ŽvB deníky

Milý deníčku,

původně jsem tě chtěla otevřít až po zkouškách, ale tohle ti prostě říct musím. Ale začnu zase trochu postupně.

Mark je asi vážně trochu mimo. Ráno jsem ho potkala ve vstupní síni a on mě pozdravil. Ale ne že by řekl ahoj, on mi řekl dobrý den. Tak staře snad nevypadám, nebo jo? Vlastně, radši ani neodpovídej. Iz zase zmizela někam s Carterem, takže jsem se dopoledne dost nudila. Vzala jsem si ale sešity, a pročetla jsem si je. Zveřejnili nám totiž rozvrh závěrečných zkoušek. Čekala jsem, že to bude stejné jako náš rozvrh, ale nějak jsem nepočítala s tím, že zkoušky budou většinou dvouhodinové. Takže přeměňování, opčm a formule máme rozdělené na dvě části - teorii a praxi. Lektvary jsou taky dvouhodinové. A jak teda rozvrh vypadá? Takhle:

Středa bude docela náročná. Ještě večer pak mám totiž chystat kostýmy na divadlo. Jsem zvědavá, co si zahrajeme tentokrát. A snad tentokrát profesor Archer nezapomene. Posledně mi říkal, že chudák si pořádně ani neodpočine, a stejně nestíhá. A na tu čokoládu už nejspíš taky zapomněl. Ještě že mám zásoby.

Byla jsem taky domluvená s Lisou, že se chvíli před obědem sejdeme a já ji ukážu, kde je klub lektvarů. Chtěla si procvičit lektvary. Jak byla Iz s Carterem, tak jsem stejně neměla co dělat, takže jsem šla taky vařit. Uvařila jsem si herelex, což je lektvar, po kterém ti povyrostou vlasy. Chutnal sice hnusně, ale vlasy mám opravdu o trochu delší.

Potom jsem se vydala rovnou na pečení. Tentokrát jsme pekli a zdobili dorty. Mně se sice dort povedl asi až na pátý pokus, pokaždé se mi spálil, ale nakonec se povedlo. A naházela jsem na něj pak všechno, co mám ráda. Čokoládu (bez té by to ani nešlo), kokos a borůvky. Pak jsem si šla nachvilku se sešitem sednou na své oblíbené místečko. Natrhala jsem si taky pár hrušek.

Taky jsme konečně dostali peníze za brigádu. Dostala jsem jeden galeon, stejně tak i Iz. Což je docela nefér, protože ona pracovala jen jeden den. Druhý den se tam ukázala jen na chviličku. Ale co už. Stejně jsem tam šla jen proto, abych se nějak zabavila. Zjistila jsem, že je docela nevýhoda učit se průběžně. Teď se všichni učí jak šílení a já se nudím. Tak si to pořád dokola čtu, ale to už mě taky přestává bavit.

Po večeři Iz zase někde lítala, asi zase s Carterem, takže jsem vzala Olivera, sešit a učebnici na obranu a sedla jsem si do spolky, kde stejně nikdo nebyl. Oliver mi spokojeně ležel na klíně a já otevřela sešit. Najednou jsem ale od schodiště uslyšela slabé mňoukání. Oliver to být nemohl, takže jsem ho vyhnala na zem, a šla se podívat ke schodišti. A nikde nic. Vrátila jsem se do spolky a prohledala to tam, ale zase nic. Pro jistotu jsem se vrátila na schodiště. Kolem mě proběhla Iz. Něco říkala, ale nevím co. Pořád jsem se rozhlížela a pak jsem si najednou všimla malého zrzavého koťátka, které se schovávalo pod schodištěm. Došla jsem teda dolů. Nedostala jsem se až k němu, protože tam je pak zábradlí, byla jsem ale rozhodnutá ho klidně přelézt. Jenže jsem ho nechtěla vyplašit. Místo toho jsem vytáhla z tašky pamlsky (všiml sis, Deníčku, že mám v tašce pořád nějaké jídlo?) co mám pro Olivera, a přes zábradlí jsem natáhla ruku. Sice trochu nemotorně, ale přece jen ke mně přicupitalo. Jídlo si vzalo a já ho pak chtěla vytáhnout ven. Rozmyslela jsem si to, a nakonec jsem ho jen opatrně pohladila a čekala, jak se zachová. Vypadalo spokojeně, tak jsem ho nakonec přece jen vzala a odnesla do spolky.

Tam čekal Oliver, zvědavý, koho to nesu. S kotětem jsem se posadila na zem, a během chvilky začalo pobíhat po celé místnosti a všechno si prohlíželo. Docela mě překvapilo, jak se Oli zachoval. Neblbnul, jen si ho prohlížel. Dokonce mu ani nevadilo, když jsem kotěti nakonec dala jeho poslední klubíčko. Měl bys ho vidět, Deníčku. To klubko bylo pomalu větší než on, ale přesto mu dal pěkně zabrat. Myslím, že ho jednou dám Oliverovi, a můžu objednávat další…

Po chvíli se kotě najednou zarazilo a kouklo ke vchodu. Otočila jsem se a tam další kotě. Na rozdíl od toho prvního, tohle bylo šedé. Asi jako Oliver. Ale vypadalo stejně staře. Možná to jsou sourozenci. Aspoň tak vypadali. Ihned se začali kočkovat. Skákali tam po sobě a dobře se bavili. Jedno se pak začalo schovávat za Olivera a to druhé mu skočilo rovnou na záda. Oliver se po něm sice trochu ohnal, jinak to ale celkem ustál. Sice je to taky ještě prcek, přece jen je ale o pár měsíců starší než oni. A jak jistě víš, když chce, umí být i pěkně zákeřnej. Moje ruka o tom ví své. Obě koťátka pak dál trochu zlobila Olivera, on se ale vyprovokovat nenechal. Jsem na něj fakt pyšná! Jen se trochu bojím, jestli ta koťata náhodou nejsou jeho práce. Ale snad ne, vždyť je to sám ještě prcek. Ale furt mi někam utíká. A to jedno kotě se na něj docela podobalo. Ne teda, že bych byla nějakej odborník na kočky. Kočku jsem nikdy neměla, až Oliho.

No, radši to nechám být. Z toho, jak pořád poskakovali po Oliverovi, jsem byla docela nervózní, nebyla jsem si jistá, jak dlouho Oliver ještě vydrží být v klidu. Vzala jsem radši pytlík s jídlem a během chvilky jsme měla všechny na klíně. Každý dostal jeden kousek, spokojeně se cpali a já byla v sedmém nebi. Teda do chvíle, než mi jedno kotě zabodlo do šatů drápky a chtělo vyšplhat nahoru. Naštěstí to šaty přežili. Pak došel Velt. Ten chtěl trénovat, takže si stoupl na druhou stranu místnosti, aby je nevyděsil a přenesl si na zem jeden lístek. Asi ho chtěl zvětšovat, nebo zmenšovat. To už jsem se ale nedozvěděla, protože ve chvíli, kdy si koťata všimla lístku na zemi, okamžitě se k němu vrhla a začala ho cupovat. Moc z něho nezbylo. Pak se zaměřili na Veltovi bílé tenisky. Donesla jsem jim taky pelech, ten kdyby zničili, tak by to tolik nevadilo, mám ještě pro Olivera druhý. Jenže Veltovi boty se jim asi hodně líbili. Nebo spíš nelíbili, protože dostali pěkně zabrat. A když jsem se pokusila jedno zvednout, a aspoň částečně tak zachránit Veltovi boty, tak mě pěkně podrápalo. Nic jiného jsem ani nečekala. Věděla jsem, že se mu to moc líbit nebude. Ale zkusila jsem to. Pak už to ale Veltovi boty měly spočítané.

Velt to věděl taky, protože pak si je radši sundal a chystal se jít spát. To šedé koťátko se mu ale pověsilo na nohu a nechtělo se ho za žádnou cenu pustit. To bylo tak rozkošné. Nakonec se ho ale pustil a cupital si sníst pamlsek, který jsem mezitím položila na zem. A Velt pak radši zmizel. Doslova. Já jsem jim pak dala na hraní obálku, a když se o ni přetahovali, tak ještě lístek. Hodně, opravdu hodně, blbý nápad. Nejdříve se začala dusit to zrzavé. Takže jsem se snažila vytáhnout všechen ten papír, co ho dusil. A pak mě pozvracel. Teda, uskočila jsem, ale stejně to odnesly šaty. A pak i to druhé. Trochu to vypadalo, jako kdyby se opičilo. Takže se to celé opakovalo. A já se o ně tak hrozně bála. Všechno papírové jsem jim pak zabavila. Zrzek se pak uvelebil na křesle, a já začala uklízet tu spoušť po nich. Byla jsem moc ráda za to, že mě Carter na brigádě naučil to kouzlo na čištění. Díky Cartere!

Šedému koťátku se kouzlo očividně taky líbilo. Začalo pobíhat za bublinami a hrát si v nich. Pak se i ono ale utahalo, a lehlo si na křeslo vedle brášky. Teda, pořád předpokládám, že to jsou sourozenci. A já se šla převléknout. Když jsem se vrátila do spolky, koťata tam stále byla a spokojeně spinkala. Ani se nedivím, měli náročný den. Nejdřív bojovali s obřím klubkem (a to jim ho Velt ani nezvětšil), pak rozcupovali boty a nakonec se málem udusili. Už jsem jim taky vymyslela jména…

Promiň, Deníčku, že jsem se tak odmlčela. Před chvilkou sem přišla Iz a vyjeveně zírala na koťata. Byla dost překvapená, a chtěla vědět, kde jsem je vzala. Proč všichni automaticky předpokládají, že jsou moje? Ale nejradši bych si je nechala, to je pravda. Jsou fakt rozkošná. Ale kde jsem to předtím skončila? Jo jasně, u jmen. No, tak zrzkovi říkám Loki. A té šedé zase Lottie. Sice je tu ráno nejspíš už nenajdu, ale stejně jsem si je pojmenovala. A pořád nedokážu pochopit, kde se tu vůbec vzala. Něčí přece musí být, ne?

No nic, Deníčku, půjdu už zalehnout. Oli se rozhodl, že dneska přenocuje ve spolce, hned vedle koťátek. Snad je uhlídá, abych je tu ráno našla a chvilku si s nimi ještě pohrála, než půjdu na zkoušku. Dobrou noc.

~ Faye ♥

Milý deníčku,

pár dní zpátky se ve vstupní síni objevila tabule, na které stálo, že se bude konat další školní brigáda. Tentokrát dvoudenní. A na rozdíl od té první, na které jsem byla, se tato brigáda měla uskutečnit na školních pozemcích. Takže žádná smradlavá místnost plná bordelu, ale pěkně práce venku na čerstvém vzduchu. Jasně, že jsem měla v plánu jít.

Protože ale brigáda měla začít až odpoledne, vydala jsem se do klubu lektvarů a uvařila si pár lektvarů - lehosil, nekašlivec a teplolaď. Samozřejmě, že tentokrát se mi teplolaď povedl, měl přesně tu rudou barvu, o které mi říkala profesorka Mang. Doufám, že teplolaď nebude na zkoušce. Je to asi jediný lektvar, kterým si prostě nejsem jistá. Jednou se mi povede, po druhé zase ne. A taky hodně záleží na tom, kde ho vařím. Protože v klubu jsem dělala přesně to samé, co posledně na hodině a výsledek byl jiný.

V poledne jsem si oblékla své pracovní kalhoty s kostlivcem, a vydala se na místo setkání. Byla jsem hrozně zvědavá, co budeme dělat. Těsně za mnou šel i Carter, a protože jsme měli ještě dost času, prošli jsme se po pozemcích. Pak se objevila vládkyně moří Leia, která tuhle brigádu uspořádala. Potom dorazil i zbytek brigádníků. Leia nám řekla, že budeme tahat kameny, co se všude možně válí a shromaždovat je na místech k tomu určených. Měla jen pár podmínek. Nemáme lézt do lesa, netahat se s kameny, které na nás budou moc těžké a nezapomínat jíst a pít. Pak jsme se všichni pustili do práce.

Na nošení kamenů není nic zajímavého, prostě jsem vzala kámen, odnesla ho a hodila ho na hromadu. Za zmínku možná stojí jen to, že Iz byla trochu nešikovná a jeden kámen si hodila na nohu. Chvíli pak trochu nadávala a kulhala, po chvilce ale chodila normálně, takže asi nic moc vážného to nebylo. Přesunu se tedy ke chvíli, kdy jsme šli na svačinu. Leia se zmínila o tom, že tam máme připravený k pití ležák a colu. Ležák se pokoušel objednat Carter na narozeniny Iz, prý je ale povolený až od 15. Takže jsem byla překvapená, že nám ho dali na brigádu. Zvlášť když většina z nás byla z prváku. Navíc, nálevky nebyly označené (nebo jsem si toho aspoň nevšimla), takže jsem si nalila ležák. Chutnal trochu zvláštně, ale nebyl špatný. Jenže pak byl nešikovný zase Carter a tím ležákem mě polil. Takže ze mě byl cítit pomalu až do večera. Ještě že jsme byli venku.

U stolu s občerstvením také stála zmijozelská skupinka. Neustále si tam něco šeptali, a dívali se naším směrem. Nejspíš zase něco chystali. Když jsme se s Iz a Carterem vydali znovu pracovat, zavolali si Cartera k sobě, a my s Iz jsme pokračovali dál až k útesu. Tam jsme dál pokračovali v odklízení kamenů. Najednou ale z lesa vyběhla rozkošná veverka a sledovala mě. Já jsem opatrně položila kámen, který jsem zrovna nesla, na zem a pomalu si přidřepla. Po chvilce se veverka opatrně začala přibližovat ke mně. Trochu ji ale vyděsila Iz, která zrovna mířila naším směrem. Myslela jsem si, že uteče do lesa, ale asi zvítězila zvědavost, a nikam neutekla. Iz, která k nám opatrně došla, se mě zeptala, jestli u sebe náhodou nemám koláč. Ten už jsem ale opatrně vytahovala. Podala jsem veverce kousek. Ta si ho nejdříve prohlížela, pak ale začala mávat ocáskem, a celý koláč si nacpala do pusy. Deníčku, byla vážně rozkošná. Chtěla jsem si ji odnést na pokoj. Když se postarala o koláč, znovu začala okolo mě čenichat. Bohužel jsem sebou už nic k jídlu neměla. Iz ještě někde našla jablko, to si veverka taky vzala. A vypadalo to, že už se nás vůbec nebojí. Poskakovala okolo nás, a my s Iz vymýšleli způsob, jak ji propašovat na pokoj. Vyděsila se ale, když se k nám přiblížila zmijozelská skupinka. Zatímco Cartera veverka zaujala, a myslím, že jí chtěl taky dát něco k jídlu, ostatní začali házet kameny, což veverku vyděsilo a ona už tentokrát doopravdy utekla zpět do lesa. Škoda.

Iz vypadala fakt vytočeně. Zmijozelské neustále probodávala pohledem, něco si mumla a stála na kraji lesa a vyhlížela veverku. Já jsem na kraji lesa chvilku postávala s ní, tušila jsem ale, že se veverka už neobjeví a tak jsem se pustila zase do práce. Jasně, taky mě mrzelo, že veverka utekla, i tak to ale bylo skvělé zpříjemnění brigády.

S odklízením jsme skončili těsně před večerkou. Vrátili jsme se ke stolu s občerstvením. Já si tentokrát nalila do hrníčku colu, zatímco Iz vesele plnila láhev ležákem. Iz také nabrala pár koláčů, najednou ale Avaline dala pusu Carterovi. Ethan si neodpustil poznámku, že konečně přestali tajit svůj vztah a Iz naštvaně hodila koláč na stůl a utekla. Já i Carter jsme se vydali za ní. Našli jsme ji až kousek od útesu. Neboj se, Deníčku, žádné skákání se nekonalo. Iz seděla na kameni a koukala směrem do lesa. Prý že čeká, jestli se objeví ta veverka. Jasně že lhala. Neustále říká, jak jsou s Carterem jen kamarádi, ale nikdo tomu stejně nevěří. Takže samozřejmě, že ji Avaline naštvala. Chvilku jsme tam s ní ještě seděli a nakonec jsme se všichni tři vydali zpět do hradu.

S Iz jsme pak rychle zamířili do koupelny. Sice už bylo po večerce, ale obě jsme byly pěkně špinavé. Pak jsme si sedly do spolky. Docela se mi zavíraly oči, ožila jsem ale ve chvíli, kdy se Iz a Rose začaly přetahovat o hrníček a láhev máslového ležáku. Rose totiž zjistila, co jsme si to donesly z brigády a najednou si začla hrát na hrozně dospělou a říkala, že to pít nesmíme. Zvláštní, přitom bych čekala, že zrovna Rose si donese ten největší hrníček, co by našla a chtěla nalít.

Můj hrníček zatím zůstal v bezpečí. Když si to ale Rose vyřídila s Iz, zaměřila se právě na ten můj. A následovalo dlouhé přetahování o můj hrníček. Chvíli jsem ho měla v rukou já, chvíli Iz a chvíli Rose. Rose si ho navíc občas přitahovala kouzlem. Nakonec s ním utekla Iz do pokoje. Co jsem ale viděla, v tom hrníčku už moc nezůstalo, většina se vylila. Pak už jsme všechny postupně šly spát.

Dnes jsem dopoledne narazila na Velta. Procvičoval si ve spolce kouzla a snažil se poslat našeho panáka Henryho do bezvědomí. Párkrát se mu to taky povedlo. A pak mi vykládal o kouzle, co ti z nohou udělá želé. A já to samozřejmě chtěla vyzkoušet. Vyskládala jsem okolo sebe polštáře, abych padala do měkkého a pak ho Velt na mě poslal. A nic se nestalo. Zkusil to tedy podruhé a já najednou ležela v polštářích a nohy mě vůbec neposlouchaly. Zvládla jsem se tak akorát posadit, ale na nohy jsem se nedostala. Byl to hrozně zvláštní pocit. A v tu chvíli jsem z toho ještě měla srandu. Velt se pokusil kouzlo zrušit a postavil mě na nohy. Jenže, jen co jsem se pohnula, ležela jsem zase na zemi. Pokusila jsem se znovu zvednout, jenže zase nic. Aspoň jsem se teda posadila a Velt si sedl vedle mě. Bylo na něm vidět, že ho ani nenapadlo, že by to kouzlo nešlo odstranit. Chvilku jsme si povídali, on si taky procvičoval kouzla na zvětšení a zmenšení (to je hrozně praktické kouzlo, nepotřebovala bych potom dva kufry) a je se pořád pokoušela postavit. Stále bez úspěchu. Taky už byl čas oběda a zachvíli jsme měla jít na brigádu. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že dnešek prostě prosedím. Nakonec jsem se na nohy přece jen postavila, i když jsem jim moc nevěřila. Pomalu jsem se vydala do pokoje převléknout, na oběd a pak rovnou na pozemky.

Dneska nás čekaly ty velké kameny. Lucas včera asi něco provedl, protože on měl za úkol posbírat zbytek, co jsme včera přehlédli. A pokud by po něm něco zbylo, nedostal by odměnu. Carter s Rose měli na starost koně. Já a Ethan jsme popadli lopaty a Avaline zase krumpáč. Měli jsme jít napřed a aspoň trochu vykopat ty velké šutry, aby je pak za pomoci koní dostali ven. Já, Ethan a Avaline. Skvělá trojka. Sice jsem měla od Iz, které se po včerejšku na brigádu nechtělo, že mám Avaline hlídat a pokud se mi k tomu naskytne příležitost, tak po ní hodit kámen, já ale čekala, co zase vyvedou. A protože jsem s nima byla sama, čekala jsem, že to provedou mně. A dlouho jsem čekat nemusela. Jen co jsme se zbytku ztratili z dohledu, už mým směrem letěla hlína. Kterou na mě hodil Ethan. Sice jsem se jí vyhnula, oni z toho ale měli srandu. Naštěstí pak už byli v klidu. Avaline vždycky začala krumpáčem okopávat kámen, my s Ethanem jsme pak odhazovali hlínu. A takhle pořád dokola. Pak jsem se koukla na hodinky a zjistila jsem, že už je čas večeře. Navrhla jsem jim tedy, jestli si nechtějí dát pauzu a neskočíme se najíst.

Po jídle jsme se vrátili k práci. Teda, aspoň Avaline a já. Ethan místo toho zamířil do lesa. Ano, Deníčku, do toho lesa, do kterého máme zakázáno chodit. Av se vydala za ním. A já? Přemohla mě zvědavost, a já se vydala za nimi. Částečně mě to tam i trochu lákalo, nejspíš proto, že je to zakázané. Av jsem měla stále na dohled, Ethan se ale někam ztratil. Av na něj volala, já jsem se neustále rozhlížela a najednou Ethan vyskočil a bafnul na Av. Z lesa jsme se vrátili v pořádku, nic nebezpečného ani strašidelného tam nebylo. Tedy až na Ethana. Navíc, jsme byli docela na kraji.

Vrátili jsme se tedy k práci a já nadhodila téma divadlo. Ani jeden z nich se totiž posledně neukázal. Ethan prý zaspal. *vytlemený smajlík* Scházíme večer, ale nevadí. Během kopání jsem jim povyprávěla o Červené Karkulce, kterou jsme hráli. A pak Ethan začal házet hlínu po Avaline. Dokonce jí pak hlínu nacpal i za tričko. A já se celkem bavila pohledem na ně. Když se uklidnili, začali jsme zase pracovat na posledním kameni. Už bylo totiž dost pozdě. Najednou mi na hlavě přistála hlína, i s nějakou houbou, nebo co to bylo. Doufám teda, že to byla houba. Hlínu jsem si z vlasů trochu vyklepala, pak jsem si ale řekl, že to je jedno. Stejně jsem v tu chvíli už měla hlínu úplně všude. Místo toho jsem nabrala lopatu plnou hlíny a hodila ji po Ethanovi. Omylem, samozřejmě. *andělský smajlík* Nevím, jestli to čekal nebo ne, každopádně jsme po sobě začali házet hlínu. Schytala jsem ještě pár lopat, Ethan ale nedopadl o nic líp. Pak už jsme se vydali pomalu zpátky k hradu.

Cestou jsme ale narazili na Leiu, která se snažila uklidnit koně, a Lucase, Rose a Cartera. A Lucas měl očividně perný den. Ležel na zemi, byl celý špinavý a sedřený. Nevypadal moc dobře a bylo na něm vidět, že ho něco dost bolelo. Když Leai trochu uklidnila koně, šla hned za Lucasem. Chvíli se ho vyptávala, co ho bolí. Z toho, co jsem pochopila, to vypadalo, že se Lucas nepohodl s jedním z koňů. Postavila ho na nohy, dál se ho vyptávala na něco ohledně toho, jak pojmenovali nějaký kámen nebo co, a pak mu škubla ramenem. Lucas začal křičet, mě to bolelo za něj a oba koníci opět zneklidněli. Rose s Carterem ho pak vedli na ošetřovnu, já šla kousek za nimi, pak jsem se ale odpojila a zamířila zpět na kolej. Měli to pod kontrolou. Navíc, už bylo dost po večerce a já nechtěla mít průšvih. Musím ale říct, že s Aveline i Ethanem je docela sranda. Jasně, mají trochu odlišný styl humoru, rádi dělají nachvály, ale když to nebereš moc vážně, tak se fakt pobavíš. Aspoň já se bavila. Teda, potom, co jsem přestala být nervózní z toho, že jsem s nimi sama. Jenže, tohle Iz říct nemůžu. Ona je nesnáší. Na Av je naštvaná za tu pusu, a na Ethana za tu veverku. No prostě, tohle vědět nemusí.

Zamířila jsem opět rovnou do sprchy. Trochu jsem vyprala i oblečení a pak si ve spolce povídala s Veltem a Ainielem. Bavili jsme se hlavně o klubech. Já jsem Ainielovi řekla něco o pečení, keramice a divadlu, Velta jsem se pak ptala na klub mudlů. Hrozně mě totiž zajímalo, co tam dělají. Naposledy prý byli v Londýně, zkusili si nakupovat za mudlovské peníze, a sledovali auta. Velt zapáleně mluvil o autech, lampách, vánočních světlech na silnicích (semaforech), elektrickém pramenu (proudu) a tak dále. Bylo to vážně rozkošné, a já měla co dělat, abych tam nevyprskla smíchy. Vypadal, že ho to vážně zajímá. Budu se ho muset někdy zeptat na ten jeho výzkum, co provádí...

Blíží se zkoušky, takže nevím, jestli budu mít čas něco vůbec napsat. Možná ti jen udělám shrnutí toho, jak to probíhalo. Ještě uvidím. Sice už mám všechno naučené i natrénované, ale i tak… Taky za chvíli budou prázdniny. Už se hrozně těším domů. Na rodiče, Lucase, babičky i dědečky, na Maxe. Lucas za ten rok musel povyrůst, vždyť už mu za chvíli budou 3! A těším se samozřejmě i na Chloe. Budu jí muset všechno povyprávět. Teda všechno... Chudák ani neví, na jakou školu jsem to vlastně odjela. A já bych jí ani nic říkat neměla. Nesmím. Páni, na tohle jsem do teď vůbec nemyslela. Budu muset něco vymyslet...

~ Faye ♥

Milý deníčku,

dneska jsem se zase prakticky celý den nezastavila. Takové dny mám vážně ráda. Jen co jsem se vrátila ze snídaně a dopsala pár maličkostí do eseje na létání, tak ke mně přiletěla sova profesora Archera. Na lístečku bylo, že je k dispozici v divadle, a pokud mám čas, ať dojdu připravit kostýmy. Hned jsem tam zamířila.

V divadle na mě už čekala velká bedna plná různých kusů oblečení. A tím plná, myslím opravdu plná. Nechápu, jak se to tam profesoru vůbec podařilo všechno nacpat. Asi kouzlo…

Profesor mi taky řekl téma dnešního večera. Mělo to být něco na způsob Červené Karkulky. To jsem trochu čekala, protože když na minulé schůzce profesor řekl, že se bude odehrávat v mudlovském lese, bylo to to první, co mě napadlo. Mým úkolem bylo teda připravit kostýmy pro vlka, hajného a pak samozřejmě i Karkulku. Podle toho, kolik se náš sešlo minule, to vypadalo, že se rozdělíme na dvě skupinky. Každý kostým bylo tedy třeba připravit dvakrát. Nechtělo se mi dělat každé dva kostýmy stejné, takže jsem se rozhodla, že pro jednu skupinku budou kostýmy udělané klasicky, podle popisu pohádky, pro druhou skupinku budou však trochu modernější. A protože nás bylo celkem sedm, bylo potřeba vymyslet ještě jednu postavu. Původně jsem chtěla babičku, nakonec ale profesor přišel s nápadem škodolibé víly. To se mi líbilo mnohem víc.

Profesor si sedl na stoličku a probíral se sešity, já se mezitím snažila zorientovat v té přeplněné bedně. Teda, roztříděné to bylo všechno perfektně, jen toho bylo vážně moc. Takže jsem se nejdřív vším prohrabala a promyslela si, kdo bude mít co na sobě. Profesora jsem ještě poprosila o nějaké pytlíky, do kterých bych mohla oblečení roztřídit, a pak už to šlo celkem rychle. Teda rychle, stihla jsem připravit zatím jen jednu verzi a pak jsme už s profesorem zamířili na hodinu létání.

Cestou profesor poznamenal, že jestli je venku hezky, mohli bychom si jít zalétat. Hned jsem přikývla, že venku je opravdu pěkně. Popravdě, ani jsem si nebyla jistá, jak je venku, ale vidina toho, že bychom nemuseli sedět zavření ve třídě, se mi dost líbila. I za cenu, že bychom létali mezi kužely. Profesor dal vědět zbytku rozhlasem, ať zamíří ke hřišti. Profesor si pro nás ale vymyslel něco lepšího než kužely. U hřiště se nás sešlo celkem šest (a jestli hádáš, že z Havraspáru jsem tam byla sama, tak hádáš dobře). Rozdělili jsme se na dva týmy. Já s Lisou a Lucasem proti Zmijozelu (Carterovi, Avaline a Charlotte). Zahráli jsme si takovou zjednodušenou verzi famfrpálu, pouze s camrálem. Čekala jsem, že nás bez problému porazí, všichni ze Zmijozelu totiž vypadají na košťatech dost jistě, ale hra byla překvapivě dost vyrovnaná. Myslím, že to skončilo 3 - 3, nebo možná jsme o jeden bod prohráli, ale to je celkem jedno. Prostě to bylo vyrovnané, já se dokonce jednou trefila i do obruče a jednou jsem taky pěkně přihrála Lise. Hrozně mě to bavilo, takže když profesor tentokrát ukončil hodinu hned, co zazvonilo, trochu to zamrzelo. O to větší škoda to byla, že to byla úplně poslední hodina létání. A zrovna když jsem se toho koštěte přestala tolik bát.

Po obědě jsme s Lisou zamířili do astronomické věže, i když ani jedna z nás moc nedoufala v to, že by hodina byla. Sedli jsme si, povídali si o zkoušce z astronomie a divadle, a brzy se k nám přidal Carter a Daniel! Vážně? Na hodiny, kde se rozdávají body, nechodí, ale na hodinu, která pravidelně odpadá, přijde. No to už je stejně jedno, nebudu se kvůli tomu zase vztekat. Stejně se letos už nic nezachrání. S Lisou a Carterem jsme ještě chvíli probírali létání. Carter si postěžoval, že kdyby věděl dřív, že půjdeme létat, vzal by si sebou famfrpálovou výstroj. V té by se mu prý létalo líp. Nevím, podle mě kvůli tomu nadělal až moc velké cavyky. Na rozdíl od většiny holek, on měl na sobě aspoň kalhoty, zatímco my měly sukně. A létat v sukni je celkem na nic. Pak se taky zmínil o tom, že on jakožto zmijozelský střelec měl výhodu. No, na to že proti nám stál jeden člen famfrpálového týmu, tak jsme si vedli celkem dobře…

Mimochodem, Daniel tam celou dobu okolo nás poletoval, neustále někam odbíhal a lítal s hůlkou v ruce. Nepřipomíná ti to náhodou někoho? Marka například? Ještě že ti dva se zatím nesešli na jedné hodině. To by dopadlo…

Pomalu jsme se všichni zvedli a vydali se do učebny dějin. Tedy, všichni až na Ma- Daniela. Vidíš to? Já už si je pomalu začínám plést. Ten zamířil na kolej, že si jde pro učebnice a hned dojde. Nedošel. Opět jsem si Lise trochu postěžovala na to, jak to u nás vypadá. Ale ani u nich to není žádná výhra. Poslední dobou z Nebelvíru chodí na hodiny pravidelně jen ona. Mrzimor odpadl už dávno jen Zmijozel zatím docela chodí.

Najednou se na stole před námi objevila tabule. Profesoru Grathovi se na hodinu buď nechtělo, anebo nestíhal. Látku nám proto poslal napsanou na tabuli. Všechny tři nás to dost pobavilo, ale proč ne? Rychle jsem si opsala látku do sešit a s Lisou jsme se pomalu vydali do divadla. U východu ze třídy jsme se setkali s Iz, protože jsem ale ještě chtěla dodělat kostýmy, jen jsem ji pozdravila.

Divadlo bylo ještě zamčené, takže jsem si odběhla hodit věci na kolej a když jsem se vrátila, bylo už odemčeno. V divadle už byla Jennifer a Lisa, Emily během chvilky dorazila a já rychle dodělávala kostýmy. Profesor ještě zbytku rozhlasem připomněl, že klub začíná, ale nikdo ze Zmijozelu se neukázal. Takže profesor rychle vysvětlil, co budeme hrát, každá z nás si vylosovala svoji roly, převlékly jsme se do kostýmů a měli pár minut na rozmyšlenou, jak to vůbec zahrajeme. S holkami jsme se moc nedomlouvaly, prostě jsme improvizovaly. Ještě bych ti asi mohla říct, kdo hrál co, že? Takže Lisa byla Karkulka, Emily hajný, Jenn škodolibá víla a já zvěromág (vlk). Nejdříve šla na scénu Lisa, hned po ní Jenn, já o chvíli později a nakonec se přidala Emily. Na scénku jsme měli jen 20 minut, i tak nás ale profesor musel zastavit, protože už byl čas večerky. To byla trochu škoda, zrovna jsem se ve vlčí podobě chystala skočit na hajného, sežrat ho a potom i Karkulku. Ale i tak jsem si to parádně užila, profesor se zdál být nadšený, každé z nás dal 5 bodů a pak nás poslal na kolej, ať nejdeme pozdě.

Řekla bych, že kostýmy se mi celkem povedly. Byla jsem se ráda, že si všichni nakonec zvolili tu klasickou variantu kostýmů, ta druhá varianta byla hodně narychlo udělaná a tolik se mi nelíbila. Lise to jako Karkulce vážně slušelo, Emily sice muselo být v kostýmu trochu teplo, protože jediné, co se mi hodilo na hajného, bylo zimní oblečení a Jenn jako víla sice vypadala trochu komicky s těmi obřími křídly, které jsem přihodila ke kostýmu na poslední chvíli, ale ani jedna z holek si nestěžovala. Nejlehčí bylo vymyslet oblečení pro zvěromága. Tomu jsem náhodně vybrala nějaké oblečení a ke kostýmu přihodila masku vlka a hůlku. Nic víc se dělat ani nedalo.

Na koleji seděla Iz a Ash. Ash vypadal, že se od včerejška z místa vůbec nehnul, Iz byla naštvaná kvůli rozházeným šachům. Chvíli jsem se s ní bavila, ale byla jsem dost utahaná a tak jsem během chvilky usnula. Probudila jsem se až teď k ránu, Ash ani Iz už ve spolce nebyli. Taky mě mohli vzbudit, za ta bolavá záda jim asi moc nepoděkuju. Protože jsem se celkem prospala, rozhodla jsem se, že se s tebou ještě podělím o dojmy z dneška. I když, vlastně už ze včerejška. A chystám se znovu zalehnout, tentokrát už pěkně do postele. Snad ještě usnu. Dobrou noc.

~ Faye ♥

Milý deníčku,

netrvalo to dlouho, a krátce po Lindě se objevil i Daniel Kings. Zatímco Linda marodila s dračími neštovicemi spalničkami, Daniel se staral o nemocnou babičku, se kterou žil po smrti svých rodičů. Já byla nadšená z toho, že konečně bude na hodinách trochu víc modrých plášťů a že se nám třeba podaří aspoň trochu stáhnout tu obrovskou ztrátu bodů na ostatní koleje. Nebo aspoň jsem si to myslela, realita byla trochu jiná…

Včera po obědě jsem se vydala na hodinu lektvarů. Byla jsem si jistá, že tentokrát bude. A taky byla. Jenže ne s profesorkou Mang, ale s profesorkou Leadenrose. Což mi ale vůbec nevadilo. Já byla spokojená z toho, že se ta hodina vůbec koná.

Na hodině jsme vařili teplolaď. Ten jsem už vařila na poslední hodině, jenže se mi tak úplně nepovedl, a dostala jsem z něho P. Vařila jsem si ho párkrát i v klubu lektvarů, a dokonce se mi naposledy podařil udělat správně, tak jsem doufala, že si aspoň opravím to P. Jenže, opět jsem dostala tu lososovou barvu co minule a ne tu krvavě rudou, jakou by lektvar měl mít. Trochu naštvaně jsem ho nesla profesorce na oznámkování. Dala mi za něj N, takže přece jen malé zlepšení. Poznamenala jsem, že vím, že se mi nepovedl, a že v klubu se mi už i povedl uvařit správně, jen na hodinách ho kazím. Trochu se na mě překvapeně koukla a říkala, že ten lektvar zkažený není, že je dobrý. To možná jo, ale V to není.

Vrhla jsem se na další lektvar, bezesný spánek. Ten jsem už také několikrát zkoušela, jednou mi s ním dokonce pomáhal i Velt, takže tam jsem čekala V. A taky jsem ho dostala a profesorka Leadenrose mi ho pochválila. Iz trochu protestovala, že po mě nechce jít, ale i ona pak dostala V. Naopak Carterovi se moc nedařilo. Z obou lektvarů dostal z N a byl z toho chudák celý špatný. Ono celkově se Zmijozelu na lektvarech moc nedařilo. Za to nám jo. Myslím, že nakonec jsme posbírali i více bodů. Po hodině jsem ještě zůstala ve třídě a povídala jsem si s profesorkou. Původně jsem se jí chtěla jen zeptat na to, jak je to s objednáváním přísad do lektvarů. Pak jsme se ale začali bavit o tom, jak moc ztrácí Havraspár body, čím to je a tak dále. Profesorka už ale pak musela jít a já měla fakt pořádný hlad, takže jsme se domluvili, že se za ní druhý den zastavím do kabinetu.

Na koleji byla zatím jen Linda a já si tedy aspoň sepsala objednávku na přísady. Nakonec jsem podlehla i smutným očím Olivera, a objednala mu další dvě klubka. Jestli je ale hned zničí, tak je to vážně naposledy, co jsem mu je objednala. Mezitím přišel i Daniel a s Lindou trénovali. Objevila se i Kal a i s Iz jsme si s ní dlouho povídali. Nejdříve jsme řešili plán na budoucí prváky. Iz je chtěla začít šikanovat a vyhrožovat jim, že na ně sešle kouzlo na zvracení slimáků. To se zase nelíbilo mně, takže jsme se o tom trochu dohadovaly. Náš rozhovor se stočil i k tomu, že to říká jen proto, že neví jaké to je, zatímco já jo. Toho si všimla Kal a ptala se mě, kdo je na mě poslal. Trochu mě tím překvapila, protože jsem si myslela, že o tom ví. Na oplátku jsem ji zase překvapila já odpovědí, že to byla Rose. Ve zkratce jsem ji o tom povyprávěla, a pak jsem byla docela ráda, že se změnilo téma.

Tentokrát jsme se bavili o tom, jak jsou tu kluci podivní. Nejdříve nám vyprávěla o Martinu Rotterovi, o tom jsem ti, myslím, už psala minule. Prostě je to ten, kterého chtěli vyhodit z okna. Pak o nějakém Adamovi. Teď vážně doufám, že se jmenoval Adam, abych řekla pravdu, moc si to jméno nepamatuju - budeme mu prostě říkat Adam. Ten neustále všechny otravoval, hlavně Emily, a prý se taky pokoušel sbalit i nějakou profesorku, která už tu ale neučí. Oba chodili do havraspáru.

Pak nám začala povídat o podivínech z Nebelvíru. O jednonohém Maxovi, kterou mu ukousl krokodýl ve stokách, a který i s jednou nohou zvládl bez problému utíkat za Kal. Prý jí taky jednou dokonce i vyhrožoval. A myslím, že ho pak i vyloučili, nebo odešel. Dalším byl nějaký Paul. O tom jsem už taky něco málo zaslechla. Ten byl zase závislý na exasilu. Posledním, o kterém mluvila, byl Amai. To byl Japonec, čistokrevný kouzelník, který nesnášel kouzelníky nečistého původu. Jsem docela ráda, že už tu není, protože by z nás kamarádi asi nebyli. Teda spíš určitě. A naštěstí tu nikdo takový ani není. Nebo o něm aspoň nevím… Měl taky na obličeji jizvu, myslel si, jak není děsivej a že na něj holky letí. I on patřil do Nebelvíru, ale prý by spíš měl být ve Zmijozelu.

Kal se pak ještě zmínila o nějaké Vin, otravné holce, která neustále o všem chtěla rozhodovat a pak se pomalu vydala na pokoj učit se. Má totiž teď zkoušky. Za chvíli odpadla i Iz a já zase chvilku trénovala. Ve spolce zůstala jen Linda, která ale spala. Musela být ve spolce celou dobu, co jsme si povídali s Kal, ale vůbec jsem si jí nevšimla. Ukázal se taky Daniel, který si ode mě půjčil sešity. Slíbil, že od teď bude už chodit na všechny hodiny a pak jsme si ještě dlouho povídali o jeho rodičích. Ani nevím kdy, ale i já jsem usnula s hlavou položenou na stole. A Dan taky.

Ráno jsem se probudila celá rozlámaná. Zlatá křesla, na těch se spí ještě celkem pohodlně, ale ty židle… Hrůza. Hned ráno si mě zavolala profesorka Leadenrose do kabinetu, takže hned po snídani jsem k ní zamířila. Jak jsem si včera psala objednávku, místo kořenu scarzonery jsem tam napsala pouze kořen. Profesorka samozřejmě nemohla tušit, jaký že kořen jsem to chtěla. Nechápu, jak se mi to povedlo. I tak mi profesorka řekla, že se mám stavit po obědě, že objednávku budu mít nachystanou.

Zamířila jsem na kolej, kde se zase po dlouhé době objevila Rose. Hned jsem jí oznámila tu smutnou zprávu. Ten blín, co mi dala na hlídání zvadl. Ale úplně. Jeden den byl v pořádku, a druhý den bylo najednou po něm. Rose si z toho nic moc nedělala, měla ještě nějaká semínka a zasadila ho znovu. Takže ho mám zase na hlídání. Iz se to moc nelíbí, protože ten blín fakt nehorázně smrdí, nakonec jsme se shodli na tom, že prvákům, kteří nebudou chodit na hodiny, místo slimáků hodíme na hlídání blín. Ten smrad by je snad mohl vyhnat z pokojů.

Před obědem jsem ještě připomněla Danielovi, ať určitě dojde na přeměňování a donese mi sešit, a zamířila jsem na oběd a pak opět za profesorkou Leadenrose. Předala mi objednávku, a pokračovali jsme ve včerejším rozhovoru. Říkala jsem jí o našem plánu, co máme s Iz na budoucí prváky. Do toho patří i to, že je donutíme co nejdřív napsat a odevzdat eseje, ať to mají hotové ještě předtím, než z nich opadne to prvotní nadšení z nové školy. Taky navrhla, že bychom je mohli strašit tím, že je zavřeme do mučírny. No není skvělá? To nás ani nenapadlo a je to rozhodně lepší nápad, než na ně posílat slimáky.

Trochu jsem ztratila pojem o čase a málem jsem zapomněla na hodinu. Rychle jsem se rozloučila s profesorkou a letěla nahoru. Cestou jsem se modlila, ať tam je Daniel i s mým sešitem. A samozřejmě že tam nebyl. Byla tam jen Charlotte ze Zmijozelu a Lisa z Nebelvíru. A já. Poprosila jsem profesorku, jestli si můžu rychle skočit pro sešit. Doběhla jsem na kolej, a tam najdu Daniela a Lindu, jak si v klidu hrajou šachy. Chtěla jsem je dotáhnout na hodinu, protože profesorka hodlala rozdávat body, ale ani to s nimi nehlo. Daniel mi jen podal sešit a Linda řekla, že se žádná hodina nahlásila. No chápeš to? Řekla jsem jí, že hodiny už se většinou nehlásí, prostě jsou. Jen se ušklíbla a řekla, že to přece ví. Naposledy jsem se jich zeptala, jestli teda jsou na hodinu nebo ne. Jejich odpověď? Možná dorazí později…

Deníčku, co si budeme namlouvat. S takovýmhle přístupem si to poslední místo vážně zasloužíme. Vrátila jsem se na hodinu, získala 5 bodů a pak jsem letěla k divadlu, kde jsem měla chystat kostýmy. Jenže divadlo zamčené a profesor Archer nikde. Zkoušela jsem to i u něj v kabinetu, ale taky nic. Pro jistotu jsem se znovu vrátila k divadlu, co kdyby se náhodou opozdil. Ale nedošel. Vrátila jsem se teda na kolej, a poslala mu sovu. Ve spolce byla Linda a Daniel. Od Daniela jsem si rovnou vzala sešity, nechtěla jsem riskovat, že ho zítra zase budu muset hledat. Objevil se tam po dlouhé době i Ash. Pak se tam Linda válela po zemi, že je jí prý špatně a Dan okolo ní skákal. Začal jí nosit lektvary, dávat jí napít, najíst a tak dále. A já byla pořád víc a víc vytočená. Ash donesl piškvorky, že prý když ho párkrát porazím, tak se mi zlepší nálada. No jo, jenže Ash poslední dobou dost trénoval a už nebylo tak lehké ho porazit. Na druhou stranu, ta hra byla pěkně vyrovnaná a bavilo mě to víc, než když jsem pořád vyhrávala. Během hraní jsem se stihla domluvit s profesorem Archerem. Měl mi dát vědět ráno, až bude na hradě, abych přišla přichystat kostýmy. Ash si také vyřizoval nějaké to psaní, takže sovy se u nás střídaly jak na běžícím páse. Taky jsme uspořádali (nebo aspoň já to tak brala) takovou malou soutěž o to, která sova se vrátí dřív. Jestli Katie, nebo Audrey. A Katie je borec, vyhrála!

Někdy mezi hraním a dopisováním si s prof. Archerem jsem si stihla postěžovat Ashovi, jak mě vytáčí, jak od nás z ročníku na to všichni kašlou. Většinou jsem na hodinách vážně sama. Už nemám pomalu ani náladu někomu půjčovat sešity, s tím, jak je pak těžké dostat je zpátky. Ash mi říkal, ať jim je nepůjčuju, jenže já se stejně vždycky nechám ukecat. Ale Ash je správnej, to moje stěžování trpělivě poslouchal.

Piškvorky jsme hráli celkem dlouho. Tak dlouho, dokud jsme nezjistili, že na hraní máme moc malou hrací plochu a málo kamenů. Většina her končila remízou. Ash pak usnul u stolu a vůbec se mi ho nedaří vzbudit. Takže jsem se rozhodla, že si pro změnu postěžuju tobě, Deníčku. No jdu ho zkusit ještě jednou probudit a pak sama zalehnu. Zítra je divadlo, takže se nehorázně těším a pak ti hned napíšu, co jsme hráli. Dobrou noc.

~ Faye ♥

Milý deníčku,

hodně často jsem procházela okolo zelené konvičky hlásající, že je čajový koutek otevřen, bez povšimnutí. Po poslední zkušenosti se mi tam vůbec nechtělo a čajovně jsem se vyhýbala velkým obloukem. Až do dneška.

Ani nevím, co mě to napadlo. Na pokoji Iz ještě spala, já se nudila a tak jsem vzala sešit připravený na esej z astronomie, který téměř od začátku školy zůstal úplně prázdný, a vydala se tam. Když jsem tam přišla, trochu jsem si oddechla. Nebyla tam Rachel, kterou stále podezírám z toho, že ten láskonoš byla její práce, ale Lillyan. Dalším dobrým znamením bylo to, že tam seděl Carter, pil čaj a po nikom neslintal jak minule.

Sedla jsem si tedy k nízkému stolku, okolo kterého je plno polštářů a během chvilku u mě byla Lill. Nabídla mi černý, šípkový nebo mátový čaj. Ovocný naštěstí nebyl, a asi určitě bych si ho ani nedala. Vybrala jsem si ten mátový a během chvilky už stál přede mnou. Nejdříve jsem ho pořádně prozkoumala, a když jsem neucítila žádnou nasládlou vůni, tak jsem se napila. A byl to opravdu jen mátový čaj. I když teď zpětně si uvědomuju, že dávat si mátový čaj nebyl zrovna rozumný nápad. Ta vůně máty by nejspíš přebila všechno.

Vytáhla jsem teda sešit, a začala přemýšlet nad esejí. Po dlouhé době jsem konečně vymyslela základ - název pro planetu, galaxii i obyvatele. Pak jsem pomalu začala psát a stihla vypít ještě další šálek čaje. Potom už jsem ale musela letět na hodinu formulí. Minule nám profesorka Fowler říkala, že je možné, že hodinu nestihne, ale protože nás čeká poslední kapitolka teorie, nechám nám ji kdyžtak napsanou na tabuli. Jenže, profesorka Fowler nedošla, a tabule taky nikde nebyla. Iz šla na oběd, já jsem se vydala na kolej, protože jsme včera zase měli pečení a napekla jsem spoustu pizzy a taky nějaký ten slaný koláč. Najedla jsem se, popadla sešit z přeměňování, který chtěl půjčit Carter, a vydala se zase do čajovny. Ta esej se mi tam psala skvěle. No skvěle ne, ale rozhodně líp než na koleji.

Lill vypadala trochu pobaveně, když jsem se tam po chvilce zase objevila, ale nevadí. Poprosila jsem opět o mátový čaj a pokračovala ve psaní. Později jsem si na doporučení Lill dala ještě šípkový čaj, a byl opravdu moc dobrý. Pak už jsem zase spěchala na hodinu obrany a doufala, že aspoň tahle hodina bude.

Dorazila jsem k učebně, kde už byla profesorka LaMalet, ale nikdo jiný tam nebyl. Pobaveně jsem si sedla do lavice. Že bych se konečně dočkala hodiny, na které bych byla sama? Za chvíli však dorazila Iz, chvíli potom i Lisa a zbytek ze Zmijozelu si profesorka LaMalet pozvala rozhlasem. Když se všichni dostavili, profesorka každému z nás rozdala dva sešity. V jednom byly otázky, do druhého jsme měli zapisovat odpovědi. Když jsme měli hotovo, čekali na nás vzadu ve třídě pytlíky různých barev s indiciemi. Podle těch jsme měli uhodnout, o jaký předmět se jedná. Jak se tam ale všichni nadšeně nahrnuly, tak jsem se pořádně k pytlíkům nemohl dostat, proto jsem čekala, až se to tam trochu vylidnilo a pak jsem pytlíky rychle prohledala, zapsala odpovědi a odevzdala sešit. Carter už měl hotovo a čekal v lavici. Předala jsem mu zatím sešit z přeměňování a čekala na Iz, která se u pytlíku nějak zasekla. Chvilku jsme se s profesorkou a Carterem bavili o všem možném. O téhle hodině, o tom zda nás bude učit i příští rok, o keramice,… Opravdu doufám, že ji příští rok znovu budeme mít. Je to jedna z nejlepších profesorů, co jsem zatím měla. No dobře, za ten rok jich tolik nebylo, ale je fakt super.

Iz stále zkoumala indicie, mě už ale přestalo bavit čekání na ni, rozloučila jsem se s profesorkou a zamířila na kolej. Cartera to očividně taky přestalo bavit, protože vycházel hned za mnou. Na koleji na mě opět čekalo překvapení. Objevila se totiž moje dlouho ztracená bývalá spolubydlící Linda. Chvilku jsem se s ní bavila, půjčila jí sešity na dopsání a pak jsem si všimla Kal, která seděla u velkého stolu. Předtím jsem si jí vůbec nevšimla, tak jsem ji pozdravila, a najednou byla pryč. Linda na to docela vyjeveně koukala, já už jsem si na tohle zvykla od Velta, a tak jsem čekala, kde se Kal objeví. A objevila se hned vedle mě.

Večer jsme ještě trošku s Iz trénovaly (jak se blíží zkoušky, je čím dál tím lepší ukecat ji, aby trénovala). Iz dokonce tvrdila, že posilněná exasilem od Cartera bude trénovat až do rána, ale už spí. *vytlemený smajlík* A já se taky chystám zalehnout.

~ Faye ♥