Příčná ulice
Milý Deníčku,
Ráno bylo jako každé jiné. Pomalu jsem vstal z postele a v pyžamu jsem se dobelhal do koupelny. Někdo se sprchoval a nesnesitelně zpíval. Asi si myslel, že je v umývárně sám. Já jsem se to pokoušel nevnímat a vyčistil si zuby. Když jsem se na pokoji převlíkl, tak jsem seběhl schody a sedl na stoličku u baru. K snídani jsem si dal myslím že loupák s marmeládou. Nejsem si jistý.
Pak někdo otevřel vchodové dveře. Byl to Roger, můj bratranec. "Simone!" Zakřičel. "Ahooj." Pozdravil jsem ho s úsměvem na tváři. Rozběhl se a objal mě. "Takže jsi přišel?" Otázal jsem se. "No jasně, nenechám si ujít školu." Odpověděl. "Ale já vím, že ty jsi toho schopný" Zasmál jsem se.
Ale pak jsem viděl, jak se k nám žene houf dětí a stavěli se do nekonečné fronty před dveře, které vedli do vchodu na Příčnou ulici. Pořád se pošťuchovali a jedna holka tam stále zvracela.
Asi po 45 minutách se dveře otevřeli a všichni se cpali dovnitř. Divím se, že mě neušlapali. Rogera málem roztrhali. Když jsme se dostali dovnitř, tak jsme čekali další frontu. Frontu do banky. Ta byla alespoň klidná a spořádaná a nikdo s tam nepral. U stolů tam seděli takoví malí bytosti. Vypadali opravdu zvláštně. Byli to myslím skřeti nebo tak něco. Stále po nás vrhali nenávistné pohledy, jakoby jsme jim něco udělali.
Když jsem se asi po půl hodině fronty dostal ke stolu, tak se na mě ten skřet podíval a zeptal se: "Jméno." "Simon Colden." Odpověděl jsem. "A máte klíč?" Tázal se dál. "Ne, ale mám poukaz." Ukázal jsem mu ten papír a on mi dal takový malý klíček. Já jsem ho vzal a čekal jsem co dál. On ukázal ke dveřím, kam mám jít a já jsem se tam vydal. Cesta pokračovala někam do podzemí, kde na mě čekal další skřet a ten mě zavedl do obrovského komplexu železničních drah, kde po stranách stály mohutné železné dveře. On mě zavedl ke dveřím, které byly nedaleko od východu. Otevřel je a za nimi byla truhla. Do ní jsem zasunul ten klíček a odemkl jsem ji. Byla v ní hromada galeonů, které jsem narval do pytlíku, kde jsem měl zbylé peníze od mamky. Skřet mě zavedl zpět k těm dveřím a vyšel jsem z banky.
Nakupování bylo otravné. Hlavně v obchodu s oblečením, kde byla asi nejdelší fronta a každá holka vykoupila minimálně půlku krámu. Potom jsem šel koupit hůlku. Vydal jsem se do obchodu, který se nacházel úplně na konci ulice. Jmenoval se "U Olivandera". Přede mnou nakupovala hůlku taková malá blondýnka, která se asi trochu styděla. Když mávla jednou z vyzkoušených hůlek, tak se trefila do skříně, která pak vzplanula. Ale Olivander rychle vytasil hůlku a během chvíle to napravil. A teď zpět ke mě. Já jsem hůlku vybral na druhý pokus. Ta první naštěstí nic katastrofálního neprovedla. Ale když jsem mávnul s tou druhou, tak se z ní vymrštil takový malý ohňostroj. Za zbytek peněz jsem si koupil zvířátko. Takového malého kocourka. Stále se ke mně lísá a chce nějakou baštu. Prostě nejlepší kamarád.
Ale abych nezapomněl na George. Ten si koupil sovu, ale ta mě moc nemá ráda a pořád mě klove.