ŽvB deníky

Nelétaví havránci

Konečně přišla středa a já jsem po dopoledním vyučování a rychlému obědu zaběhla na pokoj do věže, aby si tam odložila všechny věci a potom pádila po schodech dolů, a přes nádvoří, přes školní pozemky, až jsem došla k převlékacím stanům čtyř barev, každé koleje. Nikdo tam ještě nebyl. Koukla jsem se na hodinky: už bylo dávno po obědě a už začala hodina. Opřela jsem se zády o jeden ze stanů a čekala. Třeba se všichni převlékají na koleji, aby sem přišli, a mohli rovnou začít. Čekala jsem tam už skoro půl hodiny, když jsem si konečně řekla, že půjdu na kolej. Byla jsem naštvaná a zmatená zároveň. Vždyť mi Rose jasně řekla, že se máme sejít 4. hodinu... a vtom mi to docvaklo. Já vlastně nevím, kde se máme sejít. Automaticky jsem předpokládala, že budeme hrát na hřišti, ale co když nemáme na hřiště přístup? Zastavila jsem se uprostřed chodby a přemýšlela. Co když to byl jenom sprostý vtip od Faye a spol.? Zazvonil zvon ohlašující konec hodiny a já vysprintovala nahoru do věže pro své věci a poté na hodinu Obrany proti černé magii. Celou hodinu jsem o tom přemýšlela a neposlouchala výklad paní profesorky o signalizačních kouzlech. Na konci hodiny, když jsem se zvedla z lavice přiletěla ke mě z chodby jakási sova, nesoucí roličku papíru. Vyděšeně jsem sebou cukla, když přistála na mé tašce a natáhla nožku, abych si z ní odvázala vzkaz. Ruličku jsem si vzala a při odchodu z učebny jsem si jí přečetla.

"Jak to že jste nikdo nebyl na tréninku? Čekala jsem na vás na nádvoří celé 2 hodiny! Trénink bude po večeři před převlékacími stany u hřiště.
Rose"

Uchechtla jsem se a zamířila na večeři.
Když jsme se všichni konečně shromáždili před stany Rose nám všem řekla heslo k našemu stanu, převlékli jsme se *POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ, MÁM HLAD*
Přidal Kate Oak ve 1.9.2018 0:00:00
Kategorie: Škola1. ročník

Smůla se mi lepí na paty

První dny v bradavicích šly skvěle, dny ubíhaly jako voda a já stále neznala některé polohy učeben. Zrovna věc, co by se mi hodila, že? Většinou jsem prostě někoho zastavila a zeptala se. Lidé se vždy snažili pomoci… ale občas to prostě pro prváka, jako já nemělo smysl a význam: "Ptáš se, kde je učebna přeměn? S Ryers? Joooo… to je u draků!" Vážně užitečné, když nevím kde je učebna draků, natož, že se tu tento předmět vůbec vyučuje.
Velkou pomocí a podporou pro mě byli moji kamarádi a hlavně Faye ze třeťáku a Raziel ze druhého ročníku Havraspáru. Vždy, když jsem něco nevěděla, nebo potřebovala pomoci, vždy s radostí přidali ruku k dílu.
Raz mi pomáhal učit se kouzla. Hlavně mi ukázal, že nemůžu začít hned s těžkými kouzly, ale musím postupně. Bylo to hned desetkrát jednodušší s někým, kdo už to dávno uměl...
Faye mi vždy pomohla najít učebnu, nebo pomoct s hledáním knihy v knihovně. Připadalo mi, že je tam snad jako doma.
Dny šly jeden za druhým a já se pomalu učila kouzelnickému umění. Bylo to až tak idylické, že by bylo nanejvýš pošetilé si myslet, že to takhle bude po zbytek roku...
Jednou, když jsem po celém dni přišla do společenské místnosti, unavená z celého dne a z toho, že jsem stála skoro půl hodiny před vstupem do společenské místnosti a stále dokola nemohla přijít na odpověď na otázky orlího klepadla. Sedla jsem si ke stolu a chystala jsem si vyndat zápisky z dějin a začít se učit, když v tom jsem si všimla nového nápisu na kolejní tabuli, který hlásal: "Kdo se chce letos přihlásit do kolejního famfrpálového mužstva, nechť vhodí lísteček se svým jménem do této krabice." Podívala jsem se pod tabuli a tam stála trochu pomačkaná kartonová krabice s vyříznutým otvorem ve víčku, aby se do něj vešly malé lístečky. To by byl úžasný nápad, připojit se k mužstvu. Už jsem si brala do ruky brk a papír, když vtom jsem se zarazila. Vždyť úplně každý bude chtít hrát famfrpál za Havraspár, a já jsem vlastně skoro nikdy pořádně neseděla na koštěti. Jednou jsem sice zkoušela malé koště svého mladšího bratra, ale jen co jsem na něj nasedla, hned mě ze sebe shodilo. Nejspíš ho měl bratříček očarovaný proti nevítaným hostům. Lísteček jsem tam tedy nevhodila a pokračovala ve své každodenní rutině.
O týden později tam však krabice stále stála a už se na ní začal usedávat prach. Říkala jsem si:"Když uvidím jak na tom budu při létání na koštěti, tak se pak podle toho rozhodnu." Moje plány však zkřížila první praktická hodina lektvarů. Vařili jsem čaj... a já jsem nebyla schopna ho uvařit... proč? Protože jsem si zapomněla své přísady nahoře ve věži. Celé 2 hodiny jsem tam seděla na stoličce a s hrůzou čekala, co se stane, až to paní profesorka zjistí. Ptala jsem se své kamarádky Emmy, jestli mi nepůjčí jeden pytlíček s čajem, ale ona že "Né, mě to tam bude chybět..." Byla jsem na ní naštvaná. Během našeho 1. týdny jsme spolu tolik zažily a ona mi pak ani nepomůže? Jen kdyby mi půjčila na chvilku jeden blbej pytlíček s čajem! Zazvonil zvon ohlašující konec vyučovací hodiny a paní profesorka si od každého vybrala flakonek s jejich čajem. Když se zastavila u mě, která tam seděla s prázdným kotlíkem a se zpocenými dlaněmi, zachvěla jsem se. Zrovna prostě při vaření čaje? Jako vážně?! Jemně se zamračila a poodešla k dalšímu stolu. Docela mě to překvapilo. Upřímně jsem čekala bouřku, hromy, blesky, ale rozhodně ne toto... "Můžete jít. Hodina skončila." Spadl mi ohromný kámen ze srdce, zvedla jsem se ze stoličky a šla si vylít vodu z kotlíku, ale- "Vy ne Oak, zůstaňte tady." Emma se za mnou u vchodu otočila a nasadila omluvný výraz. Udělal se mi ohromný knedlík v krku. Položila jsem kotlík zpátky na stůl a čekala. Paní profesorka za mnou přišla, opřela se o stůl a narovinu se mě zeptala "Oak, proč jste dnes nepracovala, jako vaši spolužáci?" neodpověděla jsem "Vždyť na čaji není nic těžkého, jen jsem chtěla, abyste si vyzkoušeli práci s lektvarologickým náčiním..." "Já... já si zapomněla své přísady." Pípla jsem a oči jsem zabodla do kamenné, a očividně velmi zajímavé desky na stole. "Tak proč jste něco neřekla, nebo nepožádala o pomoc své kamarády?" Vzpomněla jsem si na Emmu a přivřela jsem oči. Zazvonilo na další hodinu a paní profesorka odešla ke svému stolu. Za chvilku se vrátila s malým, čajovým pytlíkem, položila ho na stůl a koukla na mě. "Tak se do toho pusťte." Koukala jsem na ní, jako kdybych spadla z višně. Vždyť nestihnu létání! Ale i tak jsem zapla vařič, postavila na něj kotlík s pečlivě odměřenou vodou. Počkala jsem, až se voda dostatečně zahřeje a poté do ní vhodila pytlíček s čajem. Za chvíli jsem kotlík odstavila a zamíchala ho, abych se přesvědčila, že se kouzelný pytlíček s čajem opravdu rozpustil ve vodě. "No vidíš, a utíkej, ať stihneš další hodinu. Ale ať se to už neopakuje!" "Ano, jistě. Na shledanou!" Křikla jsem přes rameno, když jsem utíkala ze dveří a málem se vydala špatným schodištěm ke vstupní síni. Vyběhla jsem ze skepení a rozhlédla se. Já si ani v nejmenším nepamatovala cestu k učebně létání. Věděla jsem jen, že jsem asi tak na druhé straně 1. poschodí, než je učebna létání. Rozhlížela jsem se, jestli tu někde nepotkám zázrakem Faye, nebo někoho jiného, ale všichni byli na svých hodinách, nebo ve společenské místnosti. Zkoušela jsem prohledat 1. patro, ale bylo tu tolik různých chodeb a zákoutí, ve kterých se člověk snadno ztratí. Nakonec zazvonil zvon, a já se odebrala do spolky, abych si vyměnila učebnice a pak šla na oběd. Cestou jsem potkala hlouček prváků z Mrzimoru, kteří si vzrušeně šuškali. Opatrně jsem se k nim přiblížila, abych si poslechla, co tak důležitého visí ve vzduchu. "To bylo úžasný, jak jsi tam vyletěla nahoru a pak zase dolů a celou cestu ses na tom udržela Lilian. To já bych nikdy nedokázala. Skončil bych asi tak, že bych tam spadnul a vyválel se v bahně!" Celý hlouček se rozesmál a mě se sevřel žaludek. No paráda! Přišla jsem o svou šanci rozhodnout se, jestli se budu moct připojit ke kolejnímu mužstvu. Na obědě jsem si odsedla od kamarádů a snědla si jídlo v tichosti. Bylo mi na nic. Jediný co mi tak pomáhalo, byla vzpomínka na jeden mudlovský článek o butterfly effectu, který pojednával o tom, že každé malinké rozhodnutí může udělat díru do světa. Kdyby mi Emma půjčila ten blbej čaj, mohla jsem skončit včas a udělat první skvělej dojem, a ještě stihnout hodinu létání, na které bych třeba odkryla svůj letecký talent, a pak zazářit na famfrpálovém hřišti. A nebo taky ne...
Celý den se vlekl jako šnek a ani mě nerozveselily dějiny, překvapivě můj nejoblíbenější předmět, ani to, že jsem se zase ztratila při hledání učebny přeměňování, takže jsem se na ní nedostavila. Další prošvihnutá hodina a co hůře... v tom samém dni! Hned po večeři jsem chtěla jít na kolej, ale měla jsem moc mizernou náladu na to, abych se zase setkala se svými kamarádkami na koleji. Procházela jsem se chodbami bradavic a narazila jsem na zajímavou skrytou místnost za obrazem testrála. Do spolky jsem se vrátila skoro až po večerce. Otevřela jsem dveře za schodištěm a tam stál hlouček lidí, kteří se bavili nad plechem sušenek a pomačkanou krabicí. Když jsem za sebou zavřela, všichni se ke mně otočili a tvář jedné z nic, Faye, se rozzářila. "Kate! Počkej chvilku..." Faye něco řekla blonďaté dívce s jasně bílými teniskami a ta se rozběhla směrem k ložnicím. Za chvíli se vrátila a v ruce držela- "Naučíme tě létat na koštěti Kate!" Řekla dívka a podala mi koště. Já jsem ho zdráhavě uchopila a prohlížela si ho. "Mimochodem, já jsem Rose. Kapitánka famfrpálového týmu Havraspáru." Paralizovaně jsem na ni zírala "Tak na co čekáš? Sedej!" Neohrabaně jsem nasedla na koště a téměř okamžitě z hladce opracované násady sklouzla zpět na zem. "Hou hou… opatrně!" A tak jsme další hodinku strávili tím, že se všichni snažili naučit malou, neohrabanou prvačku létat na koštěti. Nakonec, když usoudili, že už základy mám, jsem sesedla a Rose si vzala zpět své koště. "Tak, seš v týmu, trénink je každou středu 4. hodinu. Dostav se včas..." "C-co prosím?!" Byla jsem absolutně vyvedená z míry. Já? V týmu? Jak se to mohlo stát? Srdce mi bušilo nadšením. "No, budeme hrát famfrpál, ne? Heleď, Havraspár je snad asi prokletej, protože skoro nikdo není moudrým kloboukem do Havru vybranej, a nebo prostě během roku přestoupí. Nechápu to. S tím se úží i výběr žáků, kteří umí lítat a mohou tedy za nás hrát." "Ale já neumím létat!" "Ale co... umíš... udržela ses ve vzduchu? Jo. Tak umíš" Stála jsem tam uprostřed místnosti a zírala před sebe. Že by se butterfly effect obrátil zpět na mou stranu? Z toho důvodu, že jsem neměla pytlík čaje, jsem musela zůstat v učebně lektvarů, a nestihla tak létání, na které jsem se tak dlouho těšila, a tak jsem byla strašně smutná a přišla do spolky pozdě a tak mě létat naučili zde a... z nějakého důvodu jsem teď v týmu! Nerozuměla jsem tomu, ale to mi rozhodně nevadí, říkala jsem si, když jsem večer usínala v ložnici. Vše se vždy nakonec obrátí v dobré.
Přidal Kate Oak ve 31.8.2018 0:00:00
Kategorie: 1. ročník

Dilema moudrého klobouku

Když jsme dorazili, již pozdě večer, na nádraží v Prasinkách, řekli nám, že se máme obléct do hábitů na zařazování do kolejí, ale já si uvědomila, že jsem vše nechala v kufru. Co teď? Ptala jsem se sama sebe a kousala jsem se do rtu. Zeptala jsem se na to průvodčího "Ale to nevadí, děvenko," zasmál se postarší muž "prostě se pak převlíkneš na koleji. Moudrému klobouku to tolik nevadí." "Všichni ke mně!" zvolal rázný hlas "Seřaďte se zde do dvou zástupů. Půjdeme, a hlavně ORGANIZOVANĚ, k jezeru. Tam nasednete do loděk maximálně po čtveřicích a poplujeme směrem k hradu, ano?" "ANO" zaznělo z již utvořených zástupů "Tak tedy jdeme." Došli jsme až k jezeru, kde na nás čekaly obyčejné dřevěné loďky, avšak bez vesel, či pádel. Do jedné loďky jsme nastoupili já, Elis, Nat a jeden chlapec, který se jmenoval Hikaru, se kterým jsme seděli ve vlaku. Spolu jsme tiše seděli v loďce, která se lehce pohupovala na vlnách jezera, a občas se ošili, když na nás stříkla sprška vodní tříště. Pluli jsme podél útesu, porostlého trávou, jež se v měsíčním světle jevil jen jako černý stín. Když jsme dorazili na jeho okraj a obepluli ho, uviděli jsme poprvé Bradavice. Když mi táta vyprávěl o bradavicích, myslela jsem si, že budou opravdu velké. Ne… zmýlila jsem se. Byly přímo obrovské! Bylo zde tolik věží, hlásek a budov, obklopených rozlehlými nádvořími, že jsem nevěděla, kam spočinout pohledem jako první. „Vidíš támhle tu věž, Kate?“ zašeptala mi najednou do ucha Nat, zatím co ukazovala na tlustou věž uprostřed hradu. „To je havraspárská věž, tam jsou havraspárské ložnice a společenská místnost. Tam budeme bydlet, pokud nás moudrý klobouk zařadí do Havraspáru.“ Všichni jsme, ohromeni mohutností hradu, upírali zraky na Bradavice, a nepromluvili ani slovo, dokud- „Ááááá!“ zakřičela malá dívka ve vedlejší loďce, která seděla přitisknutá ke své kamarádce vedle ní a ukazovala kamsi k hladině jezera. Mezi studenty panoval neklid a někteří si také ukazovali na hladinu jezera a něco naléhavě sdělovali svým kamarádům. A pak jsem to uviděla také. Mohutné nachové tělo se vynořilo z vody a odhalilo svých 8 chapadel s přísavkami velkými jako talíře. Z vody na nás koukala obrovská chobotnice. Byla jsem zprvu zaražena její velikostí, ale ona tam jen tak stála ve vodě a klidně nás pozorovala. Zvedla jsem se, abych se na ní mohla pořádně podívat, ale loďka se mi rozhoupala pod nohama, a tak jsem si raději zase sedla na své dřevěné sedátko. Když jsem se chtěla na chobotnici znovu podívat, už tam nebyla.
Když jsme dorazili ke břehu jezera, paní profesorka, se kterou jsme jeli na loďkách nás dovedla po kamenných schodech k mohutným dveřím z dubového dřeva a třikrát na ně zaklepala. Dveře se se zavrzáním otevřeli a za nimi stála další čarodějka, která nás odvedla do vstupní síně. Stály zde 4 sochy: socha lva, jezevce, havrana a velkého, stočeného hada. Naproti nám stály dveře vedoucí do sklepení a mohutné mramorové schodiště, vedoucí do vyšších pater hradu. „Tak" Řekla čarodějka ostrým hlasem, aby si získala naši pozornost. „Jmenuji se Tara Grimes a jsem zde zástupkyně ředitele.“ Mezi studenty to zašumělo. „Za těmito dveřmi se nachází velká síň a všichni ostatní studenti 4 Bradavických kolejí. Nebelvíru, Mrzimoru, Havraspáru a Zmijozelu.“ Ukázala na velké dveře po naší pravici, za nimiž se ozývaly nesčetné hlasy. „ Každá z kolejí má svou vlastní historii, a doufám, že budete své koleji prokazovat čest, ať už budete zařazeni do jakékoliv z nich. Zařazování započne za okamžik, radím vám, abyste se tedy náležitě upravili.“ Nejistě jsem si do úst hodila mentolku, i když jsem měla pocit, že se přesně tento proslov opakuje každý rok. „Seřaďte se do dvojstupu, prosím. No tak, to nevíte, jak vypadá dvojstup?“ Nasměrovávala nás paní profesorka, když jsme se nemotorně potáceli a tvořili dlouhý a neuspořádaný dvojstup. Čekala jsem ve dvojici s Nat téměř na úplném konci řady, až se všichni uspořádají a napjatě poslouchala profesorku Grimes, která stála na opačném konci řady. „Po 6 lidech, tedy 3 dvljicích budeme vstupovat touto chodbou do velké síně.“ Ukázala za sebe. „Tak tedy 1. skupinka za mnou!“ Otočila se na podpatku a rázným krokem zamířila chodbou k malým, vedlejším dveřím do velké síně a 6 malých prvňáčků cupitalo za ní. Byla to jako věčnost. Stáli jsme ve frontě, jako na banány a netrpělivě vyhlíželi ze stran, jestli se paní profesorka nevrací. Občas byl z velké síně slyšet potlesk a jindy zase hrobové ticho. Vedle nás stál starý školník Filch, který po nás se svou vypelichanou kočkou, Paní Norrisovou, zamračeně pokukoval. 1. skupinka, 2., 3., 4. a pak… „Pojďte za mnou. Ano, vás 8. Už je vás tu jen pár. Bylo by opravdu zbytečné vás rozdělovat.“ Když jsme procházeli chodbou, všude okolo se ozývaly kroky a dopady bot na kámen. Sevřel se mi žaludek očekáváním, i strachem. Rozřazování do kolejí ovlivní příštích 7 let mého života… co když se stane něco, co… co… co to prostě zkazí! Měla jsem strach, ale nevěděla jsem z čeho. Koukla jsem se vedle na Nat a zjistila, že v tom nejsem sama. Obličeje všech ostatních dětí byly pobledlé a vážné. Profesorka otevřela dveře a zavedla nás dovnitř do síně s- „Páni!“ tím nejúžasnějším stropem, který jsem kdy spatřila. Byl tmavý a plný hvězd, jako noční obloha. Občas se přes něj přehnaly mraky. Pod začarovaným stropem stály čtyři dlouhé stoly a u nich seděli a bedlivě nás sledovali ostatní studenti s různě barevnými plášti. Vysoký, hubený chlapec s slámově bílými vlasy vykročil k profesorce ke středu čestného stolu, ze kterého na nás upírali oči naši budoucí učitelé. Podívala jsem se za chlapcem a uviděla malou trojnožku, na které stál starý ošuntělý klobouk. Profesorka Grimes ho zvedla, a když se chlapec posadil na trojnožku klobouk mu nasadila. Za krempou se otevřela trhlina, která se chvílemi křivila a rozšiřovala, jako kdyby to byla ústa přemýšlejícího člověka. Netrvalo to ani půl minuty a klobouk vykřikl „Mrzimor!“ Ozval se velký potlesk od stolu úplně vlevo a chlapec se připojil ke studentům, kteří u nej seděli. Zařazeni byli ještě 3 studenti, a pak přišla řada na mě. „Kate Oak!“ zavolala paní profesorka a já se pomalu rozešla ke stoličce a opatrně si na ni sedla. Tak strašně jsem se chtěla dostat do Havraspáru. Klobouk mi sedl na hlavu a přepadl přes oči. Zavřela jsem je a čekala, co se bude dít. Nic. Dlouhou čtvrt minutu jsem jen seděla a rukama strachem křečovitě svírala stoličku. „Hmm…“ ozval se tenký hlásek, jakoby od nikud. „Jsi velmi odvážná, přátelská… a chytrá…“ Našeptával jemně hlásek „Nadání ti také nechybí…“ „Prosím do Havraspáru.“ Pomyslela jem si „Tak do Havraspáru říkáš?“ Podivil se hlásek. Už to byla dobrá 1 minuta. „Opravdu? V jiných kolejích by se ti dařilo lépe, to mi věř…“ „Havraspár, prosím Havraspár…“ „A proč zrovna to? Dokaž mi, že tam patříš.“ Nastalo ticho, jako by klobouk zvažoval, jestli mi dá vůbec šanci. Stoličku jsem svírala tak pevně, že mi zbělely klouby na rukou. „Hmm… pověz mi, kolik má pavouk očí?“ „K-kolik očí má pavouk?“ To, co jsou gangliony, a kde je mají pavouci umístěné jsem věděla, ale na tak primitivní orázku, jsem odpověď neznala… „No…“ Musím něco říct, musím ho přesvědčit! „Pavouci mají… eh…“ musím znít presvědčivěji… „mají vždy sudý počet očí… eh… třeba sedm… eh, ne…“ „Jen pokračuj“ „Mají, mají každý jinak očí. Někteří 4, někteří 6… a tak…“ „Hmm…“ zabručel klobouk. Na stoličce jsem musela sedět už víc, jak 5 minut. Studenti okolo si šuškali. A co hůř, určitě si šuškali o mě! „Jsi si jistá, že Havraspár je místo, kam chceš, kam patříš?“ „Ano, ano!“ „Abys věděla, pavouci mají všichni 8 očí, a to by měl vědět každý.“ Přestala jsem svírat stoličku. Do Havraspáru se nedostanu, ani kdybych se snažila sebevíc. Mám jinou povahu, než sedí na Havraspárské standardy. „V jiných kolejích by se ti dařilo lépe…“ neodpověděla jsem „Ale když myslíš… ať je to tedy…“ „HAVRASPÁR!“ zakřičel klobouk přes celou síň a 2. stůl zprava vybuchl v jásot. Se šťastným výrazem na tváři jsem odcupitala k němu a přisedla si k Elis, která tam na mě už čekala a šťastně mávala. „Co ti to tak trvalo? Bylas tam dobrých 8 minut!“ Pokrčila jsem rameny. Upřímně jsem neměla nejmenší tušení, proč mě klobouk nechtěl zařadit do Havraspáru. Ne že bych nesnesla to, že bych byla zařazena do jiné koleje, ale chtěla jsem být v Havraspáru, jako můj otec. Mé myšlenkové provazy přesekl další potlesk od našeho stolu a už si to k nám mířila i Nat se stejnou otázkou. Náš rozhovor po zařazování uťal pan profesor, který si stoupl a zvedl ruce, aby si sjednal klid. „To je pan ředitel…“ slyšela jsem odněkud od stolu „…má vždy na začátku roku proslov.“ Vítejte milí žáci v novém školním roce v Bradavicích, mé jméno je Nicholas Fields a dělám na této škole ředitele…“ opřela jsem se o ruku a sledovala dění u čestného stolu, i když jsem vůbec nevnímala proslov pana ředitele. Prohlížela jsem si profesory, kteří seděli u stolu. Občas, když pan ředitel něco řekl, někdo z učitelů se postavil, pokynul hlavou a ode všech stolů zazněl potlesk. Poprvé jsem si uvědomila, jak vlastně strašně vyčerpaná jsem. Když profesor Fields dopovídal, hase se rozlehl v síni rozruch a Elis do mě šťouchla. „Kate, mohla bys s tím loktem pohnout trochu doleva? Nedosáhnu na ty pečené brambory.“ Ohromeně jsem zírala okolo sebe. Na našem stole, ale i stolech ostatních kolejí stály misky s ovocem, polévkami, talíře s bramborami a masovými koláči, džbány s čajem a dýňovou šťávou a plno dalších lahodných pokrmů, které provoněly celou síň. Na talíř jsem si nandala pár velkých brambor a Cornwallskou taštičku a dala se do jídla. Dobrou půl hodinu se jedlo a zvesela povídalo a poté najednou vše zmizelo a u našeho stolu se zvedla vysoká, černovlasá dívka a zavolala na nás. „Prváci sem! Půjdeme teď do naší, havraspárské věže a tam dostanete všechna svá zavazadla a rozdělíme vás do pokojů, ano? Tak pojďte, trochu si protáhneme nožky, cesta po schodech bude dlouhá. A tak jsme se plní výtečných dobrot vlekli po mramorovém schodišti směrem ke věži, kdy jsmě měli dalších 7 let bydlet. Došli jsme ke zdi a zastavili jsme se u ní. Netušila jsem proč. „Tady je vchod do havraspársé věže. Vždy zaklepete klepadlem na stěnu a ono vám položí otázku. Pokud jí odpovíte správně, otevře se vám průchod do věže. Pokud odpovíte špatně, můžete to zkusit znovu, a nebo počkat na někoho, kdo odpověď zná.“ Teprve teď jsem si všimla starého klepadla, ve tvaru havrana, které viselo na solidní kamenné stěně, jež rozhodně nevypadala, že by nás hodlala pustit dál. „Tak si to zkuste.“ Pokynula nám, a malý, hnědovlasý chlapec se chopil klepadla a opatrně zaklepal. Klepadlo otevřelo svá kamenná ústa a spustilo: „Je to těžké, ale nic to neváží, co to je?“ V hlavě se mi najednou rozsvítilo. Na to znám odpověď! Není to pře e tak těžké… a tak jsem přistoupila ke klepadlu a odpověděla: „Otázka…“ Kus kamenné zdi se se odsunul do strany a odkryl průchod, za nímž se schovávala soch a točité schody. Vyšlapali jsme schody nahoru a zde na nás čekali profesor a profesorka. „Dobrý den.“ Řekl pan profesor, když jsme všichni vešli do místnosti. Zamumlala jsem zaraženě pozdrav a utkvěla pohledem na stropě, který byl úplně stejný, jako ve velké síni. „Jmenuji se Oliver Blackwood a jsem kolejním ředitelem havraspáru. Toto je má kolegyně Scarlett Leadenrose, která tu dělá zástupkyní kolejního ředitele.“ Usmál se a pokynul k paní profesorce, která stála vedle něj. „Můj kabinet najdete na tomto patře, hned za toaletami a kabinet paní profesorky v přízemí hned za hlavním nádvořím.“ Pan profesor se nervózně podrbal na zátylku a odkašlal si „Bohužel se stala jakási chyba v organizaci, neboť eh… jsme nedostaly naše kufry, ale kufry Mrzimoru. Bude se to samozřejmě řešit, aby jste dostali svá zavazadla co nejdříve, a tak zatím dostanete od nás pyžama, abyste se mohli alespoň v něčem vyspat.“ Všichni nejistě přikývli a pak pokračovala profesorka Leadenrose „Prváci budou za chvíli přiděleni do svých pokojů. Pojďte tedy za mnou. Nejdříve dívky, ano?“ pokynula nám a rozešla se po měkkém koberci směrem ke schodům vedoucím k ložnicím a za ní se táhl průvod malých prvňáčků, který musel z dálky vpadat, jako průvod kachňátek za kačenou. Na pokoji jsem skončila s Elis, Nat a jednou milou dívkou se jménem Emma. Rychle jsme se seznámily a rozdělily si postele. Brzy jsme vyčerpáním lehly na svá lůžka, zatáhly nebesa a usnuly. Byl to úžasný den. Asi ten nejlepší v životě, co jsem kdy zažila. To jsem ale nevěděla jaká další dobrodružství mě zde čekají.
Přidal Kate Oak ve 16.4.2018 0:00:00
Kategorie:

Bradavický Expres

Ráno jsem se vzbudila okolo 9 hodiny. Šla jsem si do koupelny vyčistit zuby a učesat se. Převlíkla jsem se do civilního oblečení a šla dolů na snídani. Když jsem však sešla ze schodů, čekal mě docela šok. Všichni pobíhali okolo se svými kufry a batohy, dávali je do velkých truhel a hlasitě rozmlouvali se svými kamarády. Vždyť já na to dočista zapomněla! Dnes se odjíždí do Bradavic! Nadšeně jsem vypískla a vyřítila se nahoru po schodech zpět do svého pokoje. Spěšně jsem naházela veškeré věci, které jsem nakoupila na Příčné ulici do kufru, dala Angel (mé sově) sušeného červa a zamkla jsem ji do klece. Nevypadala sice úplně nejspokojeněji, ale udělala jsem, co se dalo. Seběhla jsem ze schodů jak nejrychleji to šlo (s kufrem v jedné a klecí v druhé ruce to bylo docela obtížné) a prodrala jsem se davem k velkým bednám na zavazadla. Nevěděla jsem, jestli bude možné vzít Angel přímo do vlaku a kdybych ji dala mezi zavazadla, jestli bych ji mezi všemi ostatními našla, a tak jsem vzala provázek a přivázala klec k poutku mého kufru. Angel se tvářila nanejvýš pobouřeně, ale rychle jsem jí domluvila.

Když jsem se prodírala davem zpět ke schodišti, potkala jsem Natalii. "Ahoj, Nat! Už jsi tam dala svůj kufr?" Pozdravila jsem ji "Jé, ahoj! Jasně, pojedeme spolu ve vlaku v jednom kupé? Bylo by to super, už jsem se domluvila i s Elis" Navrhla Natalie s úsměvem od ucha k uchu "Už se strašně moc těším do Bradavic..." Zasnila jsem se a pohlédla kamsi, do vzdálené imaginární budoucnosti.

"Ahoj, mohu si přisednout?" Zeptala se nás, Natalie, Elis a mě hnědovlasá dívka, která zřejmě taky šla tento rok do prváku. "Jasně, jen pojď." Odpověděly jsme jí a ona si sedla naproti mně, vedle Nat. "Já se jmenuji Kate." představila jsem se nově příchozí dívce a podala jí ruku. "Ahoj Kate, já se jmenuji Jamie" stiskla mi ruku a v tom někdo zaklepal na dveře kupé, všechny jsme se ohlédly a dovnitř vstoupil malý chlapec s hnědými, hladce uhlazenými vlasy, který vypadal, že by se raději na místě propadl do země "A-ahoj..." pozdravil "M-mohu k vám?" Zeptal se nás poněkud roztržitě. Přisvědčila jsem a viděla jsem, že i ostatní holky alespoň kývly. "J-já jsem Hikaru." představil se a sedl si na lavičku hned vedle Jamie. "Já Kate" "A já Natalia" Já jsem zase Elis." "A já Jamie" Představily jsme se Hikarovi. "Počkej... nesetkali jsme se už někde?" podívala jsem se na Hikara a pokoušela jsem se rozpomenout. "S-seděli jsme před 4 dny spolu v Kotli u stolu" Odvětil Mitchel. Neubránila jsem se úsměvu a po chvíli jsem se začala i hlasitě smát. Nevím proč. Tohle se mi prostě děje strašně často.
Přidal Kate Oak ve 16.4.2018 0:00:00
Kategorie: 1. ročník

Příčná ulice

Za tento necelý týden jsem si v kotli udělala mnoho kamarádů... nevím, jestli 2 znamená mnoho, ale budiž. Žilo se mi tu dobře, ale peníze rychle docházely. Musela jsem s tím něco udělat.

Dnes ráno při snídani si brigádnice stoupla na stůl uprostřed jídelny Děravého kotle aby na ní bylo dobře vidět. Ti, kteří si toho všimli rázem začali utišovat lidi okolo sebe a ukazovat na ni. Brigádnice počkala, až bude úplné ticho a poté nám oznámila "Studenti Bradavic, a teď poslouchejte hlavně vy, první ročníky! Dnes se otevírají všechny obchody na Příčné ulici a dnes si dokonce budete moct vybrat své peníze z trezoru. Všechny tyto obchody budou mít brzy plno, a tak se ničím nezdržujte a hned po poledni vyrazte, a nebo si počkejte až na večer. S večerem se však budou obchody zavírat. O tom vás budu informovat rozhlasem. Děkuji za pozornost." Slezla ze stolu a šla vyřídit objednávku mé kamarádky Elis, která zrovna přišla dolů. Přisedla si ke mně a k Natalii a s chutí se pustila do své ovocné kaše.

Hned s polednem jsme my tři vyrazily do příčné ulice, ale jelikož jsme ještě neměli hůlky, museli jsme počkat, až tamtudy někdo projde a otevře ji. Hned jsme pádily ke Gringotům a vybraly si hordy zlata. Tatínek, protože je na rozdíl od maminky kouzelník, mi zřídil můj vlastní trezor, kam mi vždy před začátkem roku pošle 120 Galeonů a nějaké ty Srpce a Svrčky. Natalia dostala peněz mnohem více, neboť je z bohaté rodiny. Elis se nám ale někam vytratila. Netušila jsem, kam šla, a tak jsme šli nakupovat jen já a Nat.

První jsme zašly k Ollivanderovi, jenže ten měl ještě zavřeno, a tak jsme si koupily sadu na vaření lektvarů pro 1. ročník v obchodě s kotlíky, který stál hned na začátku ulice, u Děravého kotle. Všechno jsme to jen v Batohu neunesly, a tak jsme si šly koupit kufry. Já mám jeden veliký, tmavě modrý a lesklý Nat má taky jeden pěkný červený. Nakoupily jsme vše, přísady do lektvarů v apatyce, hábity u madam Malkinové, inkoust a brk. Už nám zbývala jen hůlka, a tak jsme zašly k Ollivanderovi. Nat už hůlku měla, stihla to ještě před tím, než jsme zašly pro psací potřeby. S vybíráním hůlky jsem si dala opravdu na čas. Vystřídala jsem jich minimálně 12, než jsem našla tu svou. 10" z habrového dřeva s jádrem z pera fénixe. Byla jsem z ní tak nadšená, že jsem poté skoro půl hodiny stála u vchodu do příčné ulice a stále dokola jsem jí otevírala a zase zavírala. Bylo to úžasné! V kouzelném papírnictví jsem nakoupila plno sešitů, papírů a také obálek a dopisů, abych mohla psát rodičům do Barnstaplu. Zbyly mi ještě peníze, a tak jsem zašla do kouzelného zvěřince a koupila si sovu. Sněžná sova s černými tečkami na břichu, takže to znamená, že to byla samice. Koupila jsem si k ní i krásnou černou klec.

Když jsem se večer vrátila do děravého kotle a objednala si večeři, všude bylo plno, ale nikde jsem neviděla ani Elis, ani Natalii. Přisedla jsem si tedy k dvěma studentům, kteří vypadali, že letos také pojedou prvním rokem do Bradavic. Povídali jsme si spolu u večeře a poté i dlouho do noci venku u ohně. Táta měl pravdu. V Děravém kotli si najdu plno přátel, které budu v Bradavicích potřebovat.

Přidal Kate Oak ve 12.4.2018 0:00:00
Kategorie: 1. ročník