Cesta do Bradavic
Dlouhou dobu si říkám, co vlastně v Bradavicích dělám. Mohl bych studovat na Kruvalu nebo třeba v Oxfordu, ale ne, mamina neustále tvrdila, že v Bradavicích se toho naučím mnohem více, než třeba v těchto více méně nudných školách. Občas toho i na mě bývá moc a zrovna v tomhle okamžiku, v okamžiku, kdy mne rodiče nechali, abych se naučil samostatnosti si říkám, že ve mě možná něco opravdu bude. Začnu ale tím, co momentálně cítím. Cítím strach, strach z toho, co Moudrý klobouk na začátku školního roku říkal. Ale nebudu se hnát hned do dne mého zařazení, začnu hezky tím, co se vlastně dělo, než mi nasadili klobouk. Jednoho dne, zrovna když bráška nastupoval do dalšího ročníku na Kruvalské akademii nám na dveře kdosi zaklepal. Když šla mamka otevřít, ve dveřích nebyl nikdo. Na rohožce však ležela zvláštní modrá obálka. Hned co obálku otevřela, málem omdlela. Posléze mi dopis ukázala a řekla, abych se začal balit. Nezbývalo mi, než na to kývnout. Nezahodím svou šanci, stát se někým mocným.
Ke sbalení toho vlastně ani moc nebylo. Mamča mi dala něco málo na zub, čisté oblečení, několik kouzelnických mincí do začátku a hodila mne k Děravému kotli, kde mi řekla, abych se opatroval a odešla. Jelikož už bylo docela dost hodin a v hostinci bylo málo lidí, nezbylo mi, než spát na lavičce. Druhý den ráno nás ale konečně ubytovala místní obsluha. Uvítání bylo docela milé, myslel bych si, že v Bradavicích nebude nikdo, kdo by mne zrovna dvakrát nemusel, nebo bych ho musel neustále obcházet. Občas ale bude lepší, když myslet nebudu. Další den už se v děravém kotli válelo několik nováčků, a co víc, ve vlastních zvratkách! Rozhodně to nebylo nic, na co by se dalo koukat. Na druhou stranu se tam ukázala dívka, co se mnou ihned hodila řeč. Vin, tahle holka se mi docela líbí, myslím tím svým chováním. Celou dobu bych si myslel, že bude chodit k hadům, ale ona místo toho chodí do Mrzimoru.
Blížila se chvíle, kdy měla být otevřena Příčná Ulice. Na tento okamžik čekal snad každý student. Otevření Příčné Ulice znamenalo ale i blížící se den odjezdu do Bradavic. Vin mi ukázala místo, kde bylo spoustu pavučin, místo, kam není vhodné v noci chodit. Říkala, abych si dával bacha a do žádné z nich nešlápl, ale vzhledem k tomu, že byla hrozná tma, tak se nemohlo stát, že bych do ní nešlápl a co víc, nezamotal se do ní! Ještě že tam byla, nevím, co by se stalo, kdybych tam byl sám. O Vin bych toho mohl napsat hodně, ale na to by mi snad ani nevystačil deník. V den, kdy se Ulice konečně otevřela se u ní brzy ráno seřadilo spoustu nadšenců a nedočkavců. Já pochopitelně nikam nepospíchal, a tak se na mne včas dostala řada. První místo byla banka, ta byla úžasná, ale chvilku se čekalo, než ten skřet otevřel. Fronta byla neuvěřitelně dlouhá, ale nakonec se řada dostala i na mě, v trezoru bylo něco okolo sta Galeonů, což mi udělalo obrovskou radost.
Vin mi hned ukázala, kde se nachází obchod s hůlkami. To byla vlastně druhá zastávka na neuvěřitelně dlouhé, avšak nádherné Ulici. V onom obchodě nebyla moc dlouhá řada, Vin mi říkala, že tam má také namířeno, vzhledem k tomu, že tu svou někde ztratila. Muž, oděn do tmavě hnědého hábitu s kouzelnickým metrem v ruce Vin vyhověl, a ona získala zbrusu novou hůlku. Když i na mě došla řada, nechal kouzelnický metr aby mi změřil snad všechny obvody a to nesmím zapomenout na vzdálenost mezi nosními dírkami! První hůlka mi souzena nebyla a nadělala slušný nepořádek, což mi vlastně ani moc nevadilo. Ta druhá však byla ta, kterou budu celý život užívat. Habr, strýc říkal, že habr se značí za nejobyčejnější druh dřeva, avšak má hodně blízko k bezové hůlce. Třeba s ní dokážu velké věci. Nestála zrovna moc, dvacet Galeonů byla vcelku adekvátní cena. Vin mi následně řekla, abych si svou hůlku za každou cenu chránil a abych s nikým nehrál hru zvanou, vyměníme si hůlku! Jeden klučina se mi celkem zamlouvá.. ehm, ano Mike! Neustále za mnou chodil, když něco chtěl, vlastně i tady na hradě neustále něco chce, spíše chce dobrou radu, nebo mi říct, co dokázal, nebo co se naučil. Myslím, že se s ním budu chtít v budoucnu určitě setkat. I Thomasova sova se mi zamlouvá.
Po nákupu dalších důležitých věcí, včetně nového kufru a nového oblečení mne čekal nákup vlastní sovy a klece. Obchod měl otevřeno a to čekání se mi vlastně moc nevyplatilo, nahrnulo se tam totiž hodně děcek a starších studentů, na mě se dostala řada skoro až v noci. Do obchodu vešla i Vin, bez které bych si tu sovu dovolit nemohl. Říkala, že mi to zvíře zaplatí, vlastně že mi zaplatí klec i krmení, ale musím to další rok vrátit. Pochopitelně to vrátím, ale bude trvat, než seženu 56 Galeonů. Ten obchodník mi řekl, že vzácné sovy nabízí za třicet Galeonů a ty normální za šestnáct až dvacet. Vin mi nabídla, že koupí tu dražší, a líp bych si vybrat nemohl. Vše to nakonec zaplatila, nechala mě abych si všechen nákup uložil a odešla lovit do Portsmucku. Poslední den u vody bylo celkem rušno, všichni se loučili se svobodou, všichni si užívali naposledy to, že mohou v klidu v noci lovit, ale i tato noc skončila a my se odebrali zpět do Děravého kotle. Jelikož na mne šla už obrovská únava, a večeře by se do mě nevešla, tak mi nezbývalo, než se vydat na kutě.V den odjezdu do Bradavic byli všichni natěšení a sbaleni, to ovšem neplatilo pro mne a Vin. Jelikož toho měla opravdu hodně na sbalení, tak mne napadlo, že bych si mohl něco vyžebračit. A skutečně, nabídla mi docela dost sladkostí a míč.Nakonec zabouchla dveře a řekla, abych si šel také sbalit. Nebylo toho moc, takže ten kufr nebyl ani moc těžký. Muž v modrém nás všechny odkázal na hlavní nádraží, kde se schromáždilo několik lidí. Nástupiště bylo za takovou menší, obloukovitou zdí a vstup do ní byl tak trochu šílený. Všichni se museli rozeběhnout naproti té zdi, a když to dokážou, budou na druhé straně, tedy u expresu.
Ještě že se nic nestalo, nerad bych skončil ten den v nemocnici. Vin mi nabídla, že si smíme sednout k nim, což vlastně bylo skvělý, než se v kupéčku skoro ani nedalo dýchat. Cesta do Bradavic byla celkem dlouhá, ale když se setmělo, vlak se konečně zastavil a všichni vystoupili. My, začátečníci byli vysláni na loďky, ostatní měli vyhrazenou cestu kočáry, které táhli testrálové. Cesta lodičkami byla nudná, všichni se nudili, dělali hlouposti, někdo tam dokonce lovil ryby a zpíval si. Bradavice těšte se na nás, nová vlna studentů se k vám žene. Pomalu se nám odhaloval Bradavický hrad, skutečně nádhera. Všichni unavení a hladový vystoupili z loděk a vydali se k bráně hradu, kde už na nás čekal muž, zahalen do černého hábitu s hůlkou v ruce. Řekl nám základní informace, načež už se otevřeli dveře od velké síně a skupina nových studentů se včetně mne, hnala dopředu. Moudrý klobouk držela žena, kterou všichni označovali za zástupkyni ředitele. Ten všechny zařadil a když došla řada na mne, dlouho neváhal. Očividně věděl, že se tam hodím. Ihned co mi ho nasadili, vykřikl ZMIJOZEL!
Jen k hadům se hodím, byla by docela hloupost, kdybych byl v Nebelvíru, Mrzimoru, nebo dokonce v Havraspáru, i když mozek na to mám. Vracím se tedy k úplnému začátku tohoto zápisu. Doufám že se mi bude dařit, doufám, že časem toho dokážu hodně a že si vlastně udělám respekt, i když nechci být zas někým, koho bude každý nenávidět, mám svou čest, mám… čistou krev. Pro dnešek toho bylo dost deníčku, určitě tě nenechám ležet v kufru, ale zas tě vyndám a začnu do tebe něco zapisovat. Brzo...