Začátek nového měsíce vypadal optimisticky: hlava už mě nebolela, Gian měl velkou šanci, že ho nevyhodí, už jsme se konečně něco učili, našel jsem si novou suprovou kamarádku a i počasí se rozhodlo, že si déšť a zimu nechá až na listopad. Jenže pak šlo vše do kopru.
Ale začnu hezky od začátku. Bylinkářství nám odpadlo, ale měli jsme aspoň Kouzelné formule. Máme na ně takovou starou rachejtli, ten typ, kterému je přes 60, ale myslí si, že omládne díky sportovnímu účesu a černému oblečení. No, moc se jí to nepovedlo. A ani nás nic nenaučila, celou hodinu křičela na spolužáky, co neměli kompletní uniformu, a ve zbytku času odpovídala na někdy až stupidní dotazy.
Druhý den už to bylo horší. Udělalo se mi špatně, asi nějaký dozvuk alkoholu, takže jsem nešel na Lektvary a Přeměňování. Ale co jsem slyšel, tak se jen opakovalo, takže jsem o tolik zase nepřišel. Středy máme volné, čehož jsem využil k trénování kouzel. To se mi vyplatilo další den, protože jsem při Obraně byl jediný schopný zakouzlit kouzlo dezorientace (dobře, kromě propadlíků, ale ti se nepočítají). Před Obranou proti černé magii jsme měli ještě Dějiny čar a kouzel, kde nám ukázal model nejstarší podoby Bradavic. Zajímavé bylo, že hrad vypadal skoro stejně, jen byl asi o 100 metrů vedle (nebo na tom modelu bylo špatně vytvarováno jezero).
Jednou jsme s Gianem seděli ve Velké síni, když k nám přišel Colden (ten míň retardovaný) s tím, že s Gianem potřebuje mluvit. Když jsem Giana potkal asi o půl hodiny později, zatáhl mě do nějaké nepoužívané místnosti za závěsem (vypadalo to jako obchod, jen to oblečení bylo tak z padesátých let). Řekl mi, že na něj Bennettka se Styxem něco plánují, pravděpodobně jak se ho zbavit. Použili k tomu Jennu, prvačku z Havraspáru, která měla spadnout ze schodů tak, aby to vypadalo, že to udělal Gian. Navíc Colden ho měl zrovna odvést, aby na tu dobu neměl alibi. Vyrušil nás rozhlas, ve kterém ho volali na ošetřovnu. Rychle jsme se domluvili na scénáři, ve kterém byl se mnou. Já mezitím šel na kolej, kde jsem potkal Daisy.
Jak jsem očekával, po chvíli mě na ošetřovnu volali taky. Daisy se rozhodla, že půjde se mnou, tak jsme vyrazili do temné noci. Nejdříve jsme narazili na Aquarina, který nám dával rady jak se nenechat chytit po večerce. Před ošetřovnou byla bohužel Kath Star, která nás sprdla a Daisy poslala zpět na kolej, takže jsem před dveřmi na ošetřovnu skončil sám. Otevřela mi nějaká babča, pravděpodobně madam Pomfreyová. Poslala mě do jídelny, kde už byl Gian, Jenna, Strawberry a kolejní ředitelka Zmijozelu. Ptaly se mě na to, jestli jsem byl dnes s Gianem, tak jsem jim řekl, že jsme spolu byli v tajné místnosti, přesně jak jsme se dohodli. Vypadalo to, že tomu ty dvě uvěřily, protože to dál odmítaly řešit, a poslaly nás s Gianem na koleje.
Když už jsem nakousl Daisy – během měsíce jsme se hodně sblížili. Znali jsme se od vidění už od minulého roku, dokonce mi ostříhala vlasy po menší nehodě s herelexem, ale až po neslavném večírku jsme se pořádně začali bavit. Zavedla mě do své tajné místnosti, kterou ještě s jednou holkou vydávají za spisovatelský klub. Tam mi ukázala své štěňátko, malou Aranku. Ta si mě očividně oblíbila, protože na mě hned skočila a celého mě olízala.
Když jsme se pak vrátili na kolej, začal nás otravovat Colden (opět). Pořád na nás kouzlil a nechtěl přestat, tak jsme mu týmově sebrali hůlku. Hned začal škemrat a brečet, tak jsme mu ji zase vrátili. Samozřejmě zase začal kouzlit. Najednou se objevil někdo v černém, kouzlem odhodil Coldena na knihovnu a zase zmizel. Koukali jsme chvíli jak péra z gauče, než nám došlo, co se vlastně stalo. Colden se očividně probral z šoku, protože začal naříkat, že nic nevidí, a že se nemůže hnout. Chvíli jsme na něj koukali a říkali si, jak si to zaslouží. Jenže pak se od něj sténání přestalo ozývat, což nás vyplašilo. Zavolali jsme na něj, a když se neozval ani tehdy, tak jsme přišli blíž, a dokonce jsem ho lehce kopl do ruky, ale na nic nereagoval. Radši jsme se vydali na ošetřovnu (ale zase jsme tolik nepospíchali). Probrali jsme chudáka Sayaku (která měla hroznou srandu z toho, že jí vykám) a dotáhli ji i s dvojčaty v břiše (nesnědla je, je těhotná) až nahoru do naší společenské místnosti. Jenže tam už byla Strawberry, takže jsme ji tahali zbytečně.
A taky jsem poznal Daisinu kamarádku Beu, takovou Číňanku, která přišla do klubu zrovna ve chvíli, kdy jsme oba leželi na zemi s Aranie, což muselo vypadat zajímavě, ještě k tomu s sebou měla propadlici z mého ročníku.
Zpět ke Gianovi. Naplnily se naše nejhorší obavy, a oproti očekávání ho nakonec na rok vyhodili ze školy. Večer potom, co se to dozvěděl, svolal mě, Vally a Berry do tajného módního klubu, kde s námi začal plánovat pomstu Bennettce, Styxovi a eventuálně i Blair. Pak přišlo na loučení, nakonec jsme tam zůstali jen já, Gian a láhev bílého vína, což není dobrá kombinace. Říkal jsem si, že bych mu měl něco dát na rozloučenou, tak jsem z brašny vyndal kresbu Bradavic, na které jsem pracoval od začátku školního roku a dokončil ji asi dva dny před loučením. Gian mi řekl, že to vůbec nevypadá špatně na to, že jsem nikdy nechodil na hodiny kreslení, a řekl mi, že mě v létě něco naučí. Pak už jsem radši šel na kolej. Ani nevím, proč mě to tak vzalo, přeci jen ho neznám ani čtyři měsíce.
Na konci měsíce se měl konat nábor do našeho famfrpálového týmu, ale ten byl přesunut kvůli slavnosti. Aspoň trochu mi náladu zlepšil klub lektvarů, který obnovil svou činnost. Schůzka byla jen informativní a volili se správci skladu. Naštěstí už to není Styx, takže se nemusím obávat chození pro přísady. Rovnou jsem si vzal přísady na Aztéc, který se vařil na prvních Lektvarech, na kterých jsem chyběl.
S koncem října přišel také Předvečer všech svatých. Ráno jsem zahlédl Daisy na schodech, a hned, co jsme slyšeli v rozhlase, že se prodávají kostýmy, tak jsme tam běželi. Ve frontě jsme si vymysleli, že půjdeme za Sněhurku a prince. To nám bohužel překazil Drákula, tedy Thorinson, tedy prodavač, který neměl nic jako prince, tak jsem si vzal alespoň krále, a Dai smrtku. Na koleji jsme zjistili, že král vypadá fakt hrozně, i když jsme se to snažili různě kombinovat s vlastním oblečením. Tak jsem si nakonec vzal smrtku, a Daisy si zašla pro kostým succuby.
Před kolejí mě odchytila Jenna, a odvedla mě do soukromí na holčičí záchody (které jsou čistší než ty klučičí a míň smrdí!). Tam mi řekla, že už od začátku plánuje pomstu Bennettce a Dannymu, a žádala mě o pomoc s dalším krokem. Měl jsem odnést tři dýně a hrnky do tajné místnosti ve sklepení a rychle odtud zmizet. Před tím jsem měl hrnky něčím naplnit a počkat na znamení od Jenny, tedy shození vlastního hrnku.
Vrátil jsem se zpět před kolej, kde už čekala Daisy, a společně jsme šli dolů na slavnost. Výzdoba byla oproti minulému roku nádherná. Elegantní, bez hnusných potvor a hlíny. Všichni byli v kostýmech, a někdy bylo obtížné poznat, kdo je kdo. Díky svému úkolu jsem měl ideální kostým, protože jsem přes obličej měl kapuci, takže mě nikdo nemohl poznat (možná mě trochu prozrazoval fakt, že jsem nejmenší z ročníku). Vevnitř jsem Daisy nechal ve společnosti Číňanek a vydal jsem se hledat občerstvení. Bohužel nám tam nic nepřipravili, takže jsem nemohl hrnky naplnit nějakým smíchaným blivajzem, a Jenna ani neměla hrnek na shození. Oba jsme si to uvědomili, a na klidném místě jsme se domluvili na novém signálu, zamávání mečem (Jenna měla kostým pirátky).
Odděleně jsme se vrátili do Velké síně, kde po chvíli propuklo menší pozdvižení, kdy byl v rádiu puštěn výhružný vzkaz od A pro Styxe, Blair a Jennu. Podíval jsem se na Jennu, která právě sahala na rukojeť meče, a nenápadně ho vyndávala. Rychle jsem se prodral zmateným davem, ještě jsem viděl, jak Danny s Blair běží k Jenně. Proběhl jsem Vstupní síň, seběhl schody do sklepení a tryskem utíkal k tajné chodbě. Cestou jsem hrnky ještě naplnil zbytky lektvarů, co jsem našel v lektvarovém klubu. Dýně a hrnky jsem naaranžoval do hezké řady, a zmizel jsem, dokud jsem ještě mohl. Na kolej jsem se vracel oklikou a přes tajné chodby, aby nikdo nepoznal, odkud jdu.
Září – mejdan a trest
Velkou část září se vůbec neučilo. Nevím, jestli to bylo Brumbálovou smrtí a novým ředitelem, nedostatkem profesorů, nebo jednoduše tím, že se jim učit nechtělo. Mimochodem, nový ředitel se jmenuje Mitchell Langdom a viděl jsem ho zatím jen na zahajovací slavnosti. Ale zpět k vyučování. Proběhla jen jedna hodina Dějin, kde se akorát snažil několik lidí vyzkoušet z látky z prvního ročníku, přičemž mu toho nikdo moc neřekl. Hned po ní jsme měli Obranu proti černé magii, kde jsme se pro změnu měli představovat. Skoro všichni z našeho ročníku jsou kouzelnického původu, nebo to aspoň tvrdili. A většina rodičů pracuje na Ministerstvu kouzel, to mi přijde zajímavé. Když na mě přišla řada, řekl jsem, že můj taťka pracuje ve firmě dovážející rum do kotlových koláčků, což přišlo hrozně vtipné jednomu blbečkovi sedícímu přede mnou (celou hodinu se něčemu pochechtával a vyrušoval, navíc jsem ho v životě na hradě neviděl). Jediný předmět, ve kterém jsme se pořádně učili, byla aspoň Astronomie.
Poslední zářijovou sobotu mě Gian odchytl v tréninkové místnosti s tím, že hodlá pořádat party na počest začátku nového školního roku. Začal shánět lidi a těsně před večerkou jsme se v celkem hojném počtu sešli u těžkých kovových dveří ve sklepení. Party se konala uvnitř, ve zvláštním podzemním komplexu, který se rozprostíral až do velkých jeskyní, kam jsem radši nešel. Poznal jsem pár lidí od nás z ročníku a Gianovy starší známé.
Přišel tam i Styx, Gianův bývalý kluk, což nevěstilo nic dobrého. Po chvíli se všichni odebrali do zadnějších částí komplexu. (Asi bych měl dodat, že tam byla hudba. A alkohol.) Když jsem si konečně všiml, že jsem v místnosti sám, vydal jsem se hledat ostatní. Narazil jsem na Bennettku, která mi začala vyprávět blbosti o tom, jak se opaluje. Pod vlivem alkoholu jsem to moc neřešil, ale vykopla a zamkla mě zpět v té místnosti, kde byl mejdan, což mě celkem naštvalo. Nenapadlo mě nic lepšího, než si čekání na vysvobození zkrátit pitím ohnivé whisky, takže mám menší okno a nevím úplně přesně, co následovalo.
Určitě vím, že se Bennett vrátila s Dannym a Blair. Danny na mě vyzvracel něco, co se nebezpečně podobalo slimákům. Nějak se mi podařilo proplížit skrz zamčené dveře a dostat se k ostatním. Ukázalo se, že je Bennett a pravděpodobně i Styx s Blair napadli. Oslepili je, podráželi jim nohy a podobně. Alia dokonce skončila v bezvědomí. Gian hned začal plánovat dopis Gině, která by to rozmázla v Denním věštci, a ostatní křísili Aliu a Alice, která do bezvědomí střídavě upadala také.
Když jsme se konečně dostali přes zamčené dveře, čekaly nás hned za nimi pasti, které jsme ve tmě neviděli. Darius, který v náruči nesl Aliu, na jedné pasti zakopl, a oba se zřítili k zemi. Podle všeho se ošklivě zranili, protože pak skončili na ošetřovně. Objevil se tam i Dachal s prefektem z Nebelvíru, a následně někdo zavolal Senter.
Začalo vyšetřování toho, co se vlastně stalo. Darius a Alia byli odvedeni na ošetřovnu, zbytek šel k Senter do kabinetu, kam byli zavoláni také kolejní ředitelé. Všichni se překřikovali a obě strany nešetřily nadávkami. Profesoři nás už očividně měli plné zuby, navíc někteří z nás měli alkohol poprvé v životě a nebylo nám zrovna nejlíp, takže nás poslali na koleje s tím, že se to dořeší další den.
V neděli vypadali všichni, co se večírku zúčastnili, příšerně. Na chodbách jsem potkával ostatní, jak odbíhali do umýváren zvracet, a občas jsem měl co dělat, abych to sám stihnul. Hlava mi třeštila tak, že jsem se neovládl a řekl prefektce z Mrzimoru, ať nekřičí, i když mluvila normálně, jak mě dotčeně informovala. Až večer jsem zjistil, že jsem celý den chodil s rozcuchanými vlasy, a že jsem si vestu oblékl naruby. Ale pořád jsem na tom nebyl tak hrozně jako Alia a Darius, kteří byli pořád na ošetřovně, nebo Alice, která na ošetřovnu jít odmítla, i když během dne několikrát zkolabovala.
Dopoledne si nás Senter zavolala zpět do svého kabinetu. Museli jsme opět říct, co přesně se stalo, a pak počkat na profesory, než se poradí, což znamenalo prostor pro další hádku. Nakonec jsem spolu s Daisy, Alice, Shinjim a Blair dostal tři tresty za pobyt mimo kolej po večerce, pití alkoholu a kouzlení na ostatní studenty (i když půlka z nás vůbec nekouzlila). Senter nás vykázala a Giana, Styxe a Bennettku si tam nechala na další šetření. Odpoledne jsem potřeboval na vzduch, tak jsem vyrazil na střechu hradu, kde jsem potkal Giana, zamlklého a bez své obvyklé aury. Jak se ukázalo, tak mu hrozí vyloučení ze školy na rok. Bennettka bude pravděpodobně vyloučena natrvalo a Styx vyvázne jen s napomenutím, ale to záleží na řediteli, který o tom má rozhodnout.
Zbytek školního roku a prázdniny
Co člověk nenajde při uklízení v pokoji, zahrabané v truhle pod učebnicemi z prvního ročníku? Deník! Jak tak koukám, tak poslední zápis mám sice z minulého listopadu, což už je skoro rok, ale to snad vůbec nevadí. Sice si toho z druhé půlky školního roku moc nepamatuju, ale aspoň se nějak pokusím shrnout to, na co si vzpomenu.
Začít bych mohl asi prosincem. O mrazu jsem se už zmiňoval, ale sníh, který přišel tak o dva týdny později, byl nepředstavitelný. Po školních pozemcích se člověk brodil ve sněhu pomalu po kotníky, čehož někteří využili a stavěli sněhuláky, ale i větší struktury podobající se hradům, asi za pomoci kouzel. Nedlouho před svátky se v Bradavicích pořádaly vánoční trhy, kde se na poslední chvíli daly dokoupit možná až moc předražené dárky. Nejvíc mě tam ale zaujal stánek kouzelnické výroby, kde se daly uplést vánoční punčochy, palčáky, svetry a šály.
Vánoční trhy
Tady asi končí časová posloupnost, protože si nepamatuju, jak věci šly přesně za sebou. Umřel Brumbál, v té době ředitel školy, i když jsem ho nikdy nepotkal. Byl mimo hrad a chytal černokněžníky nebo co, a v jeho nepřítomnosti ho zastupovala Orwell. A právě při honbě za černokněžníky ho jeden zabil, i když ho Brumbál ještě dokázal zabít také. Na pozemcích školy měl nádherný pohřeb, kterého se zúčastnil i Ministr kouzel a bývalí studenti.
Někdy ke konci roku se mi podařila ta nejnešikovnější věc, co jsem kdy v životě udělal. Jednou večer jsem se před spaním chtěl napít bezesného spánku, ale jak jsem byl ospalý, tak jsem bez přemýšlení vzal do ruky první lektvar, co mi přišel pod ruku. Naneštěstí to byl herelex, takže mi narostly vlasy až po ramena. Asi měsíc jsem chodil s těmi strašnými dlouhými vlasy (které jsem se neúspěšně snažil zamaskovat kloboukem, dokud Daisy, holka od nás z koleje, nesehnala nůžky a nepůjčila mi je.
Na konci roku se skládaly závěrečné zkoušky. Mám samá V, dokonce i z Přeměňování, u kterého bylo vážně pošahané zadání testu. Něco z toho nám vůbec neříkal nebo chtěl doslovnou definici, kterou si nikdo nemohl pamatovat.
Zkouška z Dějin čar a kouzel
Vysvědčení
Po zkouškách přišly prázdniny, což sice znamenalo odjezd z Bradavic, ale také to, že jsem konečně po necelém roce viděl rodinu. Malá Hazel (má pětiletá sestra, kdybys to nevěděl) zase vyrostla, málem jsem ji nepoznal, když ke mně na nádraží běžela. Mamka v den mého příjezdu uspořádala doma hotovou hostinu, jako by si myslela, že jsem těch celých deset měsíců nejedl. Dokonce přišel i Oliver (starší bratr, který pracuje na Ministerstvu kouzel jako právní poradce) s Theou (to je jeho přítelkyně).
V červenci jsme s rodiči a Hazel odcestovali na jih Anglie. Viděli jsme Stonehenge, procestovali Cornwall a Devon a navštívili Brighton, Hastings, Canterbury a Dover. V Canterbury jsme dokonce zašli do malé kouzelnické hospůdky, podobné Děravému kotli, akorát trochu čistší a s lepším jídlem.
Tady někde byla ta hospůdka
Srpen mi rodiče dovolili strávit v Londýně. Na Příčné ulici jsem se seznámil s Gianem. Pamatoval jsem si ho už z Bradavic jako podivného, trochu zženštilého kluka oblékajícího se do výstředního a okázalého oblečení, který měl to nejzvláštnější a nejdelší jméno, co jsem kdy slyšel – Gianbattiste Chiavaelli. Nakonec se z něj vyklubal úžasný člověk, se kterým jsem trávil velkou část zbytku prázdnin. Snažil se seznámit mě s pár staršími studenty, i když mi přijde, že na mě pak hned stejně zapomněli, a noc před odjezdem mě vzal na večírek ke Gině. (Ano, Gině Blackberry, spisovatelce a redaktorce Denního věštce). Z jejího domu jsem toho moc neviděl, protože byla tma a navíc jsme ho jen proběhli, ale večírek samotný se konal až ve stanu na zahradě. Kromě mě, Giana a Giny tam byla ještě Vally, studentka z Havraspáru a kapitánka našeho famfrpálového družstva, kam mě hned chtěla naverbovat.
Povídali jsme si až pozdě do noci a všichni jsme usnuli v křeslech a probudili se až brzy ráno. S Gianem jsme se rychle rozloučili a vystřelili ke krbu a zpět do kotle, protože jsme ještě neměli sbaleno. Naštěstí jsme vše stihli a dokonce se našli v té kupě lidí, která se do Kotle na odjezd sešla. V kupé jsme jeli s Katie, Gianovou nejlepší kamarádkou, a její mladší sestrou, která nastupovala do prváku.
Když jsme dorazili do Bradavic, byl jsem štěstím bez sebe. Byl super pocit chodit opět po těch chodbách, obléknout si uniformu, jíst to nejlepší jídlo na světě (když nepočítám tykve k snídani), zase kouzlit, spát v té nejměkčí posteli…
Říjen a listopad – Nebezpečný les, kluby a Alisson
Podařilo se mi zapomenout na deník, a to kompletně. Je polovina listopadu a poslední zápis mám někdy z konce září. Vůbec to však neznamená, že se nedělo nic zajímavého, právě naopak, sotva jsem měl čas na chvíli si sednout. Teď akorát sedím v posteli, o půl hodiny dříve, než jsem zvyklý, protože nám profesorka Orwell kvůli nepořádku ve Velké síni zkrátila večerku, tak jsem si řekl, proč ten čas nevyužít k zapsání novinek.
Do Bradavic přišla zima, taková, která je v Nottinghamshire až v prosinci. Ráno bývají na okenních tabulích vrstvy ledových krystalků, a ven člověk vyjde pomalu jen v kabátu a se šálou kolem krku. Možná proto nám v listopadu odpadaly hodiny Létání na koštěti, což je docela škoda.
Létání na koštěti
Létání na koštěti
Abych nezapomněl, na hradě, spíš v jeho okolí, se dějí divné věci. V Zapovězeném lese jsou zvířata, co útočí na studenty, dokonce i na pohled plachá stvoření jako srny. Několik studentů už skončilo na ošetřovně, dokonce se do lesa vydala skupina profesorů, ale pokud vím, tak nic nenašli. Škola se proto rozhodla postavit plot mezi školními pozemky a lesem. A tady přichází ta zábavná část. V Bradavicích existuje nepovinný předmět, co se jmenuje Kurz kouzelnické výroby, a na hodinách jsme vyráběli právě kusy plotu. V půlce poslední hodiny se už vyrobilo tolik plotů, že už další nebyly třeba, a tak mě pan učitel nechal vyrobit si vlastní bedničku! Sice mu přišlo, že prkno na jedné straně přesahovalo, ale přesto mě pochválil, a říkal, že mám talent.
Kurz kouzelnické výroby
Další poškolní aktivita, do které jsem se přihlásil, je Klub bylinkářství. Zatím proběhla jen jedna hodina, a to dnes, na které nám profesorka Senter (zástupkyně naší kolejní ředitelky) rozdala klíče od skleníků a záhonů. Budeme si moct kupovat semínka za poloviční cenu, a ve volném čase z nich pěstovat bylinky. Třeba se mi to bude hodit do hodin Bylinkářství, které máme až příští rok, nebo aspoň do Lektvarů, na jejichž kroužek mohou bohužel chodit až druháci.
Odevzdávání vzorku Lehosilu
Přibývá nám práce jak na hodinách, tak mimo ně. Když už profesoři nemají žádná kouzla, co by nám zadali k trénování, chtějí po nás napsat různá pojednání a eseje. Nejvíc ze všech předmětů mě baví Lektvary, kde už konečně nevaříme jen čaj a kakao, ale i opravdové lektvary jako Bolesal a Lehosil. Za Lehosil mě profesor Alert dokonce pochválil a dal Havraspáru čtyři body, prý jsem ho uvařil nejlépe z celé třídy. Jen mě mrzí, že nemůžu do Klubu lektvarů.
Dějiny čar a kouzel
Obrana proti černé magii
Mezi havraspárskými prváky jsem si našel kamaráda. Jmenuje se James a seznámili jsme se díky nepřátelství k jedné osobě – Alisson. Alisson je naše spolužačka, které se podařilo znepřátelit si celou kolej tím, že ztratila několik bodů. Nejdřív usnula uprostřed hodiny Přeměňování, v první lavici a profesorovi přímo před nosem. Další věc, co se jí povedla, byla, že asi chtěla bodovou ztrátu vyrovnat, a tak se přihlásila o Kouzelných formulích na zkoušení. Jenže skoro nic neuměla, a profesorka ji poslala sednout si se dvěma body, zatímco ostatní koleje dostaly až po šesti bodech. Ale to by nesměla být ona, aby se nezačala hádat, takže přišla i o ty dva body. To, že tam byli tři další studenti Havraspáru, co látku perfektně uměli, ji asi nezajímalo… Už několikrát jsme se snažili ji odchytit a vpravit jí do hlavy trochu rozumu, ale vždy nám utekla.
Abych nezapomněl, s Jamesem jsme našli několik tajných chodeb a zkratek, které přijdou vhod, obzvlášť po hodinách Kurzu kouzelnické výroby. Ty totiž končí vždy těsně před večerkou, a mám vždy co dělat, abych se na kolej vrátil včas.
Běh na kolej
První dny na hradě
Během prvního měsíce v Bradavicích jsem toho zažil hodně: prozkoumal jsem hrad (aspoň částečně, popravdě jsem rád, že trefím z Velké síně na kolej a do pár učeben), vykouzlil své první kouzlo a nechal se načapat prefektem po večerce. Ale o tom až později, hezky všechno popořadě.
Den po příjezdu se zatím nekonala žádná výuka. Místo toho nás Ash, náš prefekt, provázel po hradě a ukazoval nám kabinety profesorů a učebny, kde bychom mohli mít hodiny. Dokonce nám prozradil heslo do tajné chodby ze sklepení až do šestého patra, která určitě přijde vhod. Mimochodem, hrad je tajných chodeb plný, už několikrát se mi stalo, že jsem jen zavadil o závěs a objevil nějakou novou zkratku.
Další den už jsme měli první hodiny. Nejdříve se konaly Dějiny čar a kouzel. Učebna je na asi nejodlehlejším místě na hradě (tohle odvolávám, Kouzelné formule jsou horší) a není zrovna velká, takže spousta spolužáků musela stát. Moc nového jsme se nedozvěděli, akorát nám řekl několik pravidel a zadal nám úkol. Taky se strhl frmol, když jsme si měli vzít papíry na napsání toho úkolu. Někdo během toho blázince všechny papíry ukradl, jedné holce ukradli z penálu pero a spolužákovi z Havraspáru sedícímu vedle mě (!) ukradli sešit. Mám jen štěstí, že jsem si věci po dopsání schoval do brašny, jinak bych se určitě taky stal obětí.
Po obědě byly Kouzelné formule. Přiběhl jsem pozdě na sraz ve Vstupní síni, takže jsem běžel za hlukem a nějakým štěstím se mi do učebny povedlo trefit chvíli po profesorce a ostatních studentech. Profesorka Orwellová (tak se jmenuje) vypadá dokonce ještě přísněji než ten, co nás odváděl na zařazování, pokud je to tedy vůbec možné. Jedna ztřeštěná holka začala během hodiny zpívat „tralala“, profesorka se pak rázným krokem přesunula za ní, naklonila se k ní a zazpívala jí „tralala“ přímo do ucha. Pak ji vykopla ze třídy. I přes komičnost celé věci se nikdo ani neusmál a ve třídě bylo hrobové ticho. Až když všichni vyšli ze třídy a ujistili se, že je profesorka mimo doslech, propukl celý ročník v hysterický smích.
Trochu mě štve, že jsem kvůli nemoci (i když ošetřovatelka říkala, že to je naprosto běžné, a že o víkendu budu zdravý jako nějaký bodloš nebo co) promeškal Lektvary a Astronomii. Obzvlášť Lektvary mě mrzí, protože jsem určitě přišel o nějaká základní pravidla vaření lektvarů.
V sobotu odpoledne jsem se vydal do knihovny, kde jsem doufal, že najdu jakoukoliv zmínku o kouzelnických odvětvích, o kterých jsme měli psát na Dějiny čar a kouzel. Prohledal jsem snad celou knihovnu, ale nenašel jsem ani slovo. (Další den mi to naštěstí poradil student ze Zmijozelu, asi všichni nejsou tak hrozní, jak se říká.) Z knihovny jsem vyšel až pozdě večer a cestou jsem narazil na Lil. Chvíli jsme si povídali, dokud nepřišly dvě holky, kterým mohlo být tak dvanáct třináct. Začaly na nás kouzlit a měnit nám barvu vlasů. Naštěstí je odradil nějaký duch, který zrovna přišel, čehož jsme využili a utekli. Nějakým způsobem jsme se dostali do sklepení, kde byla taková tma, že jsem musel rozsvítit lucerničku, kterou jsem naštěstí měl v batohu. Ve tmě bylo sklepení ještě strašidelnější, než za denního světla a několikrát se mi dokonce zdálo, že nás někdo sleduje. Dobloudili jsme až do chodby, kde je klub lektvarů (aspoň podle Ashe Dachala). Na jejím konci jsme narazili na Krvavého barona. Naštěstí k nám byl zády a ještě k tomu spal, protože jsme do něj v té tmě málem vrazili. Tedy spíš jím prošli. To už na nás bylo moc a rozeběhli jsme se pryč. Dostali jsme se do Vstupní síně, ale až moc pozdě jsme si uvědomili, že nejsme sami. Přímo před námi stál zmijozelský primus. Do té doby nám ani nedocházelo, že je tak pozdě.Díky Merlinovi měl dobrou náladu a nestrhl nám body, i když říkal, že příště nás už neušetří a řekne to i zbytku prefektů. Nejdřív odvedl Lil do Mrzimoru a pak mě do Havraspáru. Cestou mi dokonce ukázal novou tajnou chodbu. Po tomhle zážitku můžu s klidem říct, že se z koleje po večerce na dlouho nevydám.
Jo, a Lil má sestřenku. Jednou jsme ji potkali ve Velké síni, a je taková… zvláštní a nepříjemná. Nebo tak aspoň působí. A má zvláštní jméno, něco jako Adelaide. Bohužel je v Havraspáru, takže se s ní asi budu muset často vídat. A zjistil jsem, že jedna z těch holek, co po nás kouzlily, je v Havraspáru!
