, uvidím spolužáky, co jsou, nebo budou na prázdniny zůstávat v Londýně a taky si v klidu budu moci nakoupit všechny věci do školy. Někdy o prázdninách přijede i Chloe, takže i s ní se uvidím. Jenže pořád jsem nevymyslela, co jí řeknu o tom, kde jsem celý rok byla. Vážně netuším a nechci jí ani lhát…
~ Faye ♥
U koníků
Slavnostní ukončení roku
Slavnostní ukončení roku -
vyhlášení vítěze
Slavnostní ukončení roku -
předávání poháru
Slavnostní ukončení roku -
hostina
UNO
Balíme
Zápis #23 - Zkoušky
19.6.2006
Bradavice, Společenská místnost Havraspáru
Milý deníčku,
zkoušky mám za sebou, a myslím, že i úspěšně. Mám z nich celkem dobrý pocit. Teď už jen čekat na to, až mi přijde vysvědčení. Jen vůbec netuším, kdy ho dostaneme. Prý snad až někdy o prázdninách. *nakreslený otrávený smajlík*
V pondělí ráno jsem vstala celkem brzo a jen co jsem se převlékla do uniformy, letěla jsem do spolky. Koťata tam samozřejmě už nebyla. Čekala jsem to, ale i tak mě to docela zklamalo. Byla vážně zábavná. Pak jsem zamířila na snídani. Zkontrolovala jsem ještě stav bodů a k mému překvapení jsem zjistila, že na třetí Mrzimor ztrácíme už jen nějakých 30 bodů. Docela jsme poskočili. Na snídani jsem se pořádně nacpala a vydala jsem se zpátky do spolky, kde jsme společně s Iz a Veltem trénovali. Pak už nadešel čas naší první zkoušky. Z obrany.
Nejdříve nás čekala teoretická část, profesorka LaMalet nám tam dokonce přichystala i něco k jídlu, abychom se před praxí najedli. Ta byla v pohodě. Jen u jedné otázky jsem se mohla trochu víc rozepsat, jenže na zbytek jsem si vzpomněla až ve chvíli, kdy jsem odešla z učebny. Ale nevadí, i tak jsem tam toho měla dost. Snad to bude stačit. Potom, co vyšel ze třídy poslední Mark, který tam dlouho něco sepisoval, řekl, že s Iz máme jít dovnitř. Jenže Iz se místo toho omluvila profesorce, jestli by nemohla přijít později. Už od rána se nezdála být úplně ve své kůži. Profesorka ji pustila, a já tam zůstala sama. Prošla se mnou všechna kouzla, co jsme se učili, dokonce jsem jim mohla i odzbrojit, což byl dost zvláštní pocit, takhle kouzlit na profesorku. Po chvilce jsem vycházela z učebny a poslala jsem dovnitř nebelvírské.
Vydala jsem se na kolej. Protože tam ale nikdo nebyl, vrátila jsem se zpět k učebně a šla hledat Iz. Nakonec jsem ji našla na záchodech hned naproti učebně. Nevypadala moc dobře, ale předpokládala jsem, že je to jen stres ze zkoušek. Čekala jsem s Iz před učebnou, a uklidňovala ji, že praxe je v pohodě. Když šla konečně dovnitř, uslyšela jsem v hlavě Veltovo chichotání. Zase se promenádoval v zastíráku a chtěl, abych ho našla. Jenže na chodbě se pomalu začali scházet už druháci a třeťáci, a já tam před nimi nechtěla poletovat jak blázen. Nebo spíš jako Mark. Naštěstí ale v tu chvíli vyšla Iz ze třídy, a Velt buď zrušil kouzlo, nebo samo vyprchalo. Vrátili jsme se na kolej a Iz pak zamířila do čajovny. Mně ani Veltovi se tam moc nechtělo, takže jsme seděli ve spolce a kecali. Trochu jsem z něj tahala rozumy ohledně zkoušek.
Pak jsem se vydala na večeři. Rychle jsem do sebe naházela jídlo, vzala něco i Olimu protože skoro všechno jídlo, co jsme pro něj měla, mu snědla koťata a zamířila jsem na kolej. Jenže, jen co jsem vyšla z Velké síně, všimla jsem si rozkošného štěňátka. To se ke mně hned vydalo a začalo mě očichávat. S ním tam byla asi nějaká profesorka. Taková mladší, zrzavá, ale neznám ji. No hned jsem se jí zeptala, jestli si ho můžu pohladit. Říkala, že klidně, že mě maximálně olízne. Ani to nestihla doříct, a už se na mě vrhnul. Hrozně mi připomněl Maxe. Ten taky, vždycky když jsem přišla domů ze školy, vrhnul se na mě, a vítal mě, jak kdybych byla pryč celý rok a né jen pár hodin. Jsem zvědavá, jak to bude vypadat, až se vrátím na prázdniny domů. To zas bude. *nakreslený vytlemený smajlík* Ta profesorka mi řekla, že má hrozně dlouhé jméno, ale že slyší na Zackyho. Chvilku jsem si tam s ním ještě hrála, pak ale profesorka zavelela, že se jde ven. Zackymu se nejdříve moc nechtělo, a pak se pokusil ještě počůrat jeden sloup ve vstupní síni. Naštěstí ho profesorka stihla zarazit a vysvětlit mu, že tohle se nedělá. Ale byl hrozně zlatý.
Vydala jsem se zpátky na kolej, a jen co jsem tam došla, ozvalo se z rozhlasu, že se hledá bílé stěně. Zacky. Profesorka dokonce řekla do rozhlasu i celé jeho jméno. A bylo vážně dlouhé. Charles Mickey Benjamin Zacharias a dál si to nepamatuju, ale následovalo tam ještě asi čtyři nebo pět. Vypadá to, že nejsem jediná, kdo má problém rozhodnout se mezi několika jmény. Vydala jsem se tedy, tentokrát s Oliverem, zase ven. Aspoň se trochu projde, poslední dobou byl furt zavřený na koleji. Cestou jsem potkala i profesorku, která ho naháněla po celém hradě, říkala ještě něco o nějakým maguárovi. Ani nevím, co to je. Objevil se taky Velt, který sice chvíli před hlášením šel spát, ale chtěl se zapojit do pátrání. Zackyho jsme ale nikde nenašli, Oliver se mi taky v jednu chvíli splašil a štrádoval si to do sklepení. Přes nějakou zkratku. Nakonec jsem se i s Oliverem v náruči vydala na kolej. Ráno nás totiž čekali další zkoušky.
Úterý moc dobře nezačalo. Hned po probuzení jsem našla obálku, ve které profesorka Fowler poslala poslední látku z teorie na formule. Bylo by to skvělé, kdybychom hned odpoledne neměli zkoušku. Sešit jsem si tedy vzala sebou na snídani a snažila si to co nejrychleji nacpat do hlavy. To by mi šlo líp, kdyby si Ethan ze mě neudělal tréninkového panáka. Několikrát na mě poslal šťouchací kouzlo a jednou taky třesoucí. A ještě si myslel, jak není nenápadnej. Sice jsem měla chuť mu to oplatit, ale radši jsem se učila. Ostatně, oplatit mu to můžu taky jindy. S Avaline si tam taky zase neustále něco šeptali a házeli pohledy směrem ke mně a Carterovi, který si na snídani sedl k našemu stolu. Určitě ti dva zase něco chystají. Docela jsem zvědavá, co z toho zase bude…
Pak jsem pomalu zamířila směrem k astronomické věži. Kromě prváků tam čekali taky druháci. Zkoušku jsme tedy měli mít společnou. Jenže, profesor Aquarin zase nikde. Najednou se z rozhlasu ozvalo, že zkouška dějin bude probíhat ve zkouškové místnosti. Takže začal hromadný přesun. Já se držela toho největšího hloučku, protože jsem vůbec netušila, kde ta zkoušková místnost je. Úspěšně jsme tam všichni dorazili, a tam už na nás čekal sám pan ředitel. Posadili jsme se a on nám zadal otázku. Já si ale sedla ke stolku, u kterého byl připravený pěkně zničený brk. Vůbec se s ním psát nedalo. Ředitel mi ho vyměnil a já se pustila do psaní. Odcházela jsem asi jako poslední a ruka mě pěkně bolela, ale napsala jsem tam toho dost.
Po obědě nás čekaly formule. Těsně před zkouškou jsme si ale vyslechli celkem vtipný rozhovor v rozhlase mezi profesorkou Grimes a profesorem Blackwoodem. Profesorka Grimes si stěžovala, že nikdo z druháků ani třeťáků nedonesl ukázat vypěstovanou rostlinku (tu, kterou mi dala Rose), a připravuje tak svou kolej o body. Na to se ozval profesor Blackwood, že on jich několik má, a jestli tedy vyhraje Havraspár. Když se mu dostalo odpovědi, že on není ani druhák, ani třeťák, navrhl, že je předá studentům z Havraspáru. To ale profesorce Grimes nepřipadalo moc fér. Škoda.
Písemná zkouška z formulí probíhala celkem v klidu, otázky byly sice trochu těžší, ale šlo to. Vtipné bylo, že jsme tam měli udělat rozbor třesoucího kouzla. Ano, Deníčku, přesně toho kouzla, který na mě Ethan ráno seslal. Takže se mi na tuhle otázku odpovídalo pěkně. Sice mě Ethan tím kouzlem asi chtěl naštvat, ve skutečnosti mi ale pomohl. Díky! *nakreslený vytlemený smajlík* Praxe z formulí byla lehoučká. Profesorka dokonce ani nezkoušela všechna kouzla, která jsme se učila. Takže pohodička.
Iz celý den proležela, nebylo jí moc dobře a na žádnou zkoušku tedy nešla. Večer se na chvilku objevila ve spolce, ale pořád nevypadala moc dobře. Byla celá pobledlá a klepala se, takže po chvilce se zvedla a šla spát. Já jsem dlouho do noci kecala s Ashem. Ashovi jsem taky vrazila blín, který mi dala Rose, aby ho šel ukázat profesorce Grimes. Rose se zase totiž dlouho neukázala, a když už jsem tu smradlavou kytku musela mít na pokoji, tak ať jsou z toho aspoň body.
Středa byla náročná. Dopoledne jsme měli zkoušku z lektvarů, která ale začínala později, než měla. Naštěstí pro mě, protože já si zapomněla vzít nožík, pro který jsem letěla zpátky na kolej. Myslím ale, že na kolej a zpátky do sklepení jsem to stihla v rekordním čase. Ještě že tu jsou všude po hradě různé zkratky.
Profesorka Mang se neobjevila ani na zkoušce, hlídal nás opět ředitel. Vyčaroval nám tabuli s otázkami, a všichni jsme se pustili do psaní. Na zkouškách s ředitelem nemám moc štěstí. V úterý ten zničený brk, na lektvarech jsem to ale posunula na jiný level. Přilítla ke mně totiž sova s balíkem. Vůbec jsem netušila, od koho ta sova je, a ředitel z ní moc nadšený nebyl. Deníčku, kdybys viděl ten pohled, který hodil mým směrem. Myslela jsem, že mě vyrazí, i když teoreticky jsem v tom byla nevinně. Naštěstí jen řekl, že mám balík dát tak, aby na něj viděl, a psala jsem dál, i když jsem celou dobu přemýšlela nad tím, od koho ten balík je. Když jsme všichni dopsali, přišlo to, čeho jsem se z celých zkoušek bála nejvíc. Vaření. Měli jsme uvařit bezesný spánek. Aspoň že to nebyl teplolaď. Lektvar se mi povedl podobně, jako na poslední hodině s profesorkou Leadenrose. Měl stejný odstín, stejně voněl, a dostala jsem za něj Véčko. Takže snad i lektvary mi dopadly dobře. Odevzdala jsem vzorek i sešit, popadla balík a letěla na chodbu rozbalit ho. Byl od profesora Archera, který mi poslal tu slibovanou čokoládu a k tomu ještě spoustu dalších sladkostí navíc, jako omluvu za to, že to posílá tak pozdě. To se bude zase mlsat…
Vydala jsem se na kolej za Iz, kterou jsem ale nikde nenašla. Rychle jsem aspoň hodila sadu na pokoj, najedla se a letěla na přeměňování. Po chvíli na přeměny dorazila i Iz, Carter a Lisa. Všichni tři se ale omluvili ze zkoušky, protože museli do ředitelny. Něco kvůli nějakému požáru. Hodila jsem to za hlavu, a pustila se do psaní testu. Test z přeměňování se mi možná zdál nejtěžší. Měli jsme odpovídat jen A, B, C nebo D, jenže až dvě odpovědi mohly být správné. Takové testy nemám ráda. Dokážou být totiž pěkně zrádné. Nakonec jsem to ale nějak sepsala. Málem bych zapomněla, Mark se dneska zase vyznamenal. Nejdřív si to na zkoušku nakráčel snad v pyžamu, nebo co to měl na sobě. To ho profesorka vyhodila s tím, že takhle oblečený zkoušku psát nebude. Odešel se tedy převléct. Zpátky byl během minutky, oblečený už podle školního řádu. Nechápu, jak to tak rychle stihl, ale nevadí. Potom profesorka postupně vyčarovala každému sešity. Jenže Mark si mezi tím vytáhl svůj vlastní sešit se zápisky. Prý to nepochopil, a když viděl, že si všichni vytahujeme sešity, myslel si, že budeme ještě něco probírat. Já ho občas vážně nechápu. Mám pocit, že on to těm učitelům dělá naschvál. Musel přece vidět, že nikdo z nás se ani nepohnul, a sešity se před námi objevili samy. Nebo snad ne?
Po písemné se měla konat praxe. Profesorka chtěla, aby ve třídě zůstali tři z nás, a ostatní tři počkali na chodbě. Jelikož tam ze Zmijozelu byli Av, Ethan a Charlotte, bylo mi jasné, že já půjdu s Markem a Lucasem. Jenže oni se začali dohadovat o tom, kdo z nich půjde první. Já jsem jen seděla a čekala, kdo vyhraje. A doufala, že se dohodnou co nejdříve, protože pak jsem musela spěchat do divadla. Nakonec to vyhráli Mark s Lucasen. I když vyhráli není to správné slovo. Zmijozelští spíš neměli nervy na to se s nimi dohadovat a tak šli na chodbu. Já, Mark, Lucas i profesorka jsme pak každý vytáhli jednu roličku s číslem, a podle toho jsme měli přeměňovat. Mark se kupodivu stihl všechno doučit, takže jsme všichni během chvilky odcházeli z učebny s Véčkem z praxe. Myslím, že to dohadování o to, kdo půjde první, trvalo déle než samotná zkouška.
Před učebnou jsem se ještě chvíli bavila s Carterem a Lisou, kteří se vrátili z ředitelny. Někdo totiž zapálil kolejní prapory, které visí ve Vstupní síni nad nádobkami s body. To mi připomnělo, už ztrácíme na Mrzimor jen jeden bod! Schválně jsem to do divadla vzala přes Vstupní síň, abych se na to podívala. Prapory vážně byly ohořelé, nic jiného tam ale chytnou nemohlo. Výhoda kamenného hradu. Ten jen tak popelem nelehne.
Chystání kostýmu na divadlo bylo tentokrát celkem snadné. Téma bylo vězení a všichni jsme měli být vězni. Takže jsem pro každého nachystala stejné oblečení. Jediný problém byl v tom, že každý kus byl jinak barevný, proto jsem od profesora dostala ještě takovou zvláštní věcičku, kterou jsem přiložila na oblečení, a to se prostě obarvilo. Šikovné, to by se mi hodilo. Profesor ty barvičky bohužel chtěl vrátit. Škoda, musím zjistit, kde se dají sehnat. Profesor Archer je taky docela šprýmař. Když mi ty barvičky podával, najednou se někam vypařili. Prostě jsem je v ruce neměla. Byla jsem dost zmatená, profesor mi tedy poradil, že je mám přiložit k oblečení a to se obarví. Super rada, jen kdybych měla co přikládat. Rovnou jsem mu řekla, že mi nic nedal. Poklepal mi na ruku, a najednou tam byly. Takže jsem se pustila do práce. Když jsem skončila, bylo už po večerce. Rychle jsem teda zamířila na kolej, kde čekala Iz. Povyprávěla mi o tom, co se dělo v ředitelně. Anet z Nebelvíru prý dostala 15 bodů zato, že začala jako jediná hasit, a Jenn, prefektku z Mrzimoru, ředitel prý pěkně sprdnul zato, že ona nehasila. Snažila se držet ostatní od ohně, takhle odpověď se ale řediteli moc nelíbila. Což mi od něj přišlo docela zlé, Jenn trochu znám z divadla a je super. Iz říkala něco o tom, že snad i přijde o prefektský odznak.
Ve spolce jsme seděli s Iz a Ashem, který si k nám přisednul, až dlouho do noci a ládovali se dobrotami od profesora Archera. Úplně jsme ztratili pojem o čase.
Čtvrtek, tedy dnešek, byl poslední zkouškový den. Čekali nás zkoušky z létání a dějin. Samá teorie, takže jsem z toho nebyla vůbec nervózní.
Nejhorší na dnešku bylo to čekání. Poslední zkoušky jsme měli až odpoledne. Iz se učila, nikde nikdo, tak jsem se vydala ven. To čekání na poslední zkoušky bylo vážně na nic, takže jsem se nakonec vrátila do hradu, převlékla se a šla si zaběhat. Ano, Deníčku, čteš dobře. Běhat. Prostě jsem se potřebovala nějak zabavit. A bavilo mě to.
Takže, takhle jsem se zabavila dopoledne. Pak už jsem se vydala na oběd a na zkoušku z létání. Mark s Lucasem na zkoušku dorazili nabarvení na růžovo. Mark měl štěstí, jemu se vrátila původní barva ještě před tím, než nás profesor pustili do třídy. Lucasovi ovšem ne. A dokonce mu to ani nevadilo. A protestoval, když profesor Archer kouzlo zrušil. Rychle si to ale rozmyslel, když mu profesor řekl, že ho klidně zase obarví, ale to by znamenalo, že by musel odejít ze třídy a zkoušku by prostě nedělal.
Pak už mohla zkouška začít. Profesor Archer sice říkal, jak na nás bude přísnej, ve finále to ale byla lehoučká zkouška. Každý jsme si náhodně vybrali vlastní test s vlastními otázkami a psali jsme. Nejdřív to vypadalo, jak nás bude profesor všechny pozorně sledovat, ale snad pokaždé, když jsem se na něho koukla, se díval z okna, nebo si prohlížel učebnu. Otázky jsem měla celkem jednoduché. U jedné otázky jsem měla stručně popsat násadu koštěte, jenže dopadlo to stejně, jako když ti slibuju, že zápisek bude krátký. Moc stručně to nebylo. Ale i kdyby mu to vadilo a strhl mi za to body, vyplnila jsem mu i bonusovou otázku, takže tam bych je zase nahrabala. Když jsme dopsali, následoval rychlí přesun na poslední zkoušku s dědoušem Grathem.
Na dějinách jsme všichni museli všechno uklidit do truhel. U sebe jsme mohli mít pouze klíček od přihrádky. Grath dokonce i prohledal Markovi kapsy, jestli tam opravdu nic nemá. Otázky byly celkem zákeřné. Dokonce i z učiva, co nám vůbec neříkal. Byla jsem celkem ráda, že toho mám tolik načteno, odpověděla jsem mu tedy na vše. Ale stejně to byla docela podpásovka.
Pak už jsme s Lisou zamířili do divadla. Jak už jsem ti psala dřív, dnešní téma bylo vězení. Každá z nás si náhodně vylosovala postavu, kterou bude hrát. Jenn hrála starého a urejpaného vězně, Lisa nešiku a já vězně, který se k nim přifařil, když je zaslechl. Takže jsme se převlékly do kostýmů, které jsem připravila den předtím. Všechny jsme vypadaly jak pomeranče. Komplet celé jsme byly oranžové. A ty volné kalhoty, které jsme měly na sobě, vypadaly taky pěkně komicky. Ale nic lepšího jsme v truhle prostě nenašla. Potom jsme se rychle domluvili na tom, jak scénku začneme, a zbytek jsme prostě zaimprovizovaly. Oproti minulé scénce, bylo tohle zadání až moc volné, takže dobu jsme tam kecaly o ničem. Ke konci přišla Lisa (tedy její postava) s nápadem, že bychom mohli vymyslet, jak z vězení utéct. Jenže tím jsme scénku už pomalu končili. Takže rozhodně, minulá scénka se nám podařila líp. Taky asi hodně dělalo to, že jsme za sebou měli zkoušky. Docela to člověka utahá a takhle k večeru ještě něco vymýšlet je občas docela těžké.
Skončili jsme zase po večerce, takže Jenn nás doprovodila ke kolejím. Abychom neměli průšvih. Nejdříve jsme zamířili k Nebelvíru a pak k Havraspáru. Jenn mi přijde vážně super, a jestli ji opravdu ředitel sebere odznak za ten požár, tak to bude vůči ní vážně nefér.
Když jsem dorazila do spolky, nikdo tam nebyl. Trochu jsem se zamyslela, a nejednou koukám, že vedle mě sedí Ash s Rose. Chvilku jsme tam řešili ten blín, který jsem dala Ashovi. Stalo se to, čeho jsem se obávala. Zvadl. Prý se ho ale pokusí ještě zachránit, a zítra skočí za profesorkou ho ukázat. Pokud ji tedy zastihne, zatím na ni moc štěstí neměl. Pro jistotu jsem mu ještě sepsala na lístek, jak jeho pěstování probíhalo. Budu ale muset dohlédnout na to, aby tam za ní vážně skočil. I když ho donese v takovém stavu, v jakém je, třeba aspoň nějaký bodík dostane.
Postupně se ve spolce objevila i Iz a Kal. Já jsem rychle napsala dopis rodičům, abych jim připomněla, že ještě žiju, zkoušky mám za sebou a že mě mají brzy čekat doma. Taky jsem se pořádně nacpala čokoládou od profesora Archera. Za to běhání jsem si ji taky zasloužila. Ash se pak vydal za Rachel a Rose odešla spát. Já jsem se pomalu rozhodovala nad tím, že půjdu taky. Najednou ale k nám přišla Kal. Zeptala se nás, jestli udržíme tajemství, a když jsme s Iz obě nadšeně souhlasily (jak jinak), řekla, že nám něco ukáže. Měli jsme se obě obléct do něčeho černého, což znamenalo jediné. Půjdeme ven. Po dlouhé době jsem se zase po večerce vydala dál, než jen do koupelny. Zavedla nás do jedné tajné místnosti, o které nám řekla, že slouží jako klubovna jednoho klubu. Pro případ, že by ses dostal do nepovolaných rukou, ti moc podrobností psát nebudu. Tobě to ale určitě vadit nebude. Každopádně, s Iz jsme se oficiálně staly členkami. Dostaly jsme klubová trička, šátky a skvělej sešit. Po prázdninách dostaneme i vlastní klíče. A ta místnost je fakt skvělá. Je hrozně útulná, jsou tam polštáře, stolky, knížky, skříň plná sladkostí, pití (dokonce prý i pivo! Dělám si srandu, to pít nebudu, ani mi nechutná a nechápu, co na něm všichni mají) a hry. Vážně moc se mi tam líbilo. Myslím, že příští rok tam budu trávit hodně času. Kal taky naznačila, že až ona dostuduje, bude to tam muset někdo převzít. Další důvod navíc, proč se mi na prázdniny moc dom nechce. Tedy, samozřejmě, že se těším domů, přece jen, takhle dlouho jsem z domu ještě nebyla, ale Bradavice jsou skvělé.
Cestou zpátky na kolej nám Kal ukázala ještě několik zkratek. Pak jsme ještě dlouho seděli ve spolce a kecaly. Kal nám dokonce přinesla ukázat i své štěně, Arga. S Iz jsme obě hned ožily, a na štěně se vrhly. Iz byla trochu rychlejší, a byla u něj první, takže si ho skoro celého zabrala, pak mě ale taky nechala chvíli se s ním pomazlit.
Ve spolce jsme pak seděli ještě dlouho. Kal nám s Iz taky kouzlem opravila pár zničených brků. Tak trochu mě štve, že jsem se o tomhle kouzle dozvěděla až poté, co jsem si neobjednala fakt velkou zásobu, na druhou stranu si ale myslím, že další si už kupovat nebudu muset. Pak už jsme všechny zamířily do svých postelí. Iz usnula během chvilky. A i když je fakt megapozdě, musela jsem se s tebou ještě o všem podělit.
Teď už nás jen čeká balení, závěrečná hostina a odjezd. Taky jsem dost zvědavá na to, jestli se nám nakonec podařilo předběhnout Mrzimor. Ale i kdyby ne, jsem na nás docela pyšná. Na to, jak velkou ztrátu jsme měli, a na to, jak málo nás je, jsme se ke konci roku celkem vzchopili. A i v případě, že budeme poslední, nebude to taková ostuda. I když já vážně doufám v to, že poslední nebudeme. *nakreslený mrkající smajlík*
Ale teď už jdu vážně spát. Dám ti vědět, jak to nakonec dopadlo. Dobrou noc.
