ŽvB deníky

Všechno je v klidu.

Původně jsem chtěla napsat v pořádku, ale to by asi byla těžká ironie.

Moje milá maminka mě neustále a hlavně nenápadně postrkovala, ať už vypadnu z domu a jdu se podívat na otevření nové Příčné ulice. Ne, že by mě to nezajímalo. Víc mě ale zajímalo to, co mi pořád z velké části tají. Bohužel ale nevypadá, že by se chystala prozradit mi víc. Tak jsem si zabalila kufry, vzala své dvě klece ze zvířaty a letaxem se přemístila do Kotle. Ani mě moc nepřekvapilo, že byl prázdný. U baru jsem se snažila dovolat pomoci od barmana, protože jsem se nemínila tahat se všemi věcmi přes celou Příčnou ulici. Nikdo ale momentálně neubytovával, takže jsem nasadila co nejpřívětivější úsměv a poprosila Trewise, jestli bych si zavazadla mohla nechat do večera za barem. Ne, že by mě nějak lákala představa pokoje 2x2 metry, kde se dá sotva pohnout.
Počítala jsem s tím, že ulice už bude poloprázdná, ale zřejmě se zrovna zahájilo její otevření, protože hned za jejím vstupem bylo narváno. Úvod jsem propásla, myslím ale, že následovaly nějaké soutěže, kterých jsem se nezúčastnila. Neměla jsem na to čas a ani náladu. Musím ale říct, že Příčná ulice je jeden velký skvost. Přibylo hned několik obchodů a je na pohled mnohem hezčí, než bývala.

Potkala jsem tam několik známých tváří, ale nemyslím si, že by si mě vybavovali. Spíš bych řekla, že je tu jiný důvod, proč mě ani nepozdraví, a to ten, že jsme se spolu několik let nebavili. Myslím, že jen nedokáží skousnout fakt, že už nejsem tak přívětivá a společenská, jako jsem bývala. Každopádně - potkala jsem Katie Nolin a ta mě poznala rozhodně hned. Známe se tedy především z dopisů, které jsme si psaly, když na hradě - nebo spíš z hradu - zmizelo Uniterum. V minulosti jsme se potkávaly jen na hradě a potom vlastně jen jednou, když mě vzala do Prasinek. V té Příčné to ale vypadalo, že je ráda, že mě vidí. Svěřila jsem se jí s tím, že pořád nemám pokoj a nevím, kdy ho budu mít. Její odpověď mě víc než překvapila. Nabídla mi totiž, že můžu být do konce prázdnin u ní. To jsem nečekala, ale byla bych na hlavu, kdybych to odmítla.
U ní doma je to... to se těžko popisuje. Je to nádhera. Celý dům. Některé jeho části jsem neviděla, ale stačí mi to, co jsem viděla. I "můj" pokoj je krásný. I když mi přijde, že tam sotva nacpu kufry, je asi tak 4x větší než dvojlůžák v Kotli. A je celý sladění do tmavě červené barvy, takže se cítím jako doma. Nebo lépe řečeno, jako na koleji v Bradavicích.

Mám tady klid. Katie je pořád pryč a já mám prakticky celý dům pro sebe. Ráno vstanu, jdu si uvařit čaj (mimochodem, v Příčné jsem si koupila tak 20 krabiček různých čajů, jsem z nich nadšená), dám si něco k jídlu a pak vyrazím na celý den pryč. Na celý den hlavně proto, abych neplýtvala letaxovým práškem, protože se ještě neumím přemisťovat. Večer si sednu k ohni a vařím další čaj. Potom v pokoji klidně i několik hodin trénuju kouzla, při kterých se snažím nevypíchnout si hůlkou oko - musím říct, že to je hodně velká výhoda, moct kouzlit jinde než na hradě.

Peněz mám sice hodně, ale i přesto chodím rybařit a ryby potom prodávám, protože čím více, tím lépe. Objednala jsem si ve zvěřinci havrana. Ano, havrana. Ani nevím, jak mě to napadlo. No dobře, vím to naprosto přesně. Viděla jsem totiž znak havrana (či co to bylo) na mamky plášti v pracovně. Dost by mě zajímalo, jak se na to zatváří.

Včera jsem zase rybařila. Přišel tam nějaký kluk. První věc, co mě napadla, když jsem ho uviděla, byla, že bude mít asi dost nos nahoru. Kupodivu se pak se mnou začal bavit. Trochu namyšlený je, to je pravda. Trochu mě zaráželo, proč se mě vyptává na víceméně banální věci. Alespoň mi to tak přišlo. Viděla jsem ho v minulosti několikrát na hradě a vím, že je ze Zmijozelu. To byste ale uhodli i bez barvy pláště. Jinak nevím, co je zač a myslím, že to ani vědět nepotřebuju. Představil se mi jako Eam, mimochodem.

Byla jsem poprvé v Obrtlé ulici. Nevím, jestli se mi chce popisovat, jak to tam vypadá. Je to hnus. Do slova a do písmene. Na každém rohu nějaký člověk, který se netváří zrovna tak, že by vám chtěl nabídnout bertíkovy fazolky. Možná jo, ale leda tak otrávené. Snažila jsem se našlapovat co nejtišeji a kapuci jsem měla tak staženou do čela, že jsem málem ani neviděla, kam jdu. Hůlku jsem měla pro jistotu v ruce, ale nejsem si jistá, jestli by mi to k něčemu bylo v případě, že by mě tam někdo napadl. Nejvíc mě na Obrtlé zaujala asi zvířata, která tam jsou k dostání. Ovšem ty ceny jsou dost vysoké, ale není se čemu divit.

...Ještě si procvičím jedno kouzlo a jdu zalehnout. Dneska jsem toho udělala víc než dost.

Vždycky jsem mamku měla ráda a stála bych při ní za jakýchkoliv okolností. Slíbila jsem si to už dávno. A také jsem to dodržela.

Jedna věc se už několik let nezměnila. Mamka se najednou na celé hodiny zavírala ve své pracovně. Nikdy nám neřekla proč. Dřív to bylo pravděpodobně kvůli cestám, které pro nás plánovala, ale potom se začala zamykat a vyšilovala jakmile jsme se k její pracovně jen přiblížily. Jednou jsem tam viděla krátce přes škvíru mezi dveřmi, ale to bylo všechno. Neměla jsem pocit, že by to na nás mělo nějaký dopad. Měly jsme o to víc volnosti a svobody, mohly jsme si dělat, co jsme chtěly. Už se ani neptala na to, jak mi to jde ve škole. To bylo jen jednou. Když jsem jí řekla, že jsem propadla, jen se usmála, pohladila mě po rameni a šla se zavřít do pracovny. Na jednu stranu mi to hrozně ubližovalo, ale věděla jsem, že s tím nic neudělám. Měla jsem aspoň Vittorii. Ale i s tou už se nebavím tolik jako předtím. Bývaly jsme si tak blízké.

Ale tyhle prázdniny se věci změnily. Když jsem jednou šla okolo mamky pracovny, slyšela jsem rozčílené hlasy. Ano, hlasy, bylo jich víc. Dveře byly pootevřené. Byli tam nějací muži s tmavě zelenými plášti. Celkově působili trochu zvláštně. Neměla jsem z nich dobrý pocit. Nezaslechla jsem nic z toho, co říkali, protože jakmile jsem se objevila ve dveřích, muži se přemístili. Chvíli jsme na sebe s mamkou jen koukaly. Je to zvláštní, ale i když se celé dny zavírala v té kobce, nikdy na mě nebyla nepříjemná. Spíš působila chladněji, ale byla jsem pořád její Hay. Řekla mi, ať zavřu dveře. Chystala jsem se odejít, ale zastavila mě. Prý je mám zavřít z druhé strany.

Poprvé jsem viděla její pracovnu. Nechápala jsem, na čem tam pořád pracuje. Byla tam jen spousta knih a papírů. Neřekla mi přesně, co dělá. Řekla jen to, že je součástí něčeho velkého. Nějakého spolku. Že jsme díky tomu v bezpečí. Že díky tomu máme pořád spoustu peněz. Pamatuju si přesně její slova.

"Nečekám, že v této věci budu mít tvojí podporu. Možná z toho nemáš dobrý pocit, ale dělám to pro naší rodinu. Nikdy nenechám nikoho, aby vám ublížil."
Řekla to přesně takhle. A já v tu chvíli věděla, že jí neopustím, ať už bude dělat cokoliv. Nedělá dobré věci. Ale pro nás dělá jen to nejlepší. A to je nedocenitelné. Udělám všechno pro to, abych jí podpořila a mohla znova obnovit náš vztah. Být s ní tak často, jako kdysi. A nezáleží mi na tom, co kvůli tomu budu muset obětovat.

Tak mám zase o čem psát. Trochu mě zklamalo, když jsem v den plánovaného nebel večírku zjistila, že od půl osmé bude výroba masek na Halloween, protože čas večírku byl stanovat na osmou hodinu. A já jsem si chtěla vyrobit kostým a zúčastnit se soutěže o nejlepší masku. No - kdybych prošvihla nějaké dění a do všeho nestrkala nos, asi bych to nebyla já. V půl osmé jsem přišla do takové místnosti kousek od zkouškové. Byla tam profesorka Senter a řekla nám, co a jak. V truhlách a bednách jsme si mohli vzít papíry, kusy látky, krepák a všechno ostatní, co jsme potřebovali k výrobě, jako šitíčko, barvy a štětce, lepidlo, apod. Šla jsem tam s tím, že vůbec nevím, za co bych vůbec mohla jít a jaký kostým by měl aspoň trochu šanci na výhru. Nejdřív mě napadaly samé temné kostýmy, jako upír, ďábel... ale když jsem se nad tím trochu zamyslela, napadlo mě udělat kostým, který se naprosto bude lišit od mého denního stylu, kdy většinou nosím černou. Něco, kde bych mohla použít jen bílou. Zima. Sníh. Led. Ledová královna. Možná to bylo trochu ohrané, ale byla to první věc, která mě narychlo napadla. Přinesla jsem si vestu, dlouhou sukni, zdobený plášť a minitričko. Nabarvila jsem to všechno kromě pláště na bílo. Na spodek vesty jsem přišila papírové rampouchy, na minitričko jsem připevnila papírové bodce, lem sukně jsem obšila modrou nití a přišila k ní lehkou vlečku a na plášť jsem nalepila zbytky ústřižků papíru, opět ve tvaru rampouchů. K tomu jsem si vyrobila papírovou korunku a obyčejný bílý náramek. Aby to bylo kompletní, kůži jsem si nabarvila na šedobílou, stejně jako vlasy. Potom jsem ještě vyhrabala boty na podpatku a bylo to. Ten náramek a plášť jsem vlastně dělala až v den Halloweenu.

Večírek jsme posunuli až na devátou hodinu. Nanosila jsem z kuchyně nějaké jídlo, došla pro balíček s cenami a mohli jsme začít. Nebylo nás nijak moc; dohromady 7. Alespoň to vyšlo dobře do dvojic kvůli kvízu, který proběhl hned po nakoupení lístků do tomboly. Myslela jsem, že otázek pro ostatní budu mít až dost, ale vyšly mi jen tak tak. Všichni se snažili, jak jen mohli, ale Jeff byl z nich nejrychlejší; vždycky vykřikl odpověď dřív, než se ostatní stihli rozkoukat. První cenou bylo album na kartičky z žabek - ale ne obyčejné, bylo celé červené se znakem lva. Tyhle věci nám sehnal náš kolejní, zajímalo by mě, jak to sehnal, hned bych si to šla koupit. Stejně jako plášť se znakem lva, ten ale nikdo nevyhrál. Mělo totiž být ještě jedno kolo kvízu, ale když skončilo první, bylo už dost pozdě. Stejně tak byla na programu hra pantomima, ale všichni už byli unavení, tak jsme přešli k předposlednímu bodu, což bylo rozdání cen z tomboly, kterých bylo požehnaně. Nakonec byla taková menší porada o tom, co nakoupíme z peněz kolejního fondu. Shodli jsme se na několika věcech, někdo navrhoval i kolejní zvíře, ale nevím, jestli to bude možné.

Výzdoba v den Halloweenu byla úžasná. Fakt. Jako vždycky trochu víc děsivá, ale tak to má přece být. Kamenné dlaždice ve Vstupní síni byly prorostlé trávou, kořeny stromů jako by se zapouštěly přímo do těch dlaždic. Jako by tam rostly odjakživa. Na jednom místě byla ve zdi mezera a tou vytekála jakási tekutina (spíš taková dost zelená voda), která se vlévala do menšího rybníčku. Na stromech byla spousta pavučin, u jednoho stromu dokonce visela kostra a všude poskakovaly obří ropuchy a běhali pavouci. Asi to byly iluze, těžko říct, ale i tak to vypadalo víc než věrohodně.

Velká síň také vypadala úplně jinak. Dřevěné stoly byly nahrazeny kamennými, všechno bylo takové temné a studené, i přesto, že se skrz síň táhnul červený koberec, který tomu spíš dodával na atmosféře.

Po snídani jsem si dovyrobila pár věcí, udělala poslední úpravy kostýmu a šla se připravit. Na přípravu bylo času až až. Oblékla jsem se a několikrát použila kouzlo na obarvení vlasů a kůže na šedo-bílou, abych měla jistotu, že to bude vypadat co nejlépe. Když jsem se v koupelně koukla do zrcadla, byla jsem docela spokojená. Potom jsem jenom čekala, až bude 20:15, abych mohla sejít do Vstupní síně a nečekala tam půl hodiny, jako tam zřejmě čekala polovina školy. Stejně by mi do té doby zmizelo obarvení.

Přesně jak jsem čekala, ve Vstupce bylo úplně narváno. Maska na masce. Je fakt, že většinu lidí jsem vůbec nepoznala, ale viděla jsem spoustu skvělých kostýmů. Působilo to až trochu strašidelně. Už samotná Vstupka byla děsivá, ale s těmi kostýmy to bylo o to lepší.

Pár minut jsme tam stáli, mezitím jsem si tak dvakrát obnovila barvu na těle i vlasech, aby mi to vydrželo co nejdéle. Když se Velká síň otevřela, všichni se samozřejmě rvali dopředu, zakopávali, no, měla jsem pocit, že tam snad je nějaký poklad, alespoň to tak vypadalo, podle toho, jak se cpali jeden přes druhého. Ale ani se nedivím. Výzdoba nezklamala ani tenhle rok. Byla bych tu asi dost dlouho, kdybych to všechno popisovala. Připadala jsem si jako v nějakém... doupěti, nebo jak to říct. A pak se tancovalo... Dokonce jsem tancovala s profesorkou Mang, i když nejdřív nechtěla, a taky s nějakým profesorem.

Snažila jsem se být pořád vepředu a tancovat, když už jsem se přihlásila do té soutěže o nejlepší kostým. Aby si mě vůbec všimli. Během toho profesoři procházeli a prohlíželi masky. Teda, prý. Já jich moc nezahlédla. Měli vybrat šest masek a když je jeden z profesorů šel vyhlásit a řekl jako první moje jméno, ani jsem si to nejdřív neuvědomila. Šla jsem na pódium a měla jsem pocit, že můj červený obličej musí být vidět i pod několikrát provedeným kouzlem na šedou kůži. Stála jsem tam jak pecka a přišlo mi, že na mě všichni koukají. Naštěstí nás pořád přibývalo, až nás bylo 6. Každého z nás potom DJ vyslýchal a ptal se, za co jdeme. Potom měli hlasovat ostatní o tom, která maska vyhraje. Když se postavilo nejvíc lidí přede mě, fakt už jsem měla dojem, že ta červená přemohla bílou. Byli to teda hlavně prváci, kteří vykřikovali ledovou královnu a Hayley, ale stejně. Mohla jsem si jako první vybrat cenu z takové velké truhly, kde byly různé balíčky. Vybrala jsem si po delším rozhodování balíček s věcmi proti černé magii. To se vždycky může hodit. Potom si vybrali i ostatní a pomalu se odcházelo spát.

Já vím, deníčku (proboha, nechápu, proč pořád používám takové stupidní oslovení). Píšu tak trochu stroze. Suše. Jde o to, že mi v hlavě pořád leží to uniterum. Nevím, jestli jsem sem už psala, že mi pan Thorinson půjčil tu knížku o drahých kamenech a píše se tam i o uniteru. Trochu jsem nad tím přemýšlela, psala jsem i Katie, která vyvodila docela zajímavý závěr. Když se totiž rozeberou jednotlivé kameny, které jsou obsaženy v uniteru, vzejde z toho pár informací, které by se neměly přehlédnout. Je možné, že už prostě vidím věci tam, kde nejsou. Zítra za ním jdu, za kolejním, chtěl slyšet tu mou teorii, ale stejně si myslím, že to bude k ničemu. Nevím ani zdaleka to, co vědí bystrozoři, tak jak bych jim vůbec mohla pomoct?

Včerejšek byl celkem obyčejný... jako každý jiný vyučovací den. Měli jsme lektvary, myslím, že tenhle rok poprvé. Doufala jsem, že nebudeme mít toho Alerta, protože jsem o něm nikdy neslyšela nic hezkého, ale bohužel, když se z rozhlasu ozvalo, že se sejdeme ve Vstupní síni, bylo mi hned jasné, že máme právě jeho. Nešli jsme do té velké učebny na lektvary. Vyšli jsme po schodech, myslím, že to mohlo být druhé nebo třetí patro a zamířili jsme doleva. Vešli jsme do učebny, kterou jsem nikdy předtím neviděla; celá byla sladěna do světle hnědé barvy a působila dost útulně. Alert povídal, že jí navrhoval on sám a vypadal, že je na to dost pyšnej. No, musela jsem uznat, že ta učebna je fakt pěkná. Bez delších řečí jsme začali vařit Kostirostík. Trochu jsem tam popletla pořadí ingrediencí, ale kupodivu jsem stejně dostala V, i když takové horší, a k tomu ještě 3 body. Druhý lektvar se mi ale vůbec nepovedl. Vypadalo to slibně, ale v jednu chvíli mi najednou spadla teplota o desítky stupňů. Tak třeba příště. A dostali jsme úkol. Zjistila jsem si ho až dneska a chvíli jsem tomu nevěřila. Esej na 15 stránek na úplně nesmyslné téma! Možná by nebylo tak nesmyslné, kdyby to bylo na pár stránek, ale 15?

Další hodinu jsme měli Drakologii. Na tu jsem se dost těšila, protože draci mě zajímají, no ale jak už to tak bývá, byla jsem vždycky líná si o nich něco pořádného přečíst, takže jsem si pamatovala maximálně pár druhů a také kolik jich je. Byl tam jeden kluk, který ty druhy vyjmenoval všechny, buďto to musí být hrozný šprt, nebo magor do draků, jinak si to vysvětlit neumím. Pořád jsem se musela koukat na přední lavici - byly tam totiž vystavené různé lebky draků, něco, co vypadalo jako vejce a nakonec jsme se mohli podívat i na kostru draka.

No a potom byla ještě hodina formulí s profesorkou, kterou jsem viděla jen párkrát, doteď nevím, jak se jmenuje, ale je už trochu starší. Ani nevím proč, ale nahání mi trochu strach. A konečně jsem si dodělala zkoušku z minulého roku. Ale ještě pořád mi zbývají asi 4 předměty.
Večer se nás sešlo docela dost ve společenské. No, dost, možná tak pět. Byl tam i Ben Dormio. Ani nevím, proč tam je, vypadá věkem spíš tak na učitele. Ale třeba to má podobně jako já, já taky dostuduju tak ve dvaceti. Zajímalo by mě, jak to bude tenhle rok s famfrpálovým týmem. Pořád nevím, co je s tou Jenifer, ať jí řekneme cokoliv, pořád to všechno bere na lehkou váhu a dělá, jako bychom jí křivdili, když jí říkáme, ať nechodí ven a už vůbec ne sama.

Dnes jsem si hned ráno na snídani měla možnost přečíst expresního Denního Věštce. Nepsali tam nic moc nového než to, co už víme.

Předevčírem jsme chtěly jít s Cari ven, ale nedošlo nám, že hrad je celý uzavřený. Každopádně střecha byla otevřená, což mi přišlo trochu divné. Proč zavírají hrad, když ze střechy se může dostat kdokoliv pryč (třeba na koštěti, nebo já nevím).

Také jsme dneska měli poprvé Jasnovidectví. Na to jsem se opravdu těšila a myslím, že mě bude i bavit. V jednu chvíli se profesorka Strawberry ptala, co si mudlové myslí, že způsobuje deja-vu. Prostě co je jeho příčinou. Taťka si třeba myslel, že to je něco, co se mu zdálo. Sám říkal, že se mu už několikrát něco zdálo a pak se uplně přesně to samé stalo. Ale prý to tak není, prý si to mudlové vysvětlují tak, že mozek zpracuje nějakou informaci opožděně a pak máme pocit, jako bychom to už někdy zažili. A ten můj názor byl prý špatný, ale já si to nemyslím, vždyť každý mudla si myslí něco jiného, nebo ne? Ale stejně se těším na zítra, to bude další hodina Jasnovidectví. Jsem zvědavá, co budeme dělat, ale řekla bych, že zatím jen teorii, ale to nevadí.

Potom přišla ta horší část dne... Čekala jsem na schodech ve Vstupní síni na další hodinu. Měli jsme mít POKT a na to jsem se taky hodně těšila. Zrovna jsem přemýšlela nad tím, že napíšu Vittorii a že bych také měla odepsat Katie, když v tu chvíli se ozvalo ze sklepení takové divné řinčení, nebo jak to říct... Nejdřív mě napadlo, že to je Filch, který prostě vláčí něco těžkého, ale stejně jsem neměla co dělat, tak jsem se šla kouknout a nešla jsem sama. To, co jsem viděla, když jsem sešla dolů, mě ale překvapilo víc, než bych chtěla. Shluklo se tam několik lidí, takže na první pohled nebylo poznat, co se tam děje. Ale když jsem se protlačila blíž, zamrazilo mě. Byl tam Darius, ta holka ze Zmijozelu s fialovými vlasy a podpírali.. toho ztraceného profesora.

Vypadal hrozně. Oblečení měl úplně potrhané, po celém těle krvavé rány a něco si mumlal. Chvíli jsem nebyla schopná ničeho, než jen na něj zírat. Zdál se tak strašně slabý a zoufalý. Potom někdo zavolal, ať doběhneme pro nějakého učitele, tak jsem se vzpamatovala a vystřelila jsem ke kabinetu profesorky Senter. Ta tam ale nejspíš nebyla, tak jsem se vrátila do Velké síně, kde předtím na obědě seděla profesorka Alashama Mang. Naštěstí tam pořád byla a hned, jak jsem se vymáčkla, se zvedla a utíkala do sklepení. Běžela jsem za ní. Ten profesor snad ani nevěděl, kde je. Vážně to vypadalo, že je úplně mimo. Ostatní se zdáli docela v pořádku, ale mě to dost rozhodilo. Nikdy jsem neviděla člověka v tak špatném stavu. Všechno ostatní jsem vnímala spíš trochu zamlženě, uvědomovala jsem si, že někdo, asi Alashama, zavolal bystrozora a ten tam hned přiběhl. Po chvíli jsem zjistila, že už všichni odešli. Profesora odvedli na ošetřovnu. Matně jsem si vzpomněla, že máme dvě hodiny POKT. Doběhla jsem na ně asi o pět minut později. Profesorka Roche se nezlobila, ale já jí sotva vnímala. Dělalo se mi z toho špatně, když jsem si to znova přehrávala v hlavě. Asi to na mě bylo poznat, protože mi Roche řekla, že můžu odejít, pokud mi je špatně. Když jsem jí řekla o tom profesorovi, řekla, že to slyšela, ale nevypadala, že by jí to nějak vzrušilo, což mě docela udivilo - vždyť šlo o celkem závažnou věc. Za ty dvě hodiny jsem se stihla alespoň trochu uklidnit. Vymýšlela jsem si různé scénáře, co se mu mohlo stát, ale vždycky jsem viděla jen to nejhorší. Po hodině jsem si vzpomněla, že ještě furt nevím téma eseje, kterou nám zadal Alert. Tak jsem si odchytla toho... Richarda, toho šprta na draky. Vypadal nějak nervózně, říkal, že mu lektvary nejdou a že se Alerta bojí. Já se teda nedivím, občas mě z toho jeho pohledu taky zamrazí. Ale já nevím, on se spíš tváří, jako by nesnášel všechny okolo, nebo jako by nad něčím neustále přemýšlel a nemyslím si, že má třeba nějaké oblíbené studenty. Ještě nikdy jsem ho neviděla smát se. Vlastně viděla, ale to byl ironický smích.

Došla jsem ke koleji a stoupla si před ní. Ani nevím proč, byla jsem nějaká nervózní z toho, co se stalo. Lotroskop byl ale pořád v klidu, nerozsvítil se ani když našli toho profesora. Ale proč taky? V takovém stavu by jen těžko představoval nebezpečí, pravděpodobně se sám stal něčí obětí. Tak jsem tam tak stála, mezitím přišla jedna prvačka z Nebelvíru - Marry Spring. Alespoň bych řekla, že se tak jmenuje, jestli si to dobře pamatuju. A za dalších pár chvil se objevil náš kolejní, Thorinson. Vzpomněla jsem si na náš nápad, na který jsme přišly s Cari včera - uspořádat Nebelvírský večírek. Chtěly jsme tam ale také dát nějaké soutěže, kde by mohli ostatní něco vyhrát, tak jsem se potřebovala Thorinsona zeptat, jestli bychom to mohly nakoupit z peněz kolejního fondu.

Když se podíval do truhličky kolejního fondu, trochu se zarazil. Myslela jsem, že tam je těch peněz málo, ale opak byl pravdou - měli jsme tam snad přes sto galeonů! Tak jsem si říkala, že snad do těch deseti galeonů bychom ty ceny nakoupit mohly. Uvidí se, na kolik to vyjde, také jsem něco našla ve vlastních věcech, které se dají použít jako výhry. Řekla jsem mu plán večírku, tak se možná zastaví. Nedalo mi to a zeptala jsem se i na toho profesora; prý se ještě nic moc neví. A dost mě uvidilo, co mi nabídnul. Že mi pujčí knížku o uniteru! Že tam je nějak víc informací o něm. Nemůžu vůbec usnout, protože nad tím pořád přemýšlím! Jsem fakt zvědavá, třeba se dozvím víc, protože o něm vím dohromady velké prd. Jo, ale toho bystrozora, který stál u naší koleje, jsem už nepotkala. Asi už na hradě ani není. Cari ho nazvala "tím mým bystrozorem", fakt nechápu, jak to myslela. Zajímalo by mě, kdy se to už vyřeší a také doufám, že to uniterum najdou co nejdřív.