ŽvB deníky

Milý Deníčku,

 Když jsem se na pokoji převlíkl, tak jsem seběhl schody a sedl na stoličku u baru. K snídani jsem si dal myslím že loupák s marmeládou. Nejsem si jistý.

 Pak někdo otevřel vchodové dveře. Byl to Roger, můj bratranec. "Simone!" Zakřičel. "Ahooj." Pozdravil jsem ho s úsměvem na tváři. Rozběhl se a objal mě. "Takže jsi přišel?" Otázal jsem se. "No jasně, nenechám si ujít školu." Odpověděl. "Ale já vím, že ty jsi toho schopný" Zasmál jsem se.

 Ale pak jsem viděl, jak se k nám žene houf dětí a stavěli se do nekonečné fronty před dveře, které vedli do vchodu na Příčnou ulici. Pořád se pošťuchovali a jedna holka tam stále zvracela.

 Asi po 45 minutách se dveře otevřeli a všichni se cpali dovnitř. Divím se, že mě neušlapali. Rogera málem roztrhali. Když jsme se dostali dovnitř, tak jsme čekali další frontu. Frontu do banky. Ta byla alespoň klidná a spořádaná a nikdo s tam nepral. U stolů tam seděli takoví malí bytosti. Vypadali opravdu zvláštně. Byli to myslím skřeti nebo tak něco. Stále po nás vrhali nenávistné pohledy, jakoby jsme jim něco udělali. 

 Když jsem se asi po půl hodině fronty dostal ke stolu, tak se na mě ten skřet podíval a zeptal se: "Jméno." "Simon Colden." Odpověděl jsem. "A máte klíč?" Tázal se dál. "Ne, ale mám poukaz." Ukázal jsem mu ten papír a on mi dal takový malý klíček. Já jsem ho vzal a čekal jsem co dál. On ukázal ke dveřím, kam mám jít a já jsem se tam vydal. Cesta pokračovala někam do podzemí, kde na mě čekal další skřet a ten mě zavedl do obrovského komplexu železničních drah, kde po stranách stály mohutné železné dveře. On mě zavedl ke dveřím, které byly nedaleko od východu. Otevřel je a za nimi byla truhla. Do ní jsem zasunul ten klíček a odemkl jsem ji. Byla v ní hromada galeonů, které jsem narval do pytlíku, kde jsem měl zbylé peníze od mamky. Skřet mě zavedl zpět k těm dveřím a vyšel jsem z banky.

 Nakupování bylo otravné. Hlavně v obchodu s oblečením, kde byla asi nejdelší fronta a každá holka vykoupila minimálně půlku krámu. Potom jsem šel koupit hůlku. Vydal jsem se do obchodu, který se nacházel úplně na konci ulice. Jmenoval se "U Olivandera". Přede mnou nakupovala hůlku taková malá blondýnka, která se asi trochu styděla. Když mávla jednou z vyzkoušených hůlek, tak se trefila do skříně, která pak vzplanula. Ale Olivander rychle vytasil hůlku a během chvíle to napravil. A teď zpět ke mě. Já jsem hůlku vybral na druhý pokus. Ta první naštěstí nic katastrofálního neprovedla. Ale když jsem mávnul s tou druhou, tak se z ní vymrštil takový malý ohňostroj. Za zbytek peněz jsem si koupil zvířátko. Takového malého kocourka. Stále se ke mně lísá a chce nějakou baštu. Prostě nejlepší kamarád.

 Ale abych nezapomněl na George. Ten si koupil sovu, ale ta mě moc nemá ráda a pořád mě klove.          

 Táta stále koukal na hodinky, aby nám to neujelo. když jsme stáli před vlakem do Londýna, tak mi mamka dala do ruky 10 galeonů a políbila mě na čelo. Já jsem se na ní usmál a objal ji. Pak jsem přišel za tátou a objal jsem ho také. Ten mi pak řekl, že za chvíli ten vlak odjíždí a měl bych nastoupit. Jen jsem na něj kývnul a naskočil na vlak.

 V jednom z volných kupé jsem otevřel okno a zamával jsem na rodiče. Vypadalo to, že mamka brečí a táta jí objímá. Pak jsem zavřel okno a sedl si na sedadlo. Zbytek cesty si moc nepamatuji. Spal jsem. Asi po několika hodinách cesty mě vzbudilo hlasité zastavení vlaku v Londýně. Uchopil jsem kufr a vystoupil z vlaku.

 Tolik lidí na jednom místě už jsem dlouho neviděl. Bylo těžké se procpat mezi nimi. Ale nějak se mi povedlo se mezi tím davem procpat. Před nádražím jsem uviděl ceduli, na které byla vyvěšena mapa Londýna. Tak jsem si našel na ní značku "Nádraží King's Cross" a ulici, kde je "Děravý kotel".Zapsal jsem si na malý kousek papíru trasu a vydal se na cestu.

 Když jsem se tam konečně dostal, taky by jsem ani nepoznal, že je to hospoda, kdyby tam nebyla cedule "Děravý kotel". Vevnitř sedělo několik dětí v mém věku a pár starších. ani jsem nevěděl, co mám dělat, tak jsem si koupil limonádu u baru a sedl si na stoličku vedle.

 Pomalu jsem upíjel a pak jsem uslyšel: Kdo ještě nemá pokoj?" Tak jsem tam přiběhl a přihlásil se. On se na mě otočil  zavedl mě do uličky s dveřmi, na kterých visely cedulky s čísly. "Jméno?" Otázal se. "Simon Colden" Oznámil jsem mu. Muž si něco načmáral do bloku a dal mi klíč. "Kdybys něco potřeboval, budu u baru." Řekl mi. Já jsem zasunul klíč do zámku a odemkl dveře. Byla to malá místnost s dvěma postelemi. Venku už nastala tma, taky jsem celý vyčerpaný ulehl do postele a usnul.