Špatný den
V pátek jsem si sice mohla dovolit spát dlouho, ale zase tolik jsem spánku nedala. Celé dopoledne jsem strávila na pokoji s Nell, které včera nebylo dobře. Z pokoje jsem tedy vyrazila až na oběd.
Astronomii, kterou máme mít ihned po obědě, učí náš kolejní ředitel, pan profesor Aquarin. Ze všech profesorů, které jsem zatím potkala a poznala, je mi asi nejsympatičtější. A na druhém místě je potom profesor Carey. Hodina utekla rychle, na konci mi profesor řekl, že dorazí večer na kolej. Měla jsem ještě dost času do večeře, a tak jsem došla k závěru, že bych se mohla vydat na průzkum. Na schodech dolů jsem potkala Kate Beckerovou. Chvilku jsme si povídali a brzy se téma našeho hovoru stočilo k Dannymu. Zjistila jsem, že Aytynin, ta holka, která mi slíbila, že zjistí, jestli Danny někoho má, mu ve vlaku ležela na rameni. Pche, to se mi nepochlubila. Každopádně Kate je další, kdo je přesvědčený, že se mi Danny líbí, a to jenom proto, že jsem se na Ay zeptala. Fakt už mě to štve.
Poprvé za dobu, co jsme na hradě, jsem vylezla ven - jako dále, než na zavřené nádvoří a na střechu. Za velkým nádvořím jsem zahnula doprava a šla po dlážděné cestičce. Snažila jsem se totiž držet takových cest, které si zapamatuju a nebudu mít problém se na večeři vrátit. Prošla jsem okolo skleníků a stále rovně. Cesta mizela víc a víc, mezi kameny byly stále větší chuchvalce trávy, až jsem najednou zjistila, že ta cesta zmizela úplně. Šla jsem trávou jen pár metrů dál a narazila jsem na krásné malé jezírko, dost snížené proti zbytku krajiny. Sedla jsem si na okraj a chvíli jen tak seděla. Tohle místo si musím dobře zapamatovat. Nevypadalo to, že by tam moc často někdo chodil, a to mi vyhovuje. Nevím, jak někteří lidé mohou vydržet neutéct a nebýt ani chvilku jen sami.
K hradu jsem šla s časovou rezervou, aby mi pan profesor Aquarin z koleje neutekl, jako minule, když jsem ho zaspala. Všimla jsem si, že u skleníků se odpojuje úzká dlážděná cestička k hradu. Odbočila jsem na ní a zjistila, že jsem u sochy jednooké čarodějnice, kde už jsem byla s Nell. Prošla jsem tajnou chodbou a zanedlouho jsem byla ve Velké síni na večeři. Mimochodem, v Bradavicích se vážně dobře vaří.
Na koleji mi konečně profesor Aquarin přemístil truhlu a dal klíček od pokoje. Nell bylo stále stejně zle, ale jasně, že jsme se rozpovídaly o Dannym. Nell se mě ptala, jak moc se dá věřit Aytynin a tak. No a pak běžela zvracet. Stejně si myslím, že kdyby se tolik neptala, bylo by jí líp. Donesla jsem jí čaj a chleba z kuchyně (jinak ti skřítci jsou hrozně zvláštní, takoví uctiví, nechápu to - vždyť oni vaří, já jsem jen studentka) a šla si sednout na kolej, kde začal kolovrátek okolo Dannyho znovu, tentokrát od Ay. Fakt už mě to nebavilo, hlavně jsem chtěla být sama, v klidu a bez řečí okolo něj. Když si Aytynin odskočila na chvilku na pokoj, vzala jsem svíčku a odešla jsem do klubu.
V křesle u stolu v klubu spal Matt Black a vypadalo to, že docela tvrdě. Nechala jsem ho spát a sedla jsem si, opřená o zadní stranu knihovničky, tak, že až by se vzbudil, neviděl by na mě. Možná jsem si i trochu pobrečela, ale hlavně tam byl klid. Stejně je to v tom klubu nejlepší. Jen mi, když jsem takhle sama, chvílemi dochází, že se mi stýská po rodičích a domově, možná, že dokonce i trochu po Henrym. Vážně, nikdy bych neřekla, že se mi po mém starším bratrovi může stýskat.
Po nějaké době se vzbudil Matt. Vstal a rozsvítil, takže si mě všiml, dřív než já jeho. Nespala jsem, ale měla jsem založenou hlavu. A samozřejmě, jak jinak - přišla otázka: "Jsi v pořádku? Je ti něco?" Z nějakého důvodu mi ale otázky od Matta nevadí tolik, jako když se mě ptá Kate nebo Aytynin. Je tak v klidu a tváří se chápavě, když mu něco říkám. Nell sice není klidná a netváří se chápavě, ale i tak si myslím, že mi rozumí. Každopádně jsem s Mattem v klubu zůstala dlouho do noci. Povídali jsme si a utěšoval mě, později mi dokonce dal ruku okolo ramen! Jedli jsme Bertíkovy fazolky a dal mi napít máslového ležáku, což je nějaký alkoholický nápoj, ale hrozně dobrý. Došla jsem k závěru, že má i svoje výhody, být tady v Bradavicích, daleko od Lyntonu. Popovídali jsme si i o pohádkách (mimochodem, Matt umí hezky vyprávět) a dozvěděla jsem se spoustu nových věcí z kouzelnického světa. Někdy už docela blízko půlnoci, prostě hodně pozdě, jsem se ptala, kolik je hodin, z čehož Matt usoudil, že nutně potřebuju hodinky a on že možná nahoře jedny má. Nevěděla jsem, jak ho rychle zastavit, aby tam nechodil, a tak odešel. Celou dobu jsem si připravovala, jakými slovy mu říct, že si je od něj vzít prostě nemůžu. A vymyslela jsem, nicméně on přišel s tím, že je stejně nenašel. Ulevilo se mi, asi na deset vteřin, než z něj vypadlo, že nemohl přijít s prázdnou a tak mi přece něco přinesl. Podal mi pěkný modrý náramek na ruku se slovy lítosti nad tím, že nejsem z Havraspáru, protože žlutý nemá. Chvíli jsem se vykrucovala, nicméně nakonec jsem si ho s díky vzala. Jakoby neměl nikoho jiného, jemu milejšího, komu by ho mohl dát...
O chvíli později jsme se rozešli do kolejí. Den vlastně, když si to shrnu, nekončil tak špatně, jako vypadal ještě ve chvíli, kdy jsem vešla do klubu. Když jsem dorazila do ložnice, Nell klidně spala, s peřinou hozenou přes hlavu, stejně jako teď, když ráno před snídaní dopisuju tenhle zápis. Mezitím však stihla odběhnout zvracet a odmítnout nabídku přesunu na ošetřovnu. Nevím, co jí je, ale snad to bude brzy lepší.