ŽvB deníky

                                                     *z pohledu třetí osoby*

Je před Vánoci. Sněží a je zima. Pro mlhu skoro není vidět na krok. Co by se neobvyklého mohlo stát tady v Dublinu? Zřejmě nic. Ale něco se dít začíná. Na nedaleký most přichází nějaká osoba v černém a já jdu blíž, abych lépe viděl. Je to nějaká mladá dívka, asi v mém věku-kolem 23 let.

Naklání se přes zábradlí na mostě. Snad nechce skočit! Jdu ještě blíž.

"Co blázníš?" houknu na ni.

Koukne na mě a ucukne. Já ji znám! Občas chodí po téhle části Dublinu jako duch. Vždy, když ji potkám, připadá mi, jako by zní vyzařovala magie. Připadá mi, že je utrápená. A ani se jí nedivím. Nikdy jsem po jejím boku nikoho neviděl.

"Končím," zabrble.

"A to jako proč?"

"Nepochopíš."

"Třeba jo."

Jen zavrtí hlavou a nakloní se ještě víc.

"Neskočíš," řeknu jí.

"Proč si to myslíš?"

"Hele, kolik ti vůbec je?" zeptám se jí.

"23."

"A jak dlouho se takhle trápíš?"

"Trápím? To víš jak?"

"Kouká ti to z očí."

"Z očí?"

"Jo."

"Pochybuju."

"Ještě jsi mi neodpověděla na otázku, jak dlouho se takhle trápíš?"

"Od jedenácti let."

"Od jedenácti?"

"Samozřejmě a ještě jsi mi neodpověděl, proč to neudělám?"

"Hele, když už je to 12 let, tak už by jsi to dávno udělala."

"Ne, neudělala.Nemohla jsem. Teď už ale můžu."

"Nemůžeš!Život jsi si nedala, takže si ho nemůžeš ani vzít!"

"Máš pravdu, ale já to udělám."

"Jsi normální?" zeptám se jí.

"Ne. Byla jsem i na léčení."

"A jak tě vůbec mohli pustit?"

"Normálně, aby jsi se měl čemu divit."

"Jsi blázen."

Pokrčí rameny.

"Dělej si co chceš, mně je to jedno."

"Díky."

Zamračím se na ni a odejdu dál.

Ta holka bleskově přeleze zábradlí a opře se o něj.

Pozoruji ji. V dálce je slyšet vlak.

Koukne ke mně a zavolá:

"Tak sbohem a šťastný a veselý!"

A v tu chvíli skočí.Skutečně skočí dolů.

Rychle běžím k mostu a koukám se dolů.

Leží tam. A v tu chvíli ji přejede vlak.

Tohle už přežít nemohla.

Počkám, až vlak odjede a pak rychle běžím dolů ke kolejím.

Otočím její tělo na záda. Je po ní.

Začne foukat studený vítr. A já ji beru do náruče a nesu ji pryč...

Hned po Vánocích měla pohřeb. Pozoroval jsem je přes plot Bylo tam hodně lidí a většina byla jako ona. Vyzařovala z nich taky ta magie.

Pohřeb končí a všichni odchází. Oči mají zalité slzami...

Další den jsem se na hřbitov vrátil. Svíčka stále hořela.Rychle jsem přečetl nápis na náhrobku:

Řekla mi, že jí chodí na mně stížnosti a stížnosti, takže jsem jí to musela vysvětlit. Potom mi řekla, že mě posílá k Mungovi. Šly jsme na kolej, kde jsem si musela sbalit věci.

Ostatní, co ve spolce byli, se se mnou rozloučili a Yuki se mnou šla dokonce až k bráně. Tam už na mě čekala psycholožka, nebo co to vůbec bylo. Vzala mě za ruku a přenesla k Mungovi. Tam mě zavedla do jedné místnosti a podala mi pytel, do kterého jsem musela naházet všechny své věci včetně hůlky a musela se převléct do nemocničního. Řekla mi, že budu chodit na terapie. Odvedla mě na pokoj, kde jsem okamžitě usnula.

Na ty terapie jsem skutečně chodila a na konci prázdnin mě pustili domů. 

V kotli jsem se se všemi rozloučila a okamžitě jela do Oxfordu.

Doma už bylo sbaleno a nic moc tam nebylo. Vzala jsem své věci a společně se sestrou, bratrem, mamkou a taťkou jsme jeli do Londýna na letiště. Asi po hodině jsme doletěli do Dublinu-hlavního města Irska.

Dostali jsme se před velký dům a pak vešli dovnitř. Vypadalo to tam útulně a hned jsme se tam zabydleli.

Řekl: "Potřebuji jednoho z vás."

Já se obětovala. Přece tam nenechám jít prváka, no ne?

Hůlku jsem si neuklidila, protože kdyby náhodou. Držela jsem ji v ruce a šla za Mattem. Šli jsme zkratkou, tu jak řekneš heslo zdi, ona se otevře a pak se jde po schodech. Odhrnul závěs a pak jsme šli dál. Šli jsme po několika schodištích a pak jsme byli na "místě". Už jsem tam byla, ale zásadně tam nechodím. On vytáhl hůlku a řekl něco: ve jménu zemři....

Po zádech mi začal běhat mráz, ale na nic jsem nečekala. Rychle jsem zašeptala formuli odzbrojovacího kouzla. Hůlka mu vypadla z ruky a než stačil mrknout, už jsem šeptala kouzlo přitahovací. On umí jen to první, ale já obě díky Vivien. Chytila jsem jeho hůlku do ruky a utíkala pryč. Konkrétně do spolky. Tam jsem se posadila vedle Lucase, kdyby náhodou. Matt přišel. A přišel ke mně blíž. Jeho žádost byla hůlka. Nedala jsem mu ji. Ani tu jeho ani tu moji. Tak blbá nejsem. Použila jsem na něj shazovací kouzlo a získala tím čas na útěk.

Vyběhla jsem ze spolky a chtěla to jít nahlásit nějakému profesorovi. Nejblíže je Tara. Zvonila jsem, ale naneštěstí tam nebyla. Místo toho přišel Matt. Začal mě mlátit, ale ani jsem nemukla. Posunula jsem o krok dál a utíkala jsem pryč. Musela jsem někoho najít. Jelikož Vivien hlásila, že je v kabinetě, běžela jsem k ní.

Díky, Nat...

Zazvonila jsem. Po chviličce Vivien vylezla. Řekla jsem jí, co se mi přihodilo a ona mě pozvala dovnitř. Rozhlasem zavolala Archera. Když přišel, musela jsem všechno podrobně odříkat. Steinova hůlka zůstala u Vivien a pan profesor Archer říkal, ať se od Matta držím dál, nebo ať se pohybujeme ve větších skupinkách.

To samé mi říkal i profesor Bakari. A má pravdu...

Počkat! V tom případě by vše zapadalo! Když je Matt schopný udělat tohle, tak pochybuji, že nepoužil to dusící kouzlo!Lisa říkala, že tam Matt byl, když se to stalo!A pokud by byl pod tímhle vlivem, tak si nic v normálu nepamatuje!...

Ale vím, trápím se a cítím. A píšu deník.

Chtěla jsem to ukončit, ale ono to nejde. Nebo jde, ale mně se nějak nechce...

Jo a taky mě zprostili viny. Takže proč to chci ukončit?

Ani nevím...

Bylo to asi takhle...

Čekali jsme na byliny, ale ty nebyly.To ale není ten důvod. Přišla jsem do spolky a pověsila se přes opěradlo křesla. Byli tam Rose, Yuki a Lucas a já se jich zeptala, jak vypadá oběšenej člověk. Nevěděli, takže jsem jim řekla, že to vím, protože jsem duch. Rose je prý jednorožec a Yuki ninja. Ale duchové jsou nejhustější...

Pak Rose s Yuki odešly a já z toho opěradla sjela dolů. No jako, nelechtalo to.

Lucas se mě zeptal, jestli jsem v pořádku. Pak jsem se zvedla a zeptala se, jestli je konec. On na to že jo.

Jeho trpělivost už prý přetekla. Sebrala jsem se a vyběhla do věže. Naklonila jsem se a po chvíli vylezla mezi takový ty věžičky. Stála jsem tam a koukala dolů. Pak jsem udělala krok...

No, krok. Jen jsem nakročila a rozmýšlela se. Jen jeden krok a mohlo to být...

Jenže jsem nemohla. Prostě to nešlo...

Seskočila jsem zpět a utíkala od toho místa co nejdál...

Teď napíšu zápis o několika posledních dnech v Bradavicích. Proč posledních? Protože plánuju z Bradavic odejít a stejnak se stěhujeme do Irska. Myslím, že je to vysvobození a taky si myslím, že tam těm červenejm chybět nebudu. Oni mě taky ne, takže to vyjde nastejno. Jen Yuki mi chybět bude a samozřejmě Nat, Stella a Ash...

Důvody? Zde:

1.

L. se mi snažil pomoci od takovejch hnusnejch věcí, ale mně to teda moc nepomohlo, takže jsme se dohadovali.

Jenže ona se taky vrátila Katie a seděla u stolu. No a já se jaksi prokecla.

Jenže slečna Bellward šla bonzovat Taře.

No, u ní to prošlo.

2.

Lucas se bojí, že když s ním nechci chodit, že je v tom někdo jinej. No, jelikož Markovi nebylo zrovna nejlíp a zřejmě na něj má někdo spadeno, rozhodla jsem se mu dělat strážce. Jenže Lucas si myslí, že ho miluju...Jako Marka...

Nicméně se mě na to ptal. Neodpověděla jsem. On se rozbrečel a utekl. Stavila jsem se do kuchyně, tam nabrala věci a šla na kolej. Lucas tam seděl a telil.Nicméně jsem se ho zeptala, co se mu stalo.

On ať hádám.... No a pak se mě zeptal, jestli ho mám ráda. Ne.

Takže šel na pokoj. Taky jsem se od Anet naučila kouzlo, aby zkažené potraviny byly čerstvé.

Šla jsem za Lucasem na pokoj a tam se ho zeptala, proč je ještě na světě... Samozřejmě to nepochopil.

Myslela jsem to tak, že znám jednu osobu, která, když jí někdo řekne, že ji nemá rád, tak plánuje sebevraždu.

No a myslela jsem, že on to bude mít podobně. Pak jsem na něj použila to kouzlo na ty potraviny a on se ptal, co to bylo. Já jen z žertu řekla, že za pár minut umře. No jo, jenže...

Začal se prý dusit. Jenže to jsem nevěděla. Byla jsem si odpočinout. Když jsem se probrala, tak dole seděli Lucas, Caleb, Rose, Matt a Anet. Slušně jsem je pozdravila, jenže Tow hned začala řvát, jestli jsem normální, že se Lucas málem udusil a takový věci. Caleb taky něco říkal, Lucas zase citoval, co jsem mu řekla, Stein probodával očima a jediná Rose byla v klidu. Štěkali tam po mně, proč používám dusící kletbu a tak.

Lucas pak řekl, že se začal dusit asi po 15 minutách. Caleb se zarazil a řekl, že ta dusící kletba by měla fungovat hned. Do háje! Jak můžu dělat dusící kouzlo, když neznám formuli a neumím kouzla z druháku??

Nicméně jsem se rozhodla, že to zakončím. Chtěla jsem jít do věže a tam prostě skočit dolů. Tentokrát ale vážně. Jenže Anet tam čarovala ty svý trapný kříže. A Caleb říkal, že nikdo nebude umírat a nikdo nebude z nikoho dělat vraha bez přímých důkazů. Jenže zase budu mít problém. No a? Tak ať mě vyhodí. Sladká svoboda...

Stein mi potom ukradl hůlku a odešel si chrápat. Jen ať jde, stejně už je mi hůlka k ničemu. Rose se někam vypařila a Lucas s Calebem taky. Chvíli jsem tam seděla a čekala na někoho. Když nikdo nešel, odešla jsem spát.

Asi to ale vážně ukončím....