ŽvB deníky

A je to tady. Vlak houká, já sedím v kupí s Vin, zatím se jediná hlásí k tomu, že mě zná. Sedím a koukám z okna na nádraží, kde je plno maminek s dětmi co pusinkují svoje ratolesti a dávají jim kapesné a bonbony. Vin si sedla naproti mě, sleduji jak pokládá klec se sovou před sebe a něčemu se směje ještě jsme k nám pustili sednou jakési prvačky, ale ty moc nevnímám. Cítím se nejistá po tom co se stalo v Egyptě, ruka mi sjela k čerstvé jizvě na ruce a já zvedla pohled od okna abych se koukla podřadně na Vin Claire. Změnila se z té malé holčičky nám vyrostla na pěknou slečnu, najednou to není jen holčička co jsem znala. Lehce jsem se usmála a koukla se zase ven z okna.

Poslední opozdilci nasedají do vlaku a chvíli na to opouštíme náš milovaný zachmuřený Londýn.

V polovině cesty došel kdosi prodávat noviny. Psalo se tam o rituálních vraždách, ale spíše mě zaujalo zmizení Alerta než ty vraždy. Protože jsme si říkala, že pokud je pryč bude na škole klid. Co si budeme nalhávat chvíli po tom co jsem procházela hrad jsem hned na něho narazila. Takže si ho ta "jeskyně" moc dlouho nenechala. Ale vraťme se k tématu, o kterém se snažím psát. Po příjezdu jsem jela kočárem s Vin a Carlem. Proboha ten vyrostl, a je z něho profesor. Ne že bych mu to záviděla, ony ty děcka stojí opravdu poslední dobou za to.

Večeře, proslov, všechno jsem spíše prokecala s Vin, než abych dávala pozor co se děje okolo. Bylo divné sledovat své spolužáky za profesorským stolem. Víš, myslela jsem si že, vyrostu jako oni, a budu tak jak oni sedět někde za stolem, buď jako profesorka nebo někde na ministerstvu se zabývat svým oblíbeným tématem o mudlech. Konečně nás propustili a já si mohu jít po svých.

Víš, deníčku, den na to jsem se domluvila s profesorkou Sarah Senter na zkouškách do dalšího ročníku, nemusela jsem dělat praktickou čast což mi přišlo vhod. Myslím, že jsem napsala všechno velmi dobře, tak nemám ani strach, že bych něco pokazila. Jenže hnedka v pondělí jsem potkala zlo svého života profesora jménem Artyom Dworkin. Nevím kdo to je, ale je fakt zlej, jestli tohle není ekvivalent padoucha a zla v jednom tak nevím. Raději na jeho hodinách se budu snažit, jinak se možná nedožijidalšího dne. Ale musím uznat aspoň ma respekt, který si umí zařídit profesoři jen dvěma způsoby, buď byt zlej nebo hodný až moc. Na škole vím jen o dvou chladných profesorech a ti dva by si mohli tykat. S druhým ekvivalentem zla jsem se potkala ještě tu noc, pan ptofesor Gordon Alert. Chytla nas na chodbě těžce po půlnoci, kdy jsme se jen v klidu bavili, ja, Amai a Daisy. Prostě jsme kecali a v tom se jako duch zjevil za námi. Ten jeho hlas mi připomíná otce, vždycky chladný bez záchvěvu citů. Uvidíme jak to náš profesor nakonec vyřešil, ale zatím jsem nedostala zásilku, ve které by byl školní trest a snad ani nedostanu. Mrzimor je tento rok dost slabí, a já tomu moc nepřidávám, ale když mě prostě nebaví sedět na koleji a čekat co se stane. Raději vyrazím kouknout po hradě kde je co nového. .... Teď už skončím zápis, zvoní a já musím běžet na hodinu mudlů, doufám, že budeme mít aspoň normálního profesora nebo profesorku ...

Nemyslela jsem si, že někdy se stane něco tak úžasného a přitom tak hrozného. Když matka konečně přišla do Děravého kotle aby mi řekla, že opouští otce zaradovala jsem se, ale ten den přišla i druhá rána. Matka mě chce vzít sebou do Egypta.

Popravdě jsem nikdy neodmlouvala tak horlivě jako toho teplého nočního večera, nenechala se obměkčit a já zmizela i s Matkou bez věcí do Egypta, kde mám schodu náhod jakousi tetu z třetího kolene. Přišlo mi to nekonečné, nemohu kouzlit, moje paměť je v troskách a milované osoby jsou taky pryč. Nemohu Mervovi ani napsat dopis protože nevím kde v tuto chvíli žije. Už bude dospělý a ja ani nemohu mu popřát k narozeninám.

Roky uhýbají jako dlouhé bezesné noci. Jsem hubenější než dřív, matka si toho taky všimla, jsem chladná, duší zcela jinde. Nejím pořádně cokoliv co uvaří, jen počítám dny kdy konečně budu dospělá a půjdu si svou cestou, a když konečně ten den nastal matka onemocněla. Ještě chvíli tedy budu muset setrvat v její společnosti, než uplně odejdu.

Je mi 17 let, a jsem mladá, zelenovlasá kouzelnice. Stojím vedle kouzelníka Aliuse Brosna, který mi nabídl pomoc dostat se do Londýna pomocí přemístění. Chytám se jeho studené ruky i když je tu horko, a koukam naposledy na dům kde moje matka zůstává se svou sestrou Lissou. Poslední úsměv padne na můj bývaly domov a svět se zatočil ve změti různých barev.

Stojím v uličce Obrtlé ulice. Muž chvatně odchází kamsi k nevěstinci, teda dá se tomu tak říkat? Já mezi divnými existencemi procházím k vchodu do příčné, cítím jejich pohledy na své záda. Než se dostanu k východu z teto ulice narazím na par starých známých, naštěstí je tu tolik lidí dneska, že není problém proklouznout mezi jinými černokněžníky a rychle vyběhnout na starou dobrou Příčnou ulici. Ze tmy za sebou jen slyším tichý smích a hlas který mi utkvěl v paměti od chvíle když jsem se narodila. Ohlédnu se naposledy do uličky, byla jsem si jistá, že to byl můj otec, už dávno nejsem rodina, nepochybuji, že on toho vůbec nelituje. Dostat se mu do rukou teď v tuhle chvíli, bůh ví co by udělal. Vyrazila jsem pomalu do děravého kotle.