ŽvB deníky

Vida, 12. zápis píšu na mé 12. narozeniny, to mi to ale hezky vyšlo. Naštěstí se zdá, že dneska ani nebudu psát moc dlouho.

Povedlo se mi přede všemi kromě Dannyho utajit datum mých narozenin. Ne, že bych se o to nějak zvlášť snažila, ale prostě na to nedošla řeč, což mi naprosto vyhovuje. Odpoledne jsem se došla porozhlédnout po sklenících (byla jsem tam už včera s Dannym, zapomněla jsem o tom napsat, divil se, proč se chci někdy schovávat před lidmi. Stejně nevím, jak to může někdo nechápat), obhlédla jsem záhonky a také volná místa ve skleníku. Až bude schůzka, určitě si pořídím semínka a začnu něco pěstovat.

K večeru mi dorazil balíček od rodičů. Mamka peče vždy všem dorty k narozeninám a nemohla si to odpustit ani ve chvíli, kdy jsem v internátní škole. Nutno podotknout, že ten dort dorazil docela v dobrém stavu, ani se nerozmačkal. Zatím jsem ho nenačala, asi ho načnu až zítra s Nell nebo tak.

Když jsem se učila na koleji kouzla z Přeměňování, vyzvídala ode mě taky Aytynin za přítomnosti jedné prvačky (jmenuje se Rebecca), co já a Danny. Nevím, co s tím všichni furt mají, proč se takhle neptají třeba na Nell a Matta Masona? To je mnohem divnější pár, po tom, co jsem se dozvěděla, že Matt jí někam zavřel, když byla malá či co. Profesorka Orwell to prý teď řešila a Nell nechápe proč. ale asi to bylo dost zajímavé.

Jinak jsme večer byly s Nell na koleji a mluvili s Devonem. Říkal, že mu nevadí, když lezeme po večerce, že mu to začne vadit až tehdy, když nás někdo chytí, a že tehdy se budeme bát jít ven už v devět. Vlastně je to docela vtipná představa, mračící se Devon, ze kterého jde strach, ale to jsem nahlas samozřejmě neřekla. Doufám, že mu v pondělí, až mě profesor Carey zavolá rozhlasem, nedojde, že se moje noční vycházky neobešly bez problémů...

Za mnou je první chladnější období v Bradavicích. Nejen, že si tu začínám zvykat, ale už se mi tu i líbí. Sice se mi občas stýská, ale rodiče mi píšou a já jim odepisuju, takže vím, že doma je všechno v pořádku.

Dlouho jsem nepsala, a tak moc nevím, kde začít. Asi bude nejlepší začít tam, kde jsem minule skončila. V pondělí byla letos první hodina OPČM, popravdě mi to ani trochu nepřišlo zajímavý. Bavili jsme se o Slídivém kukátku, muselo se hodně psát a vůbec nevím, čím je tak zajímavé. Ale to nevadí, třeba to bude časem jiné.

Od středy se ale stává tenhle týden zajímavější. Ráno jsme měli Dějiny s mně již známým profesorem Careym. Později dorazila na hodinu Kate, se kterou jsem od Předvečeru všech svatých nemluvila. Jasně, že měla spoustu dotazů, chtěla vědět všechno, co se stalo, no prostě Kate, nic neočekávaného. Co bylo horší, že všechna tahle snaha získat informace se děla při hodině Dějin, kdy se nám snažil profesor Carey dostat do hlavy čarodějnictví ve starověkém Egyptě. Ne, že bych si nepsala, já ho stíhala, to bych si nedovolila, ale asi jsme mohli rušit ostatní a hlavně profesora Careyho. Pokusil se mě nachytat na otázku, kterou říkal chvilku předtím a asi si myslel, že ji nebudu vědět, ale věděla jsem. Trošku ho to udivilo. Po konci hodiny k nám s Kate měl krátký proslov o tom, jak to nevypadá, že bychom chtěly projít prvním ročníkem.

Létání odpadlo, až odpoledne mě čekaly Kouzelné Formule. Profesorka zkoušela dobrovolníky, z každé koleje jednoho. Kluk ze Zmijozelu (myslím, že ho oslovovala "pan Snow") se tvářil sebevědomě, ale nakonec získal pět bodů místo šesti, protože se mu nějak nedařily zrušit modré jiskry. Holka z Havraspáru něco málo uměla, ale byla potom drzá, tak nedostala nic. Chlapec z Nebelvíru, který se nechal vyvolat, dostal plný počet bodů a to zkoušení trvalo asi minutu a půl. Když se rozhlížela po někom z Mrzimoru, nikdo se nehlásil. Říkala jsem si, že není co ztratit, teorii jsem měla naučenou a kouzla jsem cvičila naposledy v sobotu večer. A tak jsem se přihlásila. Kupodivu to šlo jako po másle a získala jsem naší koleji šest bodů!

Po večerce - vlastně to bylo docela brzo, ale kvůli nějakému nepořádku v síni profesorka Orwell posunula večerku celému hradu o půl hodiny dopředu - jsem zrovna odpočívala na koleji mezi cvičením kouzel, když přiletěla krásná hnědá sova, jakou už znám. Hned jsem věděla, že píše Danny. Navrhoval, že bychom se mohli v deset hodin sejít v kuchyni. Asi půlhodinu jsem seděla na koleji a čekala na desátou hodinu, až ve třičtvrtě dorazil, jak zákon schválnosti káže, Devon. Naštěstí se mi povedlo trošku se zpožděním kolej opustit. Byla jsem přesvědčená, jak jsem to úžasně vymyslela, jak jsem okolo něj prošla, když usnul, ale o pár dní později mě oslovil ve Vstupní síni tak, že mi v tu ránu bylo jasné, že to celé bylo zahrané a ví naprosto přesně, že jsem šla ven. Ale bral to docela dobře, kupodivu.

S Dannym jsme strávili v kuchyni dost času, mimochodem od něj mám půjčené nějaké knihy, které mu nesmím zapomenout vrátit. Když už jsme došli k závěru, že je na čase jít (vlastně on došel k závěru, že by měl jít), doprovodil mě ke klubu a šel spát. V klubu jsme byli s Mattem a Nell, jako skoro každý večer, ještě dlouho do noci.

Můj čtvrteční den, podobně jako každý čtvrtek, začal až odpoledne. Proč bych měla vstávat, když vyučování mám po obědě? U jídla jsem se ale od Dannyho dozvěděla, že prý se Lektvary posouvaly a byly už dopoledne. Naštěstí to byl planý poplach a profesor Gordon Alert na hodinu dorazil, i když se zpožděním. Ukázala jsem mu úkol, byl nadšený z úpravy mého sešitu (to si nikdo jiný nevede sešit, jak má?) a dal mi za něj a za úkol tři body. Můj Lehosil byl prý nejlepší práce toho dne, tak mi dal další čtyři body a prý můžu navíc přijít do Klubu lektvar, který je jinak až od druhého ročníku! Další tři body dorazily jsem Mrzimoru získala za Teplolaď. Po téhle hodině už mi vůbec profesor Alert nepřijde tak děsivý, jako dřív.

To samé se ale nedá říct o profesoru Careym. Večer jsem jen chtěla přejít mezi kolejí a klubem, na koleji byla nuda a tak. No a nemohlo se stát nic jiného, než že jsem, jak jsem šla po tmě, aby mě nikdo neviděl, do něj vrazila. Chvíli jsme se navzájem omlouvali, ale pak mu došlo, kolik je hodin. Nestrhl mi body ani nic, ale prý si mě příští týden zavolá na trest. Ten si o mně už musí myslet, jaká jsem hrozná průserářka, ale ve skutečnosti mě on přistihl snad při všech porušeních pravidel, jakých jsem se za ty necelé tři měsíce ve škole dopustila. No nevadí, tak mě má jeden profesor a taky náš prefekt za problémovou. Stejně mi to ale vadí. Příště už si budu muset dávat větší pozor.

Od posledního zápisu uběhl víkend. Krátký víkend s tím nejlepším zakončením, kterého mohlo nastat. Ale popořadě.

V pátek jsem si zase trošku popovídala s Shinjim. Stavili jsme se u jezera za skleníky, dovedl mě tam. Skoro mi bylo líto, že to místo zná, vlastně jsem tam nikoho jiného nikdy nepotkala. Propovídali jsme dost dlouhou dobu, až do začátku Astronomie. Ta proběhla, jako obvykle, ve věži. Je to na nic, Astronomie v pátek odpoledne, špatně se na to soustředí, ale až do konce hodiny jsem vydržela. Večer jsem mluvila s Blair Taylor, to je myslím druhačka od nás z koleje. Zná se s Dannym, zmínila něco o tom, že je jeho sestra, ale vzápětí se tvářila, že je to složitější, takže nevím. Zakecaly jsme se o něm, o lese, o jeho narozeninách. Zjistila jsem, že měl narozeniny. Blair mi neřekla, kdy přesně, já to po ní ani nechtěla.

Jo, taky jsem se dozvěděla, že Hann Bennett prý vyloučili. Zjistila jsem to tak, že na koleji neměla ani jeden kufr, víc mi o tom řekla potom Blair. Prý napadla zmijozelskou prefektku a už měla podmínečné vyloučení. Asi stejně nikdy nepochopím, proč někdo, obzvlášť někdo s podmínečným vyloučením, napadne prefektku. Je mi té Hann trošku líto, vypadala docela mile. Nestačila jsem se s ní nějak moc seznámit.

Před pravidelným posezením v klubu jsme se ještě s Nell stavily za profesorkou Strawberry, která má kabinet v jasnovidecké věži. Je to hrozně pěkné místo. Profesorka Lorra Strawberry vlastní vlka, kterého už jsem párkrát v hradě potkala. Jmenuje se Duch a je hrozně milý a mazlivý. Nikdy jsem neviděla takového ochočeného vlka, jako je Duch. Ale já jsem tady u kouzelníků ještě hodně věcí neviděla.

V sobotu mi pro změnu nebylo moc dobře, přešla jsem někdy okolo poledne z klubu do ložnice a pokračovala ve spánku. Vím jenom, že se stavěly ty ohrady a byla výprava do lesa, jak nám říkala profesorka Orwell ve čtvrtek večer.

Nedělní ráno pro mě nebylo ničím speciální, tedy, nenapadlo mě, že je. Když jsem vstala, nedošlo mi totiž, že je 31.10 - Předvečer všech svatých. Vím, byla jsem varovaná Nell dopředu, ale mě fakt nenapadlo zjišťovat si v neděli, co je za den! Vyšla jsem do Vstupní síně a málem jsem zaječela tak, že by to pravděpodobně slyšel i pan Redhorn v kabinetě v šestém patře. Ale ovládla jsem se. Všude bylo spoustu krve, kostlivců, netopýrů, mučících nástrojů a vůbec všeho. Zase jsem se otočila do klubu, kde jsem o tom informovala Matta Blacka s Nell. Nepřišlo jim na tom vůbec nic divného. Zajímalo, jestli podobně děsivé to tu je i na jiné svátky, nebo jenom na Halloweena. Nell každopádně vypadala dost nadšeně, když později do té Vstupní síně vešla.

Předvečer všech svatých byl zároveň dnem vydání prvního dílu našeho školního časopisu. Nell s Mattem byli na cestě prodávat, mě poslali za šesti profesory, kteří nám pomohli při tvorbě časopisu, abych jim ta čísla dala zadarmo. Protestovala jsem, že mám jít za profesory, ale na druhou stranu je to stále lepší, než stát uprostřed Vstupní síně a prodávat časopisy studentům. Horší bylo, kdo všechno na tom seznamu byl. Orwell, Hitori, Senter, Redhorn, Carey a Strawberry. Vzala jsem to od toho nejhoršího. Profesorka Orwell byla nepříjemná více než obvykle, ale časopis si vzala a vyhlásila i prodej časopisu ve Vstupní síni, když jsem ji hezky poprosila. Slečna Hitori a profesorka Senter mi dokonce zaplatili, i když jsem se bránila. Dobře, u profesorky Senter jsem se už nebránila, po tom, co jsem se dozvěděla u slečny ošetřovatelky. Redhorn děkoval a usmíval se, do teď bylo všechno v pohodě.

Ale pak přišel na řadu profesor Carey. Minule, když jsem ho viděla, jsem se mu začala hrozně smát, protože jsme byly s Nell a ona mi jen pár minut před tím vyprávěla, jak mu dala pusu pod jmelím a jak se červenal. Fakt to nešlo. Ale mračil se, když jsme se smáli, a to se mi vůbec nelíbí. Předání časopisu jsem vzala najednou i s omluvou, měla jsem pocit, že se propadnu do země. Nepropadla jsem se, naopak byl profesor Carey hrozně milý a tvářil se, že se ho to vůbec nedotklo. Asi už má trénink, když učí prváky.

Když jsem vyřídila ještě profesorku Strawberry, která nám do klubu poslala balíček sladkostí (samozřejmě, že jsme si s většinou ještě včera bez větších problémů poradili), vydala jsem se do Vstupní síně za Mattem a Nell. Později jsme se s Nell vypravily k lesu, kde se stavěly ohrady - ten les mě lákal, chtěla jsem se k němu podívat, ale pod dozorem. Byla to dobrá výmluva, jít tam takhle s Nell a ještě za dozoru profesorů. Z dálky několika metrů vypadá Zapovězený les jako... vlastně jako úplně normální les. Hm.

Mohla jsem čekat, že když se tam jenom takhle vypravím, že tam potkám Dannyho. A že se mnou půjde Kate a okolo Dannyho se bude motat Ay. A že mě Nell s Kate budou nutit, abych si s ním popovídala. Nakonec jsem byla téměř násilím k takovému činu dostrkána, začali jsme mluvit o časopisu a podobných nedůležitých věcech. Když už jsem se skoro dostávala k jádru věci (rozuměj: už 5 minut jsem se nemohla vymáčknout, co že vlastně chci), Danny chtěl jít dostavovat ty ploty, a tak jsme se rozloučili, že se uvidíme na hostině. Já jsem odnesla jeden plot a pak jsem se vypařila pod schody ke Klubu lektvarů (mimochodem je to skvělé místo) přemýšlet, jak mu to řeknu. Fakt jsem nechápala, jak jsem se do něčeho takového mohla ještě celkem dobrovolně namočit.

Byla vyhlášená hostina, dorazila jsem do Velké síně. Většina lidí včetně Nell už tam byli. Profesorka Orwell nám oznámila, jak skončila výprava, a poslala nás na ošetřovnu, kdybychom chtěli vědět něco bližšího. Profesor Carey řekl ještě něco o plotech a pak se objevila hostina, když profesorka švihla hůlkou. Byla fakt divná. Dýně měly nožičky, koláče na nás pomrkávaly, pudink vypadal, jakoby do každé mísy přidali aspoň skleničku plnou krve. Chuť slavnostní večeře na tom ale neutrpěla. Už ráno mi došlo, že takhle se asi kouzelníci na Halloweena baví.

Za večer, který jsem strávila s přemýšlením nad tím, co udělám s tím Dannym, jsem nevymyslela vlastně vůbec nic. Když Nell došla trpělivost a poslala mě na něj čekat do Vstupní síně, absolutně jsem netušila, jak celou situaci vyřeším. Vlastně jsem měla chuť utéct na pokoj, schovat se pod peřinu a tvářit se, že mi nebylo dobře.

Tenhle svůj plán jsem nestihla zrealizovat, protože za chvilku šel okolo Danny. Ani ukecat jsem to už nemohla, protože si to namířil přímo ke mně. Tohle byla ta nejhorší chvíle celého pobytu v Bradavicích, byla jsem rudá až za ušima a fakt jsem nevěděla, co říct. Danny to, asi aniž by to věděl, vyřešil za mě slovy, ať nic neříkám. Chvíli jsme si jen tak povídali, až dokud nešel okolo Merovol Grosse. Netuším, proč měl tu potřebu zeptat se mě, jestli se mi líbí. Rychle jsem uvedla na pravou míru, že v žádném případě, a využila jsem situace. Začal hádat, kdo že se mi teda líbí, až se dohádal až k sobě. Prohlásil, že si jde pro koláč, a dal mi pusu na tvář.

Kdyby šel někdo okolo (netvrdím, že nešel), asi by se divil, co se mi stalo, že tam tak vyjeveně stojím. Ne, že by mi to celé dávalo smysl. Že by přece jen nebyl s Kate ani s Ay ani s nikým jiným?

Těsně před prodlouženou večerkou (toho dne byla díky oslavě posunuta až na deset hodin) mi šel ukázat nějakou tajnou místnost. Oddychla jsem si, když jsme minuli klub a učebnu Lektvarů. Kdo ví, třeba tam profesor Alert v noci sedí ve svém černém hávu a vaří jedy, které nad ránem podává toulajícím se studentům. Brr.

Dorazili jsme do místnosti s vodopády, spoustou sloupů a bylo to tam hrozně fajn. Obzvláště s Dannym. Chvilku jsme tam blbli, zjistili jsme, jak je ta voda hrozně studená. Později jsme došli k závěru - dobře, ani jeden jsme se k tomu moc neměli, ale oba jsme věděli, že bychom asi měli - že se přesuneme na koleje (alias do klubu). Chvíli jsme tam jen tak stáli, dívali se na sebe, až jsem se odhodlala a dala mu pusu. Mimochodem, musím si stoupnout na špičky, když mu chci dát pusu. Je dost vysoký, obzvlášť oproti mně.

Když jsme se rozloučili a rozešli poblíž učebny, natočila jsem si rovnou vanu. Ještě když jsem tam lezla, dorazila nádherná hnědá sova s lístkem, kde mi Danny přál dobrou noc. V klubu jsem to všechno oznámila Mattovi s Nell a tvářili se hrozně pobaveně, vůbec nechápu proč.

Až když jsem se dnes ráno probudila, došlo mi, že to fakt všechno nebyl sen. Z nejhorších chvílí v Bradavicích se vlastně dost brzy stalo to nejlepší, co mě tu potkalo.

Ve středu ráno na hradě panovala trochu stísněná nálada po večerních událostech. Od rána se ozývalo z rozhlasu hlášení od profesora Aquarina, který po nás chtěl, abychom zůstali ve Velké síni po snídani. Mluvil s námi o tom, jak si máme dávat pozor kvůli lesu a tak. Nic nečekaného, zřejmě právě tohle říkali ostatní kolejní ředitelé v úterý večer svým kolejím. Vyučování nám začínalo druhou hodinu Dějinami. Nell mi pomohla s tím úkolem ještě ráno, takže jsem neměla žádné resty. Na hodině jsme začali probírat, do hodiny přišel Matt Black, ale nevím, co chtěl. Chviličku si šeptali s profesorem Careyem a potom odešel a čekal venku až do konce hodiny.

Před Létáním, které jsme měli další hodinu, jsem se chtěla převléknout ze sukně do kalhot, ale nestihla jsem to. I do Vstupní síně, kde byla profesorka Strawberry (mimochodem je to ta, která svolávala Havraspár v úterý večer), jsem dorazila na poslední chvíli. Přesunuli jsme se na pozemky k něčemu, co vypadalo trochu jako hřiště, viděla jsem jen vysoké tribuny a tři obruče postavené různě vysoko na každé straně hřiště. Později se musím někoho, třeba Nell nebo Matta, zeptat, co je to hřiště zač. S profesorkou jsme se však dovnitř nedostali. Zůstali jsme venku, kde byla tréninková plocha. Poslala nás každého ke koštěti. Nevypadá to, jako normální koště na zametání, je takové jinak zahnuté, také má metlovité proutky místo štětin,, zastřižené téměř do špičky. Tím bych toho asi moc nezametla.

Dali jsme ruce nad košťata, jak po nás chtěla profesorka, i když se to neobešlo bez neukázněných spolužáků, kvůli nimž nám strhla nějaké body. Takhle ten pohár asi nemáme šanci vyhrát, ale co se dá dělat... Profesorka Strawberry nám pokynula, abychom řekli "HOP" a soustředili se na koště. Okamžitě mi vlétlo do ruky, nechápu to, ale bylo to super! Trochu s respektem jsem na něj nasedla, přece jenom ho neumím řídit a kdybych neplánovaně vylétla někam nahoru, s návratem by mohl být trochu problém. Koště jsem držela v rukou a nezdálo se, že by mě mělo v plánu shodit, jako to dělávají koně, když se jich člověk bojí. Zase jsme sesedli a přesunuli jsme se na vedlejší tréninkové místo, které bylo připravené. Rozdělili jsme se na tři skupiny. Měli jsme pomalu letět tam a zpátky a pak předat koště dalšímu. V naší skupině jsem šla jako první, navíc jsem nikdy neviděla nikoho létat a nevěděla jsem, jak se to dělá. Moje nervozita po nasednutí na koště ale rychle pominula. Jen jsem se trochu předklonila a koště vyletělo rychleji, než jsem předpokládala. Během několikametrového letu se mi podařilo zjistit, jak ho ovládat, profesorka naši trojici pochválila. Myslím si, že létání mě bude bavit. V té kouzelnické škole je to vůbec zábavnější, než v té mudlovské!

Během oběda a před ním hlásila profesorka Orwell (to je ta, kterou máme na Kouzelné Formule a stála u Moudrého klobouku) několikrát mimořádnou poradu celého profesorského sboru. Divím se, že toho nikdo nezneužil k nějaké lumpárně, nebo aspoň ne k takové, o níž by se potom mluvilo. Je mi divné, že by to nikoho nenapadlo, když mě ano. Třeba o tom jenom nevím. Každopádně porada profesorstva se jim trochu protáhla. Několikrát ohlašovali různí profesoři zpoždění, až nakonec profesor Alert (stál s námi vzadu u zařazování a navíc ho máme mít na lektvary) vyhlásil, že zpoždění bude plošné. Profesorka Orwell později dokonce vyhlásila odpadnutí celé naší první hodiny z dvouhodinovky, ale dorazila asi pět minut před koncem té hodiny. Probrali jsme spoustu teorie, kterou kupodivu z většiny chápu. Divím se, že se kouzelníci zdržují s něčím tak nezábavným, jako je dělení (i když je to dělení kouzel). A ještě nás to učí ve škole. Po teorie následovala, jak jinak, i kouzla, ty byly dokonce čtyři! Modré a červené jiskry a jejich zrušení. Sice stále nevím, jaké využití takové kouzlo má, ale je to lepší, než vánek s paprskem. A navíc je zábava to kouzlit. Hned večer jsem si je natrénovala v klubu, kde teď trávím mnohem více času, než na koleji. Skoro si říkám, kdy to přijde někomu podezřelé, ale jediný, kdo by připadal v úvahu, je asi Hann. Ostatní si můžou myslet, že jsem stále v pokoji, a Nell je v klubu většinou se mnou.

To jsem ale odbočila od toho, o čem jsem chtěla psát. Nell mě po hodině Kouzelných Formulí vytáhla za profesorkou Orwell zjišťovat, co se vlastně dělo, to kvůli časopisu. Bála jsem se, že nás profesorka Orwell vyhodí, ale kupodivu to neudělala. Rozhovor mezi Nell a profesorkou byl docela krátký (zato jsem zjistila, že Danny byl u toho lesa taky!), pak jsme musely už na večeři, kam profesorka Orwell všechny rozhlasem svolávala. Bylo tam po večeři spoustu lidí, vypadalo to mnohem lépe, než na zařazovací slavnosti, kdy tam všichni pobíhali a nikdo pořádně nevěděl, kde má sedět. Řekli nám, že se nemáme čeho bát, jak se pracuje na vyřešení situace u lesa a taky, že se budou v sobotu stavět a vyrábět ohrady. Do lesa se vydají nějací profesoři, kteří budou zjišťovat, co se vlastně děje. Když jsem se občas podívala na Nell, zjistila jsem, že si zapisuje snad každé slovo, které profesorka řekla. Nechápu, jak na to může mít trpělivost. Po celé řeči jsme se ještě vydaly s Nell za slečnou Hitori na ošetřovnu. Neřekla nám toho moc nového, spíš něco o zraněních, ale většinu už jsme věděly od profesorky.

Večer jsme se zdržely vzhůru déle, než jsme měly. Ve čtvrtek ráno jsem jenom vyletěla z klubu na oběd a pak honem na Lektvary. Ani tentokrát tam nebyl profesor Alert, ale nějaká mladá milá profesorka. Další, která učí lektvary, o této jsem ještě neslyšela. Stejně si myslím, že těch přes lektvary je na škole nějak moc. Nalistovala jsem si požadovanou stranu, vzala přísady a pustila jsem se do vaření. Lektvary jsou jen o něco málo těžší, než když pomáhám mamince s pečením a vařením. Předem jsem si všechny přísady připravila, abych pak něco neudělala špatně během vaření. V kotlíku jsem odměřila správné množství vody, chopila se teploměru a začala s vařením. Byla jsem ráda, když už jsem to měla za sebou. Ne, že by mě to tak moc nebavilo, ale měla jsem strach, že něco pokazím. Profesorka ohodnotila moji práci jako velice zdařilou a řekla, že ze mě jednou něco bude! S těmito slovy mě pustila z hodiny. Když jsem to řekla Nell, poslala mě s tím na ošetřovnu, že se tam takový pochválený lektvar určitě bude hodit. A tak jsem šla. Slečna Hitori byla milá a pochválila mě. Jinak ošetřovna je hrozně pěkné místo, škoda, že se nemohu podívat do pokojů a tam dozadu, kam slečna ošetřovatelka vždycky zajde. A taky by mě zajímalo, jak vlastně kouzelníci léčí, zatím vím jen to, že tam určitě hrají roli lektvary,, protože právě Bolesal, který jsme vařili na hodině, je léčivý. Další věc, na kterou se musím někdy někoho zeptat. Později mě Nell poslala odnést i její Antibol, který vařili na hodině, Matt vzal svůj, a tak jsme šli spolu. Matt řekl slečně ošetřovatelce, že to byl můj nápad, asi neměl v plánu, že jí hned vykecám, že to vlastně napadlo Nell. Proč bych se ale měla tvářit, že to napadlo mě? Vždyť je to stejně jedno, doufám.

Ve čtvrtek večer v klubu nám Matt připomněl, že do dneška (pátku) už musí být články, a taky, že nemůže sehnat Aliss. Vypadal, že se o ní trochu bojí, protože ji delší dobu neviděl. Nějak jsem se nad tím nepozastavovala do té doby, než mi došlo, že tohle je vlastně internátní škola, takže by tu měla někde být. Snad jí nic není. Třeba je fakt jenom nemocná...?

Fíha, dnes se nějak nejsem schopná držet tématu. Tak zase zpátky. Prostě jsem se včera rozhodla, že je vhodná příležitost k tomu naučit se psát brkem a inkoustem. Neobešlo se to bez veselých chvil, na něž budu asi ještě dlouho vzpomínat. A dost možná, že Nell s Mattem se mnou. Pche. Každopádně, když člověk píše brkem, musí se hrozně soustředit. Nemůže se v půlce slova otočit na kamaráda a začít si povídat, protože udělá kaňku jako hrom. Nemůže jen tak poslepu čmárat, protože když nenakloní brk správně ostrým hrotem k papíru, rozpije si papír a navíc mu nevystačí inkoust na déle, než na pár slov. A hlavně se s ním člověk nemůže poškrábat jako s propiskou. Ale nakonec se mi povedlo psát i celkem bez kaněk. Můj článek prošel u Matta i Nell (ne, že bych si myslela, že by mi ho hodili na hlavu, ale hlavně se mi líbilo, že jsem si tak nenásilně ověřila, že se to po mně dá přečíst). Povinnosti mám splněné, zítra už jenom jedna hodina Astronomie a začíná víkend. Hurá!