ŽvB deníky

Milý Deníčku,

tak jsem zase v Bradavicích. I když, tentokrát se mi se moc nechtělo. Teda, ne že by se mi sem nechtělo, ale prostě… No, to je jedno.

Cesta do Bradavic mi utekla rychle, většinu cesty jsem totiž prospala. Takže mi ani nevadilo to, že vlak měl zpoždění. Probudila jsem se chvíli předtím, než jsme dojeli do cíle. V kupéčku se mnou seděla Iz, Lisa a Jessie. Na toho jsem narazila ještě na nádraží, když stál zmateně mezi nástupišti devět a deset a koukal na lístek. Vůbec nechápal, kde najít nástupiště 9 a ¾. A když pak ještě zjistil, že bude muset projít zdí, dost ho to rozhodilo. Stálo to chvilku přesvědčování, ale nakonec to zvládl. Ale nedivím se mu, rok předtím jsem na tom byla úplně stejně. Problémy měla i jedna prvačka, která zase nechápala, proč její sova neprojde sama od sebe na nástupiště. Už jsem se jí chystala vysvětlovat, že ten její malý soví mozeček (teda, ne že bych si o sovách myslela, že jsou hloupé, právě naopak, ta jejich schopnost doručit zásilku komukoliv a kamkoliv mě neustále udivuje) nedokáže pochopit, že když projde tou kamennou zdí, nic se jí nestane. A že by jí tedy měla vzít rukou. Jenže, to už mě předběhla jiná holčina, která se jí ujala, takže jsem prošla na nástupiště za Jessiem.

Po příjezdu do Prasinek jsme se s holkami vydaly ke kočárům a během chvilky jsme už seděly ve Velké síni a čekaly na prváčky. Nejdřív však profesorka Grimes pečlivě zkontrolovala, že každý má předepsanou uniformu, poslala převléct ty, kteří ji neměli, a pak už začalo zařazování. Abych byla upřímná, moc jsem ho nevnímala. Nejdříve hrozně dlouho trvalo, než se klobouk rozhodl u prvního prváka, neustále se mu jen vrtěl na hlavě. Naše kolej taky hodně dlouho čekala na prvního prváka, který by byl vůbec zařazen k nám. To už byli snad všichni u našeho stolu pěkně otrávení. Ono, ten pohled na plný zmijozelský a nebelvírský stůl, byl vážně na nic. Dokonce i mrzimorský stůl se začal celkem rychle plnit. To zas bude rok. Myslím, že k nám se dostalo nejmíň prváků. No dobře, do Zmijozelu jich šlo možná ještě míň, ale i tak mají hrozně moc lidí. Vítěz školního poháru se klidně mohl vyhlásit už na zahajovací slavnosti. To možná přeháním, ale i tak, myslím si, že my zrovna velkou šanci nemáme. Když už byli všichni zařazení, měl proslov pan ředitel. Zase, vůbec jsem nevnímala. Až později jsem se dozvěděla, že je na hradě nová společná společenská místnost. A večeře? Určitě byla dobrá, ale moc jsem toho nesnědla.

Z večeře jsme odcházely s Iz snad jako poslední. Na koleji jsme si přisedly k Ashovi a Veltovi. Seděli a mlčeli. Nálada u nás byla fakt děsná. Sotva jsem zaregistrovala příchod našich kolejních. Ti nás všechny svolali k velkému stolu, naší čtyřce profesor Blackwood málem posílal písemnou žádost, abychom se uráčili přijít. Takže jsem si přesedla, a zase tupě zírala do stolu. Chudáci, ti to s námi ten den měli fakt těžký. Já se ze zamyšlení probrala ve chvíli, kdy jsem uslyšela své jméno. To už se rozdávaly kufry, barvily se pláště a přidělovaly se pokoje. Já si převzala své dva kufříky a zamířila jsem si to do pokoje. Ani jsem nevybalovala, hodila jsem kufry ke své nové posteli (s Iz jsme na pokoji samy a ta moje stará postel je na nic, je tam tma a nemá ani noční stolek, takže jsem si zabrala jinou) a lehla si.

Když jsem se později vrátila do spolky, bylo tam prázdno. Na chvilku jsem si sedla ke stolu, když se najednou objevila Leadenrose, která zrovna skončila s ubytováním prváků a Kal. Profesorka se s námi rozloučila a odešla, zatímco Kal na mě asi poznala, že něco není úplně v pohodě a sedla si ke mně. Moc se mi nechtělo zase vyprávět o tom, co se děje. Nechtělo se mi tím zatěžovat dalšího člověka. I tak jsem ale byla ráda, že se ke mně sedla, protože mě dokázala přivést na jiné myšlenky. Povídaly jsme si o škole a o dracích. Kal by se totiž jednou chtěla starat o draky. Něco málo mi o nich vyprávěla, slíbila mi, že mi jednou nějaké draky ukáže a dokonce mi půjčila košík plný dračích vajec. Ne tedy skutečných, ale stejně jsou naprosto boží. Řekla mi, ať si košík klidně chvíli nechám u sebe, abych si všechny mohla v klidu prohlédnout. Jo a taky mi přivedla Arga! Jestli si dala za úkol rozptýlit mě, tak se jí to povedlo úplně dokonale. Taky jsem jí povyprávěla o tom vzkazu pro profesora Gratha. Jo, vypadalo to, že jí to vážně pobavilo. Nedivím se jí, kdyby mi to někdo vyprávěl, vážnou tvář bych asi taky neudržela. Stejně jsem se ale děsila, jestli z toho něco nebude. Dost bojuju s myšlenkou nakráčet si to k němu a přiznat se. Podle Kal mám ale zapírat.

Když jsem se později vrátila na pokoj rozhodnutá, že si vybalím (nebo přinejmenším alespoň vyhrabu pyžamo), vzpomněla jsem si na Elliota. Ten se totiž nedostal do Zmijozelu, ale do Nebelvíru. A bylo na něm vidět, že zrovna velkou radost z toho nemá. Takže jsem mu ještě poslala sovu se vzkazem, že jestli ještě nespí, ať vyjde před kolej. Sovu neměl, takže ani nemohl odpovědět a tak jsem si rychle skočila do koupelny, a pak se šla podívat, jestli opravdu došel. Došel. A jak jsem předpokládala, měl pěkně blbou náladu. I když se to teda snažil nedat moc najevo. Provedla jsem ho tajnou chodbou a ukázala mu tajnou místnost. Chvíli jsme si jen tak povídali a myslím, že se mu nálada alespoň trochu zlepšila. Jo, a taky jsem zjistila, že je lechtivej. Na kolej jsem se už ale nevrátila. Byla jsem dost utahaná, takže jsem tam usnula. Jak jsem ráno zjistila, Elliotovi se zpátky na kolej taky nechtělo.

Druhý den jsem měla o poznání lepší náladu. Ta se mi ale trochu zkazila ve chvíli, kdy se z rozhlasu ozvalo, že je profesor Grath v kabinetu a kdo chce, může dojít. Fakt se mi za ním nechtělo. Ale známku jsem si musela nechat dopsat. Skočila jsem si teda na kolej pro vysvědčení a v doprovodu Ashe k němu zamířila. Řeknu ti, Deníčku, já se tak šíleně klepala. Čekala jsem, jak mě tam přede všema seřve a tak, to se ale nakonec nestalo. Stalo se něco mnohem horšího. Představ si, já dostala z dějin Nko! *zamračený smajlík* Katastrofa! Už zase jsem měla blbou náladu. No nic, než abych si zase naštvaná sedla na kolej, přidala jsem se ke Kal, která zrovna dělala prohlídku po škole prvákům. Po prohlídce se prváci rozhodli, že půjdou otestovat, jak moc dobře si všechno zapamatovali a vydali se po svých. Kal zjišťovala, jak to probíhalo u Gratha. Takže jsem si hned postěžovala. A Kal mi opět zlepšila náladu, když řekla, že pokud mi to Nko vadí, můžu si ho jít opravit. Což samozřejmě půjdu. Jen teda, jestli tam zase dá něco, co nám ani neříkal, tak si moc nepomůžu. Ale co, risknu to. Hůř, než na N to snad nenapíšu.

Večer jsem se opět vydala za Elliotem. Tentokrát jsem mu ukázala další tajnou místnost. Hned jsem si mu postěžovala s tou známkou. Myslím, že ze mě měl docela srandu. Ale to Nko mě vážně hodně štve! Jinak jsme tam ale zase seděli dlouho do noci, a povídali si. V jednu chvíli Elliot dokonce vstal a objal mě. Je tak. Deníčku, myslím, že ho začínám mít opravdu ráda. *nakreslený zasněný smajlík* Je vážně hrozně skvělý! To objetí mi taky připomnělo, jak mě ten den objal Makota, na kterého jsem narazila ten den před naší kolejí. Sice už jsem si zvykla na to, že každého hrozně rád objímá, ale v tu chvíli jsem to vůbec nečekala. Ještě když v tu samou chvíli na mě volala profesorka Leadenrose, která si tak trochu nevěděla rady s hádankou. Ani nevím proč, ale vyprávěla jsem to Elliotovi. Bylo hrozně pěkný, když se nejdříve začal starat o to, jestli mi náhodou Makota nějak neublížil a pak to dokonce i vypadalo, že trochu žárlí.

Včera se taky konečně začalo učit. Teda, měli jsme jen hodinu kouzelných formulí s profesorkou LaMalet, která nejdřív nechtěla začít probírat látku, protože zmijozelští měli mít nějakou kolejní poradu nebo co, nakonec jsme ji ale všichni přesvědčili, ať rovnou začneme probírat látku. Takže jsme se konečně naučili přivolávající kouzlo. Na tohle kouzlo jsem se vážně těšila. Teď už se kolikrát ani nemusím zvednout, ale stačí vytáhnout hůlku a všechno si můžu přivolat. Prostě super.

Dneska jsme se s Ashem zašli podívat do společné společenské místnosti. Hned jsme tam zabrali oba gauče, které tam jsou. Nejradši bych si jeden gauč odnesla na kolej. Jen kdyby to nebylo pět pater. *zamračený smajlík* Do společné spolky přišly taky Nat se Stellou. Chvilku si tam sedly a něco si povídaly, po chvíli se ale zvedly a zamířily k nám. Nat si s někým chtěla zkusit souboj. No, a protože Ashovi se nechtělo, šla jsem já. Bylo jasný, že mě Nat hned porazí, ale co. Stejně mě souboje baví a na koleji je nemám pořádně s kým trénovat. Jasně, Kal nebo Velta bych možná ukecala, proti nim bych si ale ani neškrtla. Iz trénování nebaví, Ash je na tom stejně a Rose tam věčně není. O to větší ale bylo překvapení, když jsem Nat celkem rychle porazila 2:0. Dohodly jsme se teda na tom, že budeme hrát do pěti. Ještě párkrát se mi povedlo vyhrát, pak se ale Nat rozehřála, já jsem se pořádně ani nestihla rozkoukat a bylo 4:4. Jednou jsem teda ještě spadla z podia, takže jeden bod jsem jí dala prakticky zadarmo. Nakonec jsem ale ten pátý bod získala já. Myslím ale, že jsem Nat ze začátku trochu zaskočila. A nejspíš to bylo poprvé a naposledy, co se mi Nat podařilo porazit. Příště mi to určitě nandá. I tak mě ale ta těsná, a hlavně šťastná, výhra potěšila. Jo a ještě bych zapomněla, Ash vůbec neumí odpočítávat...

No, astronomie začíná až za chvilku, tak bych ti mohla napsat ještě něco málo o našich prvácích. No, co se týče holek, je jich tam dost málo a celkově moc nevylézají z pokojů, takže o těch ti asi nic nenapíšu. A pak tam máme ještě tři prváky. Teda, je jich určitě víc, ale zbytek taky zůstává schovaný ve svých pokojích.

Takže máme tu Franka. Toho jsem si zapamatovala už ze zařazování, protože tam neustále pobíhal sem a tam, kašlal, tleskal, když neměl a podobný věci. Myslím, že Havraspár právě dostal svého vlastního Marka. Jo a taky nemá uniformu. Prý si nakoupil nějaké boty nebo co, a na uniformu už neměl peníze. Nic moc jsem z něho ale nedostala, protože neustále odbíhá. Jak říkám, celý Mark.

Pak tu máme Calluma. Ten je na pokoji s Frankem a bojí se o svoji sovu. Frank mu ji totiž prý neustále pouští z klece, Call je z toho nervózní a bojí se, že Frank jeho sově něco udělá. I když si ale myslím, že by jí nic určitě neudělal. Možná jen nemá rád, když jsou zvířata zavřená v kleci. Takže jsem mu řekla, ať Frankovi prostě řekne, že si nepřeje, aby jí pouštěl z klece. V nejhorším případě, ať si skočí za profesorkou a poprosí ji o přestěhování na jiný pokoj. Ale jak říkám, myslím, že se o sovu bát nemusí.

No a poslední prvák je Raziel. Raz mluví napůl anglicky, a napůl španělsky, takže je občas trochu složité pochopit, co chce říct. Anebo naopak, občas zase on nechápe, co chceme říct my. Ale je fajn a alespoň se všichni trochu naučíme španělsky. Má ale jeden menší problém. Ztratil se mu kufr a s tím i všechny jeho věci. Takže společně s Kal se snaží zastihnout profesora Blackwooda a najít ten kufr. Jenže, jak profesor Blackwood, tak i kufr jsou k nenalezení a Raz z toho začíná být celkem nervózní.

To bude pro dnešek všechno. Musím letět na tu astronomii. Snad teda bude…

~ Faye ♥