ŽvB deníky

Tuhle knížku mi dala před časem Clara. Prý že si mám psát deník. Nevím, jak se takový deník píše, nevím, co sem chci psát, ale přesto píšu. Divné. Asi začnu od začátku.

Jmenuju se Susan Hembrey, celým jménem Susanne Sarah Hembrey, ale to nesnáším, protože Susanne zní moc vznešeně a Sarah je mamka. Je mi skoro 11 (dobře, až v dubnu bude). Moje rodina je napůl kouzelnická - kouzlí mamka a sestra. Vlastně ještě bratránek.

Jak už asi každý pochopil, mám sestru - starší otravnou sestru Claru. Ona si asi myslí, že když je o tolik starší a už dostudovala, tak si může dělat co chce. Domů si nastěhovala přítele Anthonyho a rodiče jí to žerou! Jsou z něj naprosto unešení, ale už je nezajímá, že se s nimi jedna malá nedůležitá Susan musí dělit o pokoj a třeba jí to vadí!

Achjo... teď si o to víc přeju, aby mi za rok přišel dopis a já mohla jít do Bradavic. Nikdy bych to nepřiznala nahlas, ale moc bych chtěla být jako Clara nebo Tony. Oba jsou tak chytří a kolik toho umí! Když mi Clara ukazuje, jak jí z hůlky létají jiskry, jak zvedá předměty do vzduchu, nebo dokonce když na mě sešle tmu, že za slunečného dne vidím jako za nejčernější noci...

Celé to zní hezky, ale má to jeden problém. Ještě nikdy se u mě neprojevilo nic kouzelného. Naši s Clarou a babičkou mě utěšují, že to tak být nemusí, že mám ještě čas ale... Bojím se. Ani nevíš jak.

Zatím chodím na mudlovskou školu tady v Sheringhamu. Kdybych nevěděla o kouzelnících, jsem tu spokojená. Mám tady pár hrozně fajn kamarádů, kteří mě podporují ve všem. Ségra říká, že jsem blázen, ale co bláznivého na lezení po střechách a skákání do kupy sena? Nebo na skákání po skalách čouhajících z moře? A to ještě neví o tom, že chodíme sousedům na zahradu krást jablka a švestky... A taky jim klepeme na dveře a utíkáme!

Nejvíc sranda je s Renem. Je to spolužák, ale hlavně nejlepší kamarád.

Když jsme se sem přistěhovali a já nastoupila do školy, nikdo se se mnou nebavil, protože jsem byla "Ta nová z Londýna" a měli mě za divnou. Tak jsem propátrávala okolí sama. Přece nebudu sedět doma na zadku jako Clara...

Na jedné mé výpravě, zrovna do toho rozbořeného domu na kraji města, jsem na něj narazila. Šel po silnici kolem a když mě uviděl sedět ve vymláceném okně, koukal na mě jak na ducha. Moc si to nepamatuju, ale asi jsem na něj nebyla nejpříjemnější. No co, jemu to asi nevadilo. Přišel za mnou a začli jsme si povídat.

Představil se jako Ren, pozdějc z něj vypadlo, že je Reginald. Rodiče ho asi neměli rádi, protože to jméno! Hlavně ten jeho výraz, když mu tak říkám!

On to nějak odstartoval. Dalším pár lidem se líbily moje nápady na nejrůznější kraviny a postupem času jsem se stala součástí jejich party. Jenže nikdo netuší, že je možná za rok opustím... Před všemi musím původ své rodiny tajit. Myslí si, že moje sestra studovala přírodní vědy v Irsku!

Jen mě hrozně mrzí, že ani Renovi nic říct nemůžu.. nebo vlastně můžu, když se to nikdo nedoví. Ale asi budu za většího blázna než dotěď, achjo...

Víš co? Tohle mi přijde jako mluvení se stěnou. Jenom u toho neotvírám pusu. Radši tě odložím dřív, než sem vtrhne Clara s Tonym a budou blbě koukat, že i já umím psát. Ren bude lepší volba, jak strávit odpoledne.

Jak tak sleduju davy prváků a studentů vůbec, přijde mi, že mám pořád prázdniny. Toho pocitu mě asi zbaví až fakt, že neodjedu vlakem nebo sova s pozvánkou na první trénink. Teď mi došlo, že to vlastně ještě nevíš!

Začnu popořadě. Přišlo nám hodnocení zkoušek OVCE a já byla nadmíru spokojená - samá Véčka! Jenže jsem si (já blbá) ještě zašla na ministerstvo dodělat jasnovidectví, kde jsem si vylosovala jako jednu z otázek zrovna tarot, který mi moc nejde. Z části proto jsem se rozhodla vykašlat na zkoušku z přeměn, které by stejně nedopadly na V. Nebudu ji k životu potřebovat a Tonyho úšklebky na téma "zkoušky OVCE" budu muset snášet tak jako tak. Však já mu ukážu ve famfrpále!

To mě přivádí k další události. Tony vzal všechno hrozně rychle a pár dní po tom, co nám přišlo vysvědčení, se šel zeptat na práci lektvarologa k Mungovi. Samozřejmě ho vzali, kdo by ho s jeho schopnostmi a znalostmi mohl odmítnout...

Já se začala užírat svou neschopností vybrat si aspoň obor, ve kterém si začnu shánět práci. Pořád jsem si představovala něco kolem famfrpálu, být profesionální hráčkou byl v posledních letech můj sen, kterého jsem se nechtěla pustit i přes to, jak těžké je se v tomhle oboru prosadit.

Celé se to vyřešilo úplně samo. Vlastně Michael, bystrozor a Ameliin přítel, to vyřešil. Jednou jsem si s nimi a Beth povídala v Kotli o všech možných novinkách a jak se dalo čekat, přišla řeč i na to, co budu dělat, když už mám po škole. Řekla jsem jim o svém famfrpálovém snu a Michael slíbil, že mi dá vědět, kdyby na ministerstvu narazil na nějaký inzerát. To mi dodalo novou naději, ale za chvíli jsem to vlivem poflakování se doma úplně vypustila z hlavy.

Proto jsem byla dost zaskočená, když jsem ho nedávno potkala v Kotli a on mi podával nějakou obálku. Byl to inzerát určený pro vydání do Věštce! Durhamští Kohouti hledají chytačku! Není to sice žádná sláva, ale co čekat do začátků, každý tým se může dostat na vrchol.

Rychle jsem se s Michaelem rozloučila, doufám, že jsem dostatečně poděkovala, a utíkala domů napsat panu Widenberovi dopis.

Netrvalo dlouho a přišla odpověď. Byl překvapený, že se k někomu inzerát dostal tak brzy, ale chtěl se sejít! Dokonce na jejich domácím hřišti! Naškrábala jsem odpověď a obratem přišly instrukce, že se sejdeme na zahradě za Kotlem. Lehce roztřesená jsem tedy vyrazila, vůbec jsem nevěděla, kdo všechno tam bude a co od nich čekat.

Nervovala jsem se zbytečně. Za Kotlem na mě čekal pohodově vyhlížející chlapík tak kolem čtyřicítky - pan Widenber - který se se mnou přemístil na kraj lesa ke stadionu. Vešli jsme dovnitř brankou a už se k nám hrnuli dva lidé v dresech, mohlo jim být kolem třiceti, možná míň - Mischel, kapitánka a Garry, její zástupce. Oba se usmívali a celkově působili stejně pohodově jako Albert.

Po vzájemném představení jsme se přesunuli na tribunu a já si konečně mohla pořádně prohlédnout stadion. Vypadá suprově! Ještě suprověji než jejich stříbrno-oranžové dresy a to už je co říct. Začal pohovor, pokud se to tak dá nazvat. Prostě všeobecné otázky, jaké mám se hrou zkušenosti, co od nich očekávám, jestli je to to pravé, co chci v životě dělat...

Pak zkouška mých dovedností. Té jsem se bála nejvíc, neměla jsem svoje koště a celé to bylo tak nějak nečekané a narychlo. Naskočila jsem na koště a už při rozlétávání jsem cítila ten skvělý pocit z letu. Postupně se mi dostal do celého těla a veškeré obavy a strachy z neúspěchu odvál vítr kamsi do okolních lesů.

Vypustili zlatonku. Vylétla jsem vysoko nad hřiště jako obvykle a propátrávala okolí. V podstatě jednoduchá práce, prostě létat kolem a rozhlížet se po zlatavém záblesku, pak k němu vyrazit. Napoprvé mi o kousek unikla, vyklouzla mi z ruky, ale na druhý pokus se mi zadařilo. Mischel ještě chtěla vidět, jestli umím něco speciálního, tak jsem předvedla svůj úchvatný kousek - let v lenochodím závěsu. Zní to dobře, ale zvládám to jen za malé rychlosti, ještě si nejsem tak jistá a nechci riskovat.

Každopádně se tvářili celkem spokojeně a chvilku po sobě tak podivně pokukovali. Pak mi Mischel oznámila, že pokud budu ochotná tvrdě trénovat... VZALI MĚ! Jen tak z fleku řekli, že mě berou!

Nějak jsem to nejdřív nemohla pořádně vstřebat. Nešlo mi do hlavy, proč mě berou hned, když jsem podle jejich slov první, kdo se ozval. Ale... to je fuk, mám to! Dostala jsem se do ligy! Sice druhé, ale jsem profesionální hráčka!

Převlékli jsme se a vyrazili do Kotle oslavit "novou naději týmu" ležákem. Bylo tam jako vždy narváno a první volba stolu nebyla moc šťastná. Zvracející prvák za zády opravdu není prostředí pro oslavy a povídání...

Přesunuli jsme se radši nahoru a povídali o všem možném, ale hlavně o týmu. Zjistila jsem, že předchozí chytač byl asi vážně dobrý, podle toho, co říkali. Budu to mít těžké. Hodně těžké. Ale zatím mě neopustilo dobré naladění z toho, že se mi daří, takže jsem přesvědčená, že pokud nepřestanu věřit a dřít, půjde všechno. Chci jim ukázat to nejlepší, co ve mně je, ať nejsou zklamaní, že jsem byla špatnou volbou.

Možná to bude znít namyšleně, ale... Věřím, a hlavně doufám, že budu víc než dobrou chytačkou!

Narozena: 24.4.1984, Londýn

Bydliště: Menší město u moře - Sheringham (adresa: Warwick Street 424, Sheringham). V domě bydlí s mamkou, tátou, babičkou, sestrou a jejím přítelem.

Vzhled: Na její věk menší (kolem 145cm) a hubená postava, působí křehkým dojmem. Má zářivě modré oči (po babičce) a dlouhé, lehce zvlněné, tmavě hnědé vlasy. Je až děsivě posobná své sestře a matce.

Obléká se do všech možných barev, povětšinou dost výrazných, ale nikdy tak, aby to vypadalo nevkusně.

Povaha: Když chce, dokáže být velmi klidná, pozorná a pracovitá. Jenže jí se nechce. Je dost komunikativní, akční a společenská, proto nemá problémy se seznamováním. Také musí vždy všechno prozkoumat, hlavně když je to zakázané. Díky její poněkud prudčí povaze se snadno urazí nebo naštve, ale rychle ji to přejde. I když by se někdy zdálo, že je namyšlená, tak není. Dokáže uznat svou chybu, přijmout kritiku a hlavně pomáhat svému okolí, když je třeba.

Rodina:
Matka - Sarah, rozená Brownová, narozena 29.10.1954 v Londýně. Čarodějka z mudlovské rodiny, studovala v Bradavicích v Mrzimoru. Dříve pracovala jako úřednice na Ministerstvu kouzel, ale po odchodu na mateřskou se Susan si ještě nenašla práci, nechce jít pracovat k mudlům. Nemá sourozence.
Má normální postavu, o trochu vyšší než Clara, hnědé vlasy, které postupem času zkracuje, a tmavě zelené oči (stejné jako Clara a děda). Kolem úst se jí od častého úsměvu tvoří jemné vrásky.

Otec - David, narozen 16.8.1950 v Bielfeldu. Mudla, lékárník, kvůli lépe placené práci se rodina na podzim roku 1991 přestěhovala do Sheringhamu. Původem Němec, v 18 letech odešel kvůli špatným vztahům od rodiny do Anglie, kde v Londýně potkal Sarah. Má mladší sestru Kate, o které neměl až do roku 1991 žádné zprávy, proto ani nevěděl, že je z ní kouzelnice a má syna Jerryho.
Je vysoký a hubený, má černé vlasy i oči. Při mluvení je občas slyšet jeho německý přízvuk.

Sestra - Clara, narozena 4.6.1976 v Londýně. Do roku 1994 studovala v Bradavicích v Mrzimoru. Byla úspěšnou studentkou, prefektkou, primuskou a kapitánkou famfrpálového týmu. Po škole se rozhodla dát na dráhu profesionální hráčky famfrpálu a vzali ji do druholigového týmu Kohouti z Durhamu, kde hraje na postu chytačky.
Je středně vysoké a hubené postavy, má tmavě zelené oči a dlouhé tmavě hnědé vlasy s na stranu střiženou ofinou, které si přebarvila na tmavě modro. Je až děsivě podobná Sarah i Susan.
Se Susan má velmi dobrý vztah, je pro ni vzorem a chodí za ní se všemi svými problémy a otázkami. Pořád spolu sdílí jeden pokoj, což se Susan nelíbí, protože tam s nimi bydlí i Clařin přítel Anthony.

Babička - Beatrice Brownová, rozená Trentonová, matka Sarah, narozena 28.12.1927 poblíž Londýna. Mudla, s kouzelnickou společností se běžně setkává od doby, co dostala Sarah dopis. Manžel Alan Brown jí v roce 1979 zemřel, začala častěji chodit pomáhat Sarah a Davidovi domů, nakonec se k nim nastěhovala.
Je malé, lehce nahrbené postavy, má zářivě modré oči a krátké šedivé vlasy. Stále se usmívá, ale postupem času ztrácí elán, který dříve mívala.
Se Susan má o dost hlubší vztah než s Clarou, protože ji více méně vychovávala.

Bratranec - Jerry Dorn, Davidův synovec, narozen 23.7.1979. Studuje v Bradavicích v Mrzimoru. Rodina o něm nevěděla až do doby, než nastoupil do Bradavic, kde potkal Claru a přišel na to, že jsou příbuzní.

Susan ho nezná tolik jako Clara, je pro ni jen o pár let starší bratranec, nic víc.

Situace rodiny - spíše chudší, nemají moc veliké příjmy vzhledem k tomu, že pracuje jen David a musí se udržovat dům. I přes to si na léto něco ušetří, aby mohli vyrazit na dovolenou někam pod stan.

Od roku 1990 chodila na mudlovskou školu - nejdřív v Londýně, po přestěhování v Sheringhamu. Našla si partu kamarádů, se kterými chodí téměř každý den ven blbnout. Ve škole nikdy neměla s učením problémy, možná jen s matematikou.

Nikdy se u ní neprojevily žádné kouzelné schopnosti - všichni bojí, že žádné nejsou.

Zvířata - hlavně Clařina augurona Zelenáče a králíky, které chovají doma na zahradě.

Hrachovku

Mléko

Famfrpál - nakazila ji Clara, ale nikdy jí nepůjčila koště, Susan i přes to tajně zkoušela létat.

Běhání po venku s kamarády - v noci i ve dne, jen tak i na různé "výpravy za dobrodružstvím".

Svého mudlovského nejlepšího kamaráda Reginalda

Růžovou a bílou barvu

Čtení knih

Sezení na zadku a nicnedělání

Rajskou polévku

Vlasy do culíku

Přirovnávání jí ke Claře

Obarvit si hlavu na růžovo

Být lepší než její sestra - ve studiu i mimo něj, nechce žít v jejím stínu.

Tak je to všechno za mnou. I ty OVCE, kterých jsem se tak bála. Vlastně o nic nešlo, nikdo neměl žádné zákeřné otázky ani nechtěl vědět nic, co bych se předtím nenaučia. Jediný problém jsem měla se zmenšovacím kouzlem, z nějakého záhadného důvodu mi najednou nešlo. Ale to je vlastně jedno, stejně mi je zkouška z obrany k ničemu, když se chci věnovat famfrpálu.

A to vlastně taky nevím jistě. Nenapadá mě, jak bych se mohla do nějakého týmu dostat, leda bych někde našla inzerát, což je taky dost nepravděpodobné... Až seberu dost odvahy, půjdu se zeptat do Kotle Trewise, jestli neshánějí brigádnici. I mytí stolů a záchodů je lepší než se nechat živit rodinou až do smrti.

O tom jsem ale vůbec psát nechtěla, nechci si připouštět svoji neschopnost vybrat si reálné povolání, které by mě uživilo.

Chtěla jsem psát o mém posledním dni v Bradavicích, o tom dni, na který budu vzpomínat celý život, i když nebyl zas tak významný. Nadešel ten můj náš poslední den...

A s ním i spojená slavností hostina, vyhlášení vítěze poháru... no, však to znáš, jako každý rok. Letos jen s tím rozdílem, že byla síň vyzdobená do modra. Chtěla jsem, aby vyhrál Mrzimor jako předešlé roky, ale když jsem nad tím přemýšlela, přála jsem to víc Tonymu. Ještě nikdy pohár nevyhráli a vidět ten jeho šťastný výraz, když si ho byl převzít... to za tu prohru stálo.

Při předávání vysvědčení mě přepadla taková divná nálada. Přešla mě i chuť na cheesburger, který jsem si splácala z toho, co bylo na stole (a to už je co říct!). Užívala jsem si poslední pohledy na všechno kolem a tiše záviděla všem okolo, že se sem po prázdninách zase vrátí a ještě u toho budou dělat ksichty, protože přestane prázdninové flákání. Taky jsem bývala taková.

Z těchto myšlenek mě vytrhl až Tony. Chtěl jít někam pryč a já souhlasila, Ashův podlejzácký rozhovor s Brumbálem, který jsme hodnou chvíli poslouchali, mě už začínal nudit. Navrhla jsem hradby - určitě tam bude krásně. Taky že bylo! Krásný letní večer, výhled na střechy a věže hradu, lehký vánek a jasně zářící hvězdy na obloze. Nasávala jsem tu krásnou atmosféru a teď lituji, že jsem tam nechodila častěji. Také jsem nasávala onu oranžově zářící tekutinu. Ne, jen jsme si připili na úspěšné dokončení studia a možná taky pro získání odvahy na to, co jsme udělali pak.

Možná to byla blbost, ale když to byl poslední večer a už nás nemohli vyhodit...

Nikdy jsem neviděla Brumbálovu pracovnu, tak jsme se tam prostě a sprostě vloupali. Na to, že je to místo, kde bydlí Brumbál, jsme se tam dostali až moc lehce. Pravda, Tony znal heslo, ale... Ne, Brumbál o nás určitě věděl už od té doby, co jsem poprvé na jeho pracovnu pomysela.

Prohrabali jsme mu skříň, ale nic zajímavého v ní nebylo. Jen Tony vypadal v jeho slavnostním hábitu a čapce hrozně vtipně. Někdy v tom čase se tam objevil. Vůbec jsem neslyšela žádný zvuk, který by mě upozornil na jeho příchod, proto jsem se docela lekla, když jsem po otočení zjistila, že nás pozoruje.

Nejdřív jsem měla smíšené pocity - na jednu stranu nás vyhodit už nemohl, ale když jsme zašli až tak daleko, že jsme se mu hrabali ve věcech... Asi to bylo tou whisky, ale přestala jsem se tím zaobírat a připojila se k Tonyho stupidním výmluvám, že jsme si přišli jen popovídat a rozloučit se. Kupodivu se Brumbál usmíval a vážně si s námi chtěl povídat!

Odvedl nás dolů, kde jsme se posadili do neskutečně pohodlných křesílek a mluvili o všem možném. Vlastně mě v několika ohledech dost překvapil, vypadá sice dost staře, ale nezdá se.

Ano, překvapil, ale ponocovat se mu nechtělo, tak nás po chvíli s přáním všeho dobrého do života vyprovodil a my mohli vyrazit do havraspárské věže a patřičně si užít poslední noc.

Ráno mě čekalo jen rychlé naházení všeho do kufrů a chvilka nostalgie ve dveřích pokoje, ve kterém jsem strávila takovou část svého života. Ten, kdo tam přijde po mně, si ani nevzpomene na to, že by se mohl zajímat o tu holku, co se tolik let roztahovala po půlce pokoje a utlačovala své spolubydlící. Budu jen jednou nezajímavou součástí, která se vymění za jinou...

Ze zamyšlení mě vytrhl až hlas průvodčího rozléhající se prázdným hradem, že si mají opozdilci pospíšit. Pak už jen rychlý úprk na nástupiště. A taky další vlna vzpomínek při pohledu na věže mizící kdesi v dáli za lesem. V ten moment jsem se neubránila slzám. Dolehlo na mě všechno - s největší pravděpodobností se tam už nevrátím, v září nesednu do vlaku a nebudu nadávat na začínající výuku a nové divné profesory, teplou večeři si budu muset uvařit sama, žádní hodní skřítci už mě nebudou v kuchyni obskakovat, když náhodou večer dostanu hlad ani nebudu na chodbách po večerce potkávat studenty a nebudu se moct bavit nad strachem ze školního trestu, který se jim zračí v očích.

Ale všechno jednou končí, s tím se časem smířím. Na těchto sedm let budu celý život vzpomínat a hlavně... bez konců by nebyly nové začátky!

Annie je taková neskutečná mrcha! Nechápu, jak mohla! Celou tu dobu jsem ji měla za kamarádku, dokonce za docela dobrou kamarádku a ona to takhle zkazí! Nechápu, co jí přeběhlo přes nos, vždyť věděla, že mám Tonyho, věděla, že s ní nic mít nechci a stejně...

Ještě to ráno jsem se probrala pod účinky láskonoše a viděla ji akorát odcházet. Běžela jsem za ní - já kráva blbá! Pořád jsem za ní běhala, všude. Nejde mi do hlavy, jak jsem se mohla takhle neovládat, jak jsem mohla zapomenout během pár minut na všechno. Na všechno, co představovalo můj dosavadní život. Na všechno, co miluju. Na všechno, čeho bych se nevzdala ani kdyby mě chtěli zabít. Možná ani po smrti.

Ale přesně tak se stalo. Teď si uvědomuji, jak nebezpečné je žít v kouzelnickém světě. Jak se má člověk bránit, když stačí jen pár kapek jednoduchého lektvaru a rázem hodí za hlavu všechna svá nejhlubší přesvědčení? Jak má být bezpečno i v Bradavicích, když hrozí tohle? V omámení láskonoše bych byla schopná udělat cokoli, jen aby byla ona spokojená a měla mě ráda. Stejně tak mohli loni učinit Rudí. Mohli podávat určitým lidem po pár dnech lektvar a ti by pro ně dělali všechno, co by si přáli. Žádné zakázané kletby, stačil by obyčejný láskonoš...

Odteď si budu dávat větší pozor. Vážně mi to nestojí za ten pocit, když si vše uvědomíš. Ten moment, kdy zmizí růžový opar z tvých očí a tobě začnou naskakovat všechny vzpomínky... Vzpomínky na to, jak bez mrknutí oka a bez sebemenšího pocitu viny posíláš pryč lidi, na kterých ti záleží víc než na vlastním životě.

Tohle prozření jsem prodělala uprostřed velké síně. Cpala jsem se koláčem a přemýšlela, proč je Annie taková odtažitá, když se mi najednou začaly do mysli vkrádat podivné myšlenky. Pár minut jsem měla v hlavě doslova chaos. Jedna moje část si uvědomovala, co se stalo, ale ta druhá tvrdila, že to není pravda, že přece miluju Annie. Nakonec zvítězila ta první a růžová clona před mýma očima se změnila na rudou - chtěla jsem vraždit!

Z těchto pocitů mě vytrhl Devon, který se mi přišel omluvit. Nevím, proč se omlouval, to já na něj byla hnusná... Vlastně jsme za to ani jeden nemohli, všechno zavinila ona. Taky jsem se hned zvedla a vydala ji hledat. Prostě jsem to nemohla nechat jen tak být, to nešlo.

Měla jsem štěstí a potkala ji u východu ze spolky. Pokusila jsem se ovládnout, ale vyšlo to jen tak napůl. Ta rudá clona, co mi zatemňovala mysl, by ji nejradši rozsekala a naložila do sklenic jako papriky, ale naštěstí jsem se jen pořádně napřáhla a vrazila jí fakcu. Páni! Ten pocit, jak to plesklo! Tou jednou ránou jsem ze sebe uvolnila víc, než nějakým nakládáním. Jen jsem poznamenala něco ve smyslu, že to je dárek odemě a odkráčela do pokoje. To se mi povedlo! Jsem na sebe pyšná.

Pak nastal problém číslo dvě - Tony. Viděla jsem ho jen chvíli a to zrovna vypadal, jakoby se chystal vraždit. Byla jsem ráda, že se nezlobí na mě, protože kdyby ano, už bych se asi vážně šla někam zakopat i s tím pocitem vítězství, který jsem měla z té facky. Odkráčel pryč a já ho nějakou dobu neviděla.

Když už mi to přišlo podezřelé, začala jsem hledat. Na žádném z obvyklých míst nebyl, což už začínalo být divné. Ještě divnější bylo, když jsem potkala podivně se usmívající Annie, která mi jen řekla, ať si ho příště hlídám a že mám hledat.

Hledala jsem, ale pro ten den bohužel marně. Až druhý den jsem zjistila, co se stalo. Ta kráva blbá! Nechápu, co si o sobě myslí. Jí prostě nestačí, že kolem ní víc jak den nedobrovolně skáčou dva lidi jako magoři, ona ještě musí hodit pásku přes oči na Tonyho. Tu největší sviňárnu, kterou mohla, ještě když si za všechno mohla sama... Někteří lidé mi vážně nechávají mysl stát. Nepochopím, jak se sebou vůbec může žít...

Tony se z toho ale naštěstí dostal sám, prý se nějak dopotácel na ošetřovnu. Říkala jsem mu, aby to nechal být, aby na to zapomněl, že jsem si to s ní z mého pohledu už vyřídila tou fackou, jenže jak ho znám, nenechá to být, dokud nebude sám spokojený. A to jsem si říkala, že začínám mít štěstí a že se mi problémy vyhýbají...

Ne, musím se přes to přenést. Annie je kráva, to bez pochyby, ale jen si prostě musela vyzkoušet, co se stane. Sama na to doplatila a snad se i poučila, ale rozhodně se k ní nebudu chovat jako dřív, protože ji ani nenapadlo se třeba přijít omluvit. Na to by přece musela klesnout moc hluboko, protože ona je paní dokonalá a za nic vlastně nemůže, to ono samo.

Dobře, už se nebudu rozčilovat, nestojí mi za to. Za chvíli jsou tu Vánoce a ty mají být svátky klidu. Taky to jsou mé poslední Vánoce v Bradavicích, takže chci načerpat co nejvíc zdejší atmosféry, abych ji v sobě mohla schovávat po zbyek života.